S obavami sledujeme dění ve světě a na nejlevnější pojistku kašleme

Hormuzským průlivem teď proplouvá devět obchodních lodí za den. Devět - úžinou, kterou za normálních okolností proudí pětina světové ropy. USA a Írán si vyměňují údery na tankery a infrastrukturu, Húthíové obsadili jemenský přístav Mochá a fakticky přiškrtili i druhou tepnu, úžinu Báb al-Mandab.

Strategické zásoby ropy Spojených států jsou na dlouhodobém minimu. Brent se poprvé od července obchoduje nad sto dolary za barel. To není krátkodobá epizoda, na kterou lze počkat, až přejde. To je nová normalita světa, v němž se energie stala zbraní - a úžiny spouští.

Stojí za to říct nahlas, co se vlastně děje. Nezdražila ropa. Zdražilo riziko. Fyzicky ropy neubylo, světová poptávka neroste a očekává se spíše její dlouhodobý pokles. Jenže cena ropy dávno není jen cenou suroviny - je cenou důvěry v to, že ji někdo doveze. A tato důvěra se právě potápí společně s rostoucím přesvědčením trhu, že USA nemají klíč k řešení krize.

Trh oceňuje pravděpodobnost, že se dvě úžiny, kterými teče dohromady třetina světového obchodu s ropou a plynem, promění v bojiště. Evropa přitom nemá – a nikdy mít nebude – vlastní primární zdroje uhlíku v množství, které potřebuje. Ropu a plyn dovážíme z 90 procent. Každá raketa u Hormuzu je tak daní, kterou zaplatí česká domácnost u pumpy a česká fabrika na faktuře za elektřinu a plyn.

Není to poprvé. Rok 1973, rok 1979, rok 2022 - pokaždé nás šok z dovozu energie něco naučil a pokaždé jsme na taková poznání rychle zapomněli. Po ruské invazi jsme si slíbili, že závislost na dovezených molekulách vyměníme za elektrony vyrobené doma.

Norové, Finové, Dánové, Litevci či Řekové to skutečně udělali: Finsko dnes vyrábí elektřinu s uhlíkovou stopou 57 gramů na kilowatthodinu a jeho průmysl platí 7,7 eur za sto kilowatthodin. Řecko, které startovalo z horší pozice než my, srazilo uhlíkovou náročnost výroby o více než polovinu. A Česko? Za patnáct let jsme zvýšili podíl obnovitelných zdrojů o deset procentních bodů - nejpomaleji v Evropské unii hned po Slovensku.

Výsledek? Náš průmysl platí za elektřinu více než dvojnásobek než naši konkurenti ve Finsku, naše domácnosti tíží v paritě kupní síly druhé nejvyšší ceny v Evropě a třetina naší elektřiny se pořád vyrábí z uhlí, jehož cenu každý den navyšuje emisní povolenka.

Česká debata mezitím váhá a čeká. Čekáme, až klesne cena povolenky, či blouzníme o tom, že systém ETS1 někdo zásadně změní. Čekáme, až se vrátí levný plyn. Čekáme na Dukovany, na vyjasnění evropských pravidel, na příští volby a u čekání se modlíme, aby nám provozovatelé uhelných elektráren v mezidobí tyto zdroje neodstavili.

Zatímco my diskutujeme, svět loni postavil přes 800 gigawattů nových obnovitelných zdrojů, Čína sama 543 gigawattů, a do čisté energetiky dnes teče dvakrát více peněz než do fosilní. Nová elektřina, která ve světě vzniká, je z většiny elektřina bez paliva. Nedá se zastavit u průlivu, nedá se přiškrtit sabotáží plynovodu, její cenu neurčuje ajatolláh.

Co tedy dělat? Nic, co bychom nevěděli. Za prvé, přestat předstírat, že dekarbonizace je klimatická charita, kterou si v těžkých časech nemůžeme dovolit. Je to přesně naopak - jde o nejlevnější pojistku proti světu, který právě sledujeme v přímém přenosu. Každá terawatthodina ze slunce, větru a jádra je terawatthodinou, kterou nám nikdo nemůže vzít.

Za druhé, stavět všechny tři pilíře najednou - obnovitelné zdroje, jádro i úložiště. Země s nejlevnější elektřinou v Evropě nevsadily na jedinou technologii, ale na jejich kombinaci.

A za třetí: proměnit hrozbu v byznys. Česko umí vyrábět věci, které dekarbonizovaný svět kupuje - Elroq je druhým nejprodávanějším elektromobilem Evropy, české tramvaje a trolejbusy jezdí po celém kontinentu a v Kolíně vzniká první evropský průmyslový řetězec katodového materiálu pro sodíkové baterie bez čínských dodavatelů (podílí se na něm i firma, jejímž jsem investorem, pozn. aut.). Nejsme odsouzeni k roli diváka, který jen platí účty za cizí války.

Sto dolarů za barel není anomálií. Je to upomínka - účet za třicet let pohodlné víry, že energii vždycky někdo doveze. Můžeme to tak přijmout, ale pak si s účtem budeme dovážet i cizí moc. Nebo můžeme konečně udělat to, co udělali Finové, Dánové či Španělé: zařídit, že se o ceně naší energie přestane rozhodovat v Hormuzu a začne se rozhodovat doma. Úžiny si na dálku neotevřeme. Ale můžeme zařídit, aby nás jejich zavření nemuselo moc zajímat.

Autor je spoluzakladatel a akcionář skupiny bpd partners, jejíž součástí jsou také firmy z holdingu REN Power vyrábějící elektřinu z obnovitelných zdrojů.