Článek
V roce 1521 povolal římský císař Karel V. spolu s papežskými legáty Martina Luthera před říšský sněm ve Wormsu, aby se zodpovídal za kacířské názory, které o čtyři roky dříve shrnul do svých 95 tezí. Luther v krátkosti vysvětlil, v čem se s oficiální doktrínou církve rozešel, a i když věděl, jak o století před ním skončil Jan Hus, své vystoupení zakončil biblicky jasně: „Tady stojím. Nemohu jinak.“
Pevná víra si zaslouží obdiv. V politickém životě by ale nebyl takový přístup myslitelný ani ve zlaté éře athénské demokracie. Pokusil se o to Sókratés a všichni víme, že nedopadl dobře. V politice jde o moc a kdo má nutkání mluvit za všech okolností nic než čirou pravdu, daleko to nedotáhne.
Na rozdíl od Luthera říká demokratický politik svým voličům: „Tady stojím. Ale chcete-li, pohnu se.“ To samo o sobě nemusí být hned špatně. Jde o to, aby při tom všem ohýbání neztratil schopnost občas se narovnat. Ideální politik musí splňovat vzájemně se vylučující požadavky: být sám sebou, a přitom reprezentovat své voliče; být jedním z nich, ale zároveň je inspirovat; být nad nimi, ale rozumět jim.
Ve svém „Projevu k voličům v Bristolu“ v roce 1774 rozlišil britský politik Edmund Burke dva typy zvolených politiků. Jedním byl reprezentant. To je člověk, který má od voličů mandát je zastupovat, ale v úřadu myslí vlastní hlavou a jedná podle svého nejlepšího přesvědčení. Nedělá jen to, co je v danou chvíli populární. Druhým – a opačným – typem byl pro Burka delegát. To je politik, který je hlásnou troubou své voličské základny. Je to člověk, který v úřadu prosazuje to, co si přejí voliči, nesnaží se je motivovat vlastním příkladem, touží po obdivu a chce se líbit.
V období od konce studené války byl posledním americkým prezidentem, který se choval jako reprezentant, George H. W. Bush. Prosazoval americké zájmy, ale měl svou morální kotvu a nenechal se dirigovat názory voličů a zájmy lobbistů. Možná i proto prohrál ve volebním klání s Billem Clintonem.
Demokrat Clinton byl klasickým typem politického delegáta, před nímž varoval Burke. Řídil se hlavně průzkumy veřejného mínění, takže dělal to, co mu mělo zajistit přízeň co největšího počtu voličů. Jeho poradci testovali různé verze domácí nebo zahraniční politiky na vzorcích voličů, které vybírali podle věku, pohlaví, vzdělání, sexuální orientace, barvy pleti atd. Clinton si pak zvolil verzi, která mezi dotázanými vzbudila nejméně odporu.
Republikán George W. Bush převzal špatné vlastnosti svého demokratického předchůdce a ještě jich pár přidal. Podlézal voličům tím, že populisticky snižoval daně, ale zároveň zvyšoval vládní výdaje. Výsledek se musel dostavit: od Clintona v roce 2001 převzal státní rozpočet s přebytkem 236 miliard dolarů a o osm let později předával úřad s deficitem v rekordní výši 1,4 bilionu dolarů.
Válku v Afghánistánu zahájil v reakci na veřejné mínění, které toužilo po krvi teroristů z 11. září 2001; do války s Irákem se nechal zmanipulovat lobbisty. Svému nástupci zemi v roce 2009 předával se dvěma válkami, ve vážné ekonomické krizi a se zničenou pověstí kvůli zprávám o podmínkách a mučení zadržovaných na Guantánamu či ve věznici Abú Ghrajb.
S velikými nadějemi do Bílého domu vstoupil demokrat Barack Obama. Byl prvním černochem v prezidentském úřadu, a tak se mohlo zdát, že Spojené státy definitivně uzavřely smutnou kapitolu zvanou rasismus. Nový prezident uměl výborně mluvit, měl osobní šarm a měl štěstí, že demokraté kontrolovali obě komory amerického Kongresu. Mohl se stát burkeovským reprezentantem, který povede voliče dál a výš, než oni sami považovali za možné.
