Článek
„Drobní akcionáři, plačte!“ bývalo heslo na konci devadesátek, popisující situaci, kdy agresivní finanční skupiny obíraly vlastníky akcií z kupónové privatizace o jejich potenciální výnosy.
Dělo se tak způsobem, který podle tehdejší tuzemské legislativy nebyl nezákonný. Jen vláda neuměla, nebo spíš nechtěla, těmto praktikám bránit.
Pro nadcházející období se bude hodit někdejší heslo parafrázovat jako „Běžní občané, plačte!“. Tentokrát nikoliv kvůli chybějící ochraně minoritních akcionářů, nýbrž v důsledku demontáže hráze proti rozpočtové neodpovědnosti. Většině obyvatel této země tak do budoucna hrozí zchudnutí vlivem vyšší inflace, vyššího zdanění, nebo obojího.
Dejme věci do širšího kontextu. Dnes zasedne Poslanecká sněmovna, aby prolomila prezidentovo veto novely zákona o rozpočtové odpovědnosti. Změna zákona velmi pravděpodobně projde hlasy celé vládní koalice, což je podle vládních představitelů nutná podmínka pro naplnění rozpočtových priorit v roce 2027.
Přeloženo z vládního newspeaku do srozumitelného jazyka: potřebujeme utrácet, v čemž nám zákon ve své dosavadní podobě házel klacky pod nohy.
Premiér Babiš nedávno ujistil, že rozpočtový schodek jeho vlády bude v příštím roce rozhodně do 400 miliard korun. Což ale značí, že se schodek celých veřejných financí podle metodiky EU rozhodně nevejde pod tři procenta hrubého domácího produktu, považovaná všeobecně za úroveň, kde zadlužování začíná vypadat podezřele.
V lepším případě bude spíš blízko 3,5 %. Toto číslo ale samo o sobě není ústředním problémem. Tím je skutečnost, že drobný průsak hráze rybníka se řeší jejím zbouráním. Česká vláda si tak otvírá prostor k rozvolňování fiskální disciplíny i v dalších letech. Jak s tímto „oknem příležitosti“ ve skutečnosti naloží?
Možná dnes není záměrem jít až na okraj propasti, ale příležitost dělá zloděje. Slovy premiéra, konsolidovat veřejné finance začneme, až budeme mít perfektní zdravotnictví. Tedy na svatého Dyndy, neboť jak ekonomové vědí, zdravotnictví je odvětví s potenciálně neomezenou poptávkou. Prostor navíc zůstane otevřený i pro následné politické garnitury, o jejichž záměrech v tuto chvíli můžeme leda spekulovat.
Šetřit až před volbami?
Přitom teprve před dvěma měsíci vláda schválila a poslala Evropské komisi k potvrzení svůj fiskálně strukturální plán pro období 2027-2030, v němž o záměru utrácet příští rok nad dosavadní zákonný limit nebyla ani zmínka. Dokument naopak ukazuje potřebu významné fiskální restrikce – bizarně v roce dalších voleb do Poslanecké sněmovny.
Ve volebním roce přitom i nejodpovědnější vlády utrácejí spíš více než méně. Papír holt snese hodně. Surrealistický nádech přidává dokumentu také v srpnu zveřejněná makroekonomická prognóza ministerstva financí, která vcelku oprávněně snížila růstový výhled HDP.
Evropská komise v červenci potvrdila soulad dokumentu s platnou legislativou EU, čímž se ministerstvo pochlubilo na svém oficiálním webu. Jen už z vyjádření komise neodcitovalo, že bude třeba plány podrobit dalšímu přezkumu v září, až vláda předloží svůj návrh rozpočtu na rok 2027. Konečný výrok z Bruselu tedy může být, a nejspíš bude, odlišný.
Aby bylo jasno: neapeluji na zdravé veřejné finance kvůli spokojenosti unijních úředníků, nýbrž kvůli naší vlastní budoucnosti. Kritéria EU jsou jedním ze tří korekčních mechanismů, které nás mohou do jisté míry chránit před neodpovědností našich vlastních politiků. Pro země mimo eurozónu ale mají orgány EU omezené páky na vymáhání fiskální disciplíny.
Opřít se můžeme o proceduru nadměrných schodků (EDP), její iniciace je ale pro Česko, které dosud nemělo z hlediska evropských pravidel s rozpočty větší problém, během na dlouhou trať. Navíc, spolehlivé navedení na trajektorii udržitelných financí procedura EDP stejně nezajistí, jak pozorujeme u řady jiných zemí.
Porušení národní legislativy často bývá pro vlády větším problémem. Zřejmě proto země EU v minulé dekádě vtělily do unijních pravidel dohodu, že rozpočtová odpovědnost má být i součástí národních legislativ.
V Česku máme díky tomu od roku 2017 zákon o rozpočtové odpovědnosti, který dal vzniknout na vládě nezávislým orgánům pečujícím o zdravé veřejné finance - Národní rozpočtové radě a Výboru pro rozpočtové prognózy. Přezkum souladu rozpočtů se zákony, jakož i obecnější vyjádření těchto orgánů k udržitelnosti veřejných financí, představují druhý korekční mechanismus. Právě ten se ale nyní novelou zákona o rozpočtové odpovědnosti de facto bortí.
Slovenská, nebo spíš rumunská cesta?
Třetí korekční mechanismus nastaví samy finanční trhy ochotou či neochotou rostoucí dluhy financovat. Jakkoliv se jedná o vcelku spolehlivý nástroj, nikdo si nepřeje zažít jeho působení. Finanční trhy jsou totiž těžko předvídatelné, mají tendenci přestřelovat, a obvykle nutí vlády konsolidovat finance tehdy, kdy se to z hlediska ekonomického cyklu nejméně hodí.
Zda Česko na své cestě narazí do zdi, je nejisté. Každopádně se ovšem začíná vzdalovat rozpočtové odpovědnosti. Kam bude směřovat? V mnoha jiných ohledech se mluví o nastoupené slovenské cestě. Pokud ale jde o veřejné finance, Slovensko je do jisté míry chráněno členstvím v eurozóně.
U Česka lze spíš hledat paralelu s Rumunskem. Jedna z nejchudších zemí EU donedávna zažívala raketový růst HDP, který je nyní, v důsledku okolnostmi vynucené konsolidace veřejných financí, vystřídán ekonomickou stagnací a inflací blížící se dvojciferné hranici. O tom, jak se dnes žije v Rumunsku obyčejným lidem, nemáme v naší zemi moc informací. Zkuste se ptát.
