Článek
Srpnové procesí šéfů jednotlivých resortů na ministerstvu financí dokonale ilustruje babišovský marketing.
Tvářilo se sice jako otevřené vyjednávání, z následných tiskovek si ovšem divák-volič místo alespoň přibližných variant rozpočtu odnesl jen prázdná ubezpečení, v jak milé atmosféře a hlavně konstruktivním duchu se hodinové seance se šéfkou státní kasy Alenou Schillerovou (ANO) nesly.
Ministr dopravy Ivan Bednárik (za SPD) se na konto dostaveníčka vyjádřil výmluvně: „Dohodli jsme se, že se dohodneme.“ V této hlášce je tak nějak všechno.
Ministři v čele se strážkyní státní kasy na zmíněných brífincích ani nepředstírali, že by se snad museli nad některými položkami a částkami společně zamyslet. Doby, kdy se jednotlivé resorty přetahovaly o každou miliardu - a to i prostřednictvím médií -, jsou minulostí.
Schillerová meziresortním třenicím umně předchází tak, že každému slíbí, kolik si řekne. „Ne“ se jí ze slovní zásoby vypařilo. A tohle je ten nejpádnější důvod, proč Alenu Schillerovou neúnavně kritizovat. Ne upravené fotky, navrstvené filtry nebo nevkusná TikToková videa, ale rozpočtové eldorádo.
Finální podobu státních výdajů a příjmů na rok 2027, nejdůležitějšího letošního zákona, ani po mediálně intenzivním kolečku návštěv neznáme. Z konejšivých prohlášení premiéra Andreje Babiše, který z Česka míní „učinit nejlepší zemi na planetě“, tušíme, že schodek sice jistojistě vyleze nad 310 miliard, ale nakonec zabrzdí „hluboko pod 400 miliardami“. Dle expertů, které mimochodem premiér systematicky ignoruje, to znamená, že by mohl nakonec zakotvit u čísla 380.
310, 350, 380, nebo 400. V principu nezáleží na tom, kterou cifru v centrále hnutí ANO na Chodově či v obýváku v Průhonicích nakonec vyberou. Všechna čísla mají jedno společné: Svou astronomickou hodnotou vysílají jasnou zprávu o kompletním zbavení se odpovědnosti vůči mladším generacím českých občanů – mezi které se počítám. Kdybychom jim byli jenom jedno, ale oni námi dočista opovrhují.
Vládní koalice sice ráda opakuje, jak „myslí na naše lidi“, ale jelikož mladí lidé hnutí ANO většinou nevolí, respektive volí podprůměrně, do privilegované škatulky se evidentně nevejdou.
Babiš udělá pro udržení moci osobně cokoliv, když sám sebe odsoudil k doživotnímu úprku před soudním procesem v kauze Čapí hnízdo. Aby se udržel u kormidla, musí svým spolehlivým (statisticky tedy nejvíce těm seniorním) voličům neustále slibovat i nesplnitelné a svoji beztrestnost tedy dotovat z eráru.
Sám sice na začátku politické kariéry vyrukoval se známým heslem, že chce stát řídit jako firmu. Kdyby ovšem účetnictví jakéhokoliv podniku vedl stejným stylem, dávno by zkrachoval. Totéž platí i pro domácnosti. Zacházela-li by rodina se svými prostředky podobně kreativně, brzy jí na dveře zaklepe četa exekutorů.
Kdokoliv po současné koalici vládu za tři nebo sedm let převezme, pravděpodobně následující volby opět prohraje. Bude totiž muset přistoupit k velmi nepopulárním opatřením. Drasticky zasáhnout do příjmové i výdajové stránky státu, aby se Česko nepropadlo do bankrotu.
Odmala rodiče vštěpují do hlavy svým ratolestem – ve snaze je ukáznit a elementárně seznámit s konceptem finanční gramotnosti – otravnou poučku o penězích, které nerostou na stromě. Ty děti ale teď vyrůstají a dospívají v zemi vedené garniturou, která se chová, jako by ono rčení nikdy neslyšela, a na jejíž rozpočtové řádění budou ony celoživotně doplácet. A to doslova.
