Článek
Žádná politická strana, ani Motoristé sobě, nemá vysokým školám předepisovat, co a jak mají nebo nemají učit. Protože akademické svobody jsou chráněné zákonem a výslovně mezi ně patří i „svoboda výuky spočívající především v její otevřenosti různým vědeckým názorům, vědeckým a výzkumným metodám a uměleckým směrům“.
To je ta důležitější zpráva o „aféře“, kterou vyvolal vicepremiér Petr Macinka pobouřením nad osnovou jednoho nepovinného kurzu na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.
Ta druhá zpráva je také podstatná, ale ne hlavní: Fakulta udělala chybu, když v sylabu předmětu Úvod do klimatické krize přehlédla, že se tu píše o skupinové prezentaci či videu o „tréninku blokády, narušení dopravy či sabotáže toku fosilních paliv“. Taková formulace, která připouští i výklad, že sami posluchači budou cosi trénovat, se podle Macinky v osnově objevila. Ověřit to nelze, původní anotace už není dohledatelná.
O problematické pasáži prý škola věděla už dřív. Ke své škodě jednala až potom, co text v rámci své politické agendy rozvířil Macinka. Doktoranda, který kurz vedl, pak fakulta suspendovala. Úvod do klimatické krize už v dalším semestru v nabídce nebude.
Ministr (stejně jako autor tohoto článku) asi osobně nezjišťoval, co se na semináři skutečně odehrávalo. Zato hřímal, že Univerzita Karlova vychovává teroristy a že sabotáž je trestný čin. Na ohnivá prohlášení, kde názor zas jednou přebíjí fakta, mu fakulta sama nabila. Což by vysvětlovalo, proč škola nepodává žalobu. Když člen vlády propojí nejstarší středoevropskou univerzitu s výchovou teroristů, není to přeci něco, co má projít jedním uchem tam a druhým ven. Ani když vezmeme v potaz provokaci jako politickou metodu Motoristů.
Podrobnosti k tématu:
Fakulta a univerzita se brání věrohodně, ale opožděně. Dojem, že ji přimělo chytnout se za nos až Macinkovo odhalení skandální podvratné činnosti, se rozhostil.
Proděkanka vysvětluje, že šlo o „zadání úkolu pro studující, určeného jako podklad pro kritickou diskuzi v semináři“, ale v sylabu bylo formulované nevhodně a „neslučitelně se standardy pedagogické praxe“. Studenti měli „kriticky reflektovat různé způsoby boje proti klimatické krizi“. Cílem podle proděkanky bylo v „mladých lidech probudit kritické myšlení ohledně hranice mezi aktivismem a trestnou činností“. Dobré téma. Že lidé útočí na umělecká díla nebo se přilepují k přistávací dráze, se má zkoumat nejen z pohledu trestního práva, ale i v sociálních, kulturních a historických souvislostech.
Bývalo stačilo zformulovat sylabus Úvodu do klimatické krize lépe a Petr Macinka by přišel o příležitost tvářit se, jako kdyby na Univerzitě Karlově plnil přednáškové sály Michail Bakunin, kmotr anarchistů. Takhle se z menšího problému stal větší a Macinka z něj vyvodil: „Náš nápad, který jsme měli před volbami, že studium některých - podle nás úplně k ničemu - oborů by mělo být zpoplatněno, určitě budeme vracet do hry. Nemyslete si, že to skončilo volbami, milí levičáci. Já budu chtít, abyste za to platili.“
Tím se obloukem vracíme na začátek, k hlavní zprávě. Politici mají dát od univerzit ruce pryč. Motoristické představy o nabývání správného vzdělání (a Macinkův slovník) neslouží v první řadě k diskusi, ale k dalšímu rozčilování. Skoro jistě se neuskuteční ve svém plném rozsahu, už proto, že ve vládním programu se píše „vzdělávání musí být bezplatné“. To neznamená, že se nad nimi má mávnout rukou. Jsou mylné.
Východisko, že moudrý stát rozpozná a stanoví, co je zbytečné studovat, popírá akademické svobody.
Motoristé sobě jsou z podstaty nedůvěřiví k některým humanitním oborům. Patří to de facto k jejich ideologii - přestože jedním dechem ideologie odmítají. Přitom nejde o žádné kdo s koho, jak se motoristická politika do omrzení pokouší sugerovat: Potřebujeme porozumět tomu, jak pracuje motor, i tomu, jak lidé reagují na změny klimatu. S pohádkou, že jeden typ vzdělání je sám o sobě užitečnější než druhý, se jenom ztrácí čas.