Bohužel jeho mottem bylo „No drama, Obama“. Bylo to hezké a úsměvné, ale bez boje se nové myšlenky prosadí jen málokdy. Potvrdilo se to, když se Obama neúspěšně pokusil zavřít hanebné vězení v Guantánamu. Ještě bolestnější to bylo při jeho pokusu zavést ve Spojených státech základní zdravotní pojištění pro nemajetné. V naději, že získá hlasy alespoň několika republikánských kongresmanů, Obama svůj projekt zredukoval podle jejich kritických připomínek. Konečnou verzi sice Kongres schválil, ale byla od původního konceptu téměř k nepoznání a stejně nedostal ani jeden republikánský hlas.
Zmiňuji oba Bushe, Clintona a Obamu, abych ukázal, že Donald Trump nemůže za všechny současné problémy Spojených států. Populismus, nedostatek odvahy voliče inspirovat a militaristická pseudořešení na Blízkém východě – to všechno před ním praktikovali jiní. Přesto si myslím, že Trump ničí Spojené státy způsobem dosud nevídaným, protože se – nečekaně a bez důvodu – vydal do války proti americké vědě.
Pokud Spojené státy stále v něčem drží v 21. století primát, pak je to právě věda. Stačí se podívat na Nobelovy ceny. Až do roku 1939 dominovalo Německo. Po válce se situace obrátila díky americkým investicím do vědy a příchodu uprchlíků před nacismem a komunismem a později také jinak motivovaným imigrantům. Američané dosud získali více než 425 Nobelových cen a velkou úlohu v tom měli a stále mají imigranti: 38 procent Nobelových cen ve fyzice, 37 procent v chemii a 34 procent ve fyziologii a medicíně dostali naturalizovaní občané.
Tento trend trvá dosud. Od roku 2000 dostali Američané 112 Nobelových cen a z toho 45 oceněných (40 procent) byli imigranti. V roce 2016 se z šesti amerických laureátů ani jeden nenarodil v USA. V roce 2021 se ze sedmi amerických nobelistů pět narodilo v jiné zemi.
Hned po svém vstupu do Bílého domu Trump navrhl snížit rozpočet National Institutes of Health (NIH), vládní agentuře, která podporuje výzkum, o šokujících 40 procent a zrušil tisíce grantů. Způsobil tím krizi, o které nedávno promluvila Sally Kornbluth, rektorka Massachusetts Institute of Technology (MIT). To je jedna z vlajkových lodí americké vědy – její profesoři získali 106 Nobelových cen a z desítek tisíc uchazečů o studium jich MIT přijme 4,5 procenta. Rektorka varuje, že Trump MIT snížil granty o více než 20 procent, a to se už teď odrazilo v poklesu vědeckých výstupů.
Obětí prezidentova útoku na MIT jsou také studenti. Kromě zrušených grantů hrají negativní roli přísné imigrační a vízové bariéry. Postgraduální studenti školné neplatí, ale katedry mají problém s přijímáním, protože operují ve stavu bezprecedentní nejistoty. Výsledkem je, že do příštího roku vstoupí MIT podle všeho se ztrátou 500 doktorandů a postgraduálních studentů. Je pravděpodobné, že supertalentovaní mladí lidé z celého světa, kteří se nedostanou na MIT, najdou otevřenou náruč v Číně, Rusku nebo Íránu… Komu tohle prospěje? Co tím Trump sleduje?
Není těžké pochopit, že kritika, kterou o sobě Donald Trump denně čte, z něj nedělá fanouška amerických univerzit. Jeho kritici jsou ale na humanitních katedrách. Fyzici, chemici a jiní vědci nemají čas studovat chování pana prezidenta. Trump ovšem za kritiku ve veřejném prostoru nepochopitelně trestá fyziky, chemiky, astronomy, bioinženýry a samotnou vědu.
Je třeba pochopit, že nejde o abstrakce, ale o veřejné zdraví. Tak například Trump navrhl drasticky snížit rozpočet pro American Diabetes Association (ADA). Diabetes je nemoc, kterou trpí více než 40 milionů Američanů a jejich počet rychle stoupá. Studovat ji, nacházet nové léky, zjišťovat, jak jí předcházet, je přesně to, co věda dokáže. „Několik škrtů vašeho pera,“ píší Trumpovi čtyři vědci, „podkopává biomedicinský výzkum v USA a ničí, co stavěly generace“.
Mohu spekulovat, proč prezident opustil Ukrajinu, rozbil víru v NATO, přemýšlí o stavbě hotelů a golfových hřišť na hrobech desítek tisíc nevinných civilistů v Gaze. Nedokážu ale pochopit, proč se Trump rozhodl zničit možná to úplně poslední, co svět Americe dosud závidí – vědu a postgraduální programy na univerzitách.
