Článek
Po fiasku s pokusem o přepsání české mediální legislativy a ostudě na folklorním festivalu ve Strážnici naráží ministr Oto Klempíř na sveřepý odpor při tvorbě nové státní kulturní politiky.
Za normálních okolností si je existence dokumentu s nepěkným názvem Státní kulturní politika vědomo několik málo expertů a insiderů z kulturní branže. Jde o jeden z mnoha vládních strategických materiálů, obvykle se schvaluje na pětileté období a skutečně málokdy vyvolá nějakou celospolečenskou kontroverzi.
Klíčovou vlastností strategických dokumentů je jejich obecnost. Není náhodou, že jejich výhled obvykle překračuje hranici volebního období. Úkolem strategie je vytyčit do budoucnosti velmi obecný cíl (například něco o důležitosti společensko-ekonomické role kultury v kontextu technologických a sociálních změn) a několik neméně obecně formulovaných kroků, jak se k cíli dostat. To se pak dopodrobna probere s odborníky a aktéry, aby se zjistilo, jsou-li cíle definované dost obecně na to, aby si v nich každý našel, co potřebuje.
Pak se to nějak šikovně zformuluje, pošle se to k připomínkám, vláda to schválí a tváří se, že ví, co bude v dané oblasti v příštích letech dělat. V tom lepším případě pak podle strategie také postupuje.
Méně obecné kroky směrem ke strategickému cíli se formulují postupně v rámci takzvaných akčních nebo implementačních plánů. Tady už se širší debaty vedou, protože to už jsou výsostně politické dokumenty s různými důrazy a protože z nich někdy plynou i zcela konkrétní úpravy zákonů a pravidel. Je-li strategie zpracována poctivě, měla by obsahovat časový harmonogram plnění cílů a schvalování dílčích plánů, aby se cíl neztrácel v úplné mlze.
První „Kulturní politiku“ si schválila v roce 2001 vláda Miloše Zemana. To byl dost prakticky pojatý dokument, protože Česko procházelo reformou veřejné správy (čerstvě vznikly kraje) a chystalo se na vstup do EU. Pozdější kulturní politiky tak velké administrativní převraty řešit nemusely a soutěžily spíš v tom, kdo důležitost kultury jako fenoménu a společenského i ekonomického odvětví pojmenuje elegantněji.
A pak přišel Oto Klempíř.
Ještě letos v březnu ministr kultury prohlásil, že platná Státní kulturní politika, schválená loni vládou Petra Fialy, je „perfektní“. Ještě v květnu Klempířova mluvčí Barbora Šťastná (manželka ministra Borise Šťastného) ohlašovala, že žádná revize kulturní politiky, natož nový dokument, se nechystá. A tak všichni předpokládali, že strategie platí a že ministr začne sepisovat své akční plány a návrhy podle vládních priorit, což by byl naprosto legitimní a standardní politický postup.
Koncem července se však z čistého nebe (a vlastně jen díky poctivosti připomínkového webu Hospodářské komory) objevila na veřejnosti fungl nová Státní kulturní politika 2026 až 2030+. Napsala ji mluvčí Šťastná za pomoci ministerských úředníků, nikdo z kulturní branže neměl sebemenší ponětí o tom, že vzniká, natož aby se na ní mohl jakkoli podílet.
To pochopitelně vyvolalo nevoli. Předchozí materiál se rodil pod ministrem Martinem Baxou (ODS) po většinu roku 2025, probíhaly expertní diskuze a kulaté stoly, zapojeny byly nejrůznější kulturní organizace, ostatně celý proces tvorby strategie má dosud na ministerském webu vlastní stránku.
Že by toto úsilí mělo přijít z rozmaru dnešní tiskové mluvčí vniveč, pochopitelně leze na nervy nejen Baxovi, ale všem lidem, kteří se na zrodu dosud platné politiky podíleli. A tak se zrodilo všeobecné pobouření a vznikl protestní otevřený dopis premiérovi podepsaný šesti desítkami různých kulturních organizací od Asociace nového cirkusu po Sdružení knihoven ČR.
Argumenty ministra kultury, proč Česko z ničeho nic potřebuje zgruntu přepsat projednanou a schválenou strategii pro další léta, nejsou silné. V televizním vystoupení tento týden Klempíř prohlásil, že „březen není červenec a teď už máme srpen“, čímž odkazoval na svůj jarní výrok, podle nějž byla schválená strategie perfektní. Čímž mimoděk vyslovil přímou antitezi k jakémukoli strategickému myšlení.
Dále uvedl, že ve schválené strategii hraje příliš velkou roli gender, přičemž slovo „gender“ se v ní nevyskytuje ani jednou a sousloví „genderové nerovnosti“ přesně dvakrát, jednou v souvislosti s odměňováním v kultuře. Dále má současný ministr v kontextu kultury problém se slovem „odolnost“, které prý patří sportu a obraně. Toho je, pravda, v dosud platné strategii rozhodně víc než genderu, ale co na něm Klempířovi skutečně vadí, není jasné.
Nakonec Klempíř použil argument, že postup dle platné strategie „nelze zaplatit“. Stávající strategie ale žádné konkrétní rozpočtové nároky neobsahuje. Na rozdíl od návrhu Barbory Šťastné, který netradičně odkrývá rozpočtové karty a dožaduje se navýšení prostředků kulturní kapitoly v rozpočtu na rok 2027 o 3,42 miliardy korun.
To je nejenom nestrategické, ale především netaktické. Ministryně financí nyní zcela přesně ví, s čím Klempíř na nadcházející rozpočtové jednání přijde, a nepochybně si jej vychutná. Když se to sečte s požadavkem na kompenzaci rušených mediálních poplatků (o nichž Klempířova strategie mlčí), dává to dohromady v „úsporném“ rozpočtu navýšení kapitoly o 65 procent. Přejeme hodně štěstí.
Nejvíce pobuřující je ale na celém návrhu nové kulturní politiky samotný proces.
Zkusme si na chvíli představit, že ministr zemědělství hodí do veřejného prostoru svůj Strategický plán Společné zemědělské politiky, aniž by o něm promluvil s kýmkoli od agrobaronů z Agrární komory po drobné farmáře z Asociace soukromého zemědělství.
Zkusme si představit, že Karel Havlíček nechá svého tiskového mluvčího sepsat Národní hospodářskou strategii, aniž se potká s jediným podnikatelem.
Zkusme si představit, že by Adam Vojtěch za pár týdnů přepsal Strategický rámec Zdraví 2030+, aniž by o tom promluvil s jediným lékařem či ekonomem.
Zkusme si představit, že Robert Plaga v náhlém rozmaru vyhodí z okna Strategii vzdělávací politiky ČR 2030+ a jeho mluvčí sepíše za měsíc náhradu, přičemž neproběhne jednání s jediným učitelem.
Takové pohrdání vlastním resortem je jednoduše nepředstavitelné. Jenže je tu Oto Klempíř, muž, který se většině představ o ministrovi a jeho práci vymkl během půl roku ve funkci.
Proto si ještě naposledy zkusme něco představit – totiž, jak by v takových naznačených situacích v zemědělství, hospodářství nebo ve zdravotnictví reagoval premiér. A zvláště premiér, který o sobě rád tvrdí, že kabinet řídí, má jej pevně v rukách a ministři pracují podle jeho not. Vlastně jde o to, jestli Andrej Babiš zareaguje nějak mírněji jen proto, že jde „jenom“ o kulturu.
