Článek
Rekapitulace událostí ve třech bodech: 1. Nemocnice Bulovka přijala Američana, který byl v Kongu v kontaktu s pacientem nakaženým ebolou. Dopravu z Afriky a pobyt na přísně izolovaném oddělení platí Spojené státy.
2. Tomio Okmaura prohlásil, že zásadně nesouhlasí. Veřejnost je znepokojená a obává se, sdělil. „Kdybych to mohl rozhodnout sám, kdybych to měl v gesci, tak bych nesouhlasil, aby byl cizí státní příslušník s podezřením na ebolu přemísťován do České republiky.“
3. Americký ministr zahraničí Marco Rubio na síti X poděkoval premiérovi Andreji Babišovi a všem pražským zdravotníkům. „Jsme Česku hluboce vděčni za jeho pomoc.“
Z toho všeho - mimo jiné - vyplývá jeden závěr, vznosně řečeno ponaučení. Dilema, jestli zahraniční politika má být hodnotová, nebo pragmatická, ať už to znamená cokoli, je prázdné a falešné.
Babišova vláda prý nahrazuje „hodnotovou“ zahraniční politiku „pragmatickou“, protože ta první Česku nic nepřinesla, podle slov ministerského předsedy. Škatulky tedy nadepsané máme.
Takže, do které patří hospitalizace amerického pacienta na specializovaném oddělení české nemocnice na žádost americké administrativy? Do té první, nebo do té druhé?
Pochopitelně do žádné. Otázka, jestli něco děláme proto, že to má rukopis hodnot, anebo pragmatický efekt, nedává smysl. Není to žádný kompas, podle kterého se můžeme řídit - kdo chce hodnoty, tak jde na sever, kdežto pragmatici na jih. Ale že je státní spolupráce v tak vážném případě i politikou, o tom není sporu.
Nejvyšší hodnotou je pomoc bližnímu v nouzi. Zdraví a lidský život na prvním místě. Kdyby o medicínskou asistenci nepožádaly Spojené státy, ale nějaká méně významná země, měli bychom kývnout stejně, a doufejme, že by to tak i dopadlo.
Pragmatický bonus pak vyplývá z reklamy na Česko. Na důvěru v jeho zdravotnictví a potažmo celkovou vyspělost. Důvěru znázorňují veřejné díky od pořád ještě nejsilnější velmoci světa a klíčového spojence Evropy. To není běžné. Nakonec na sebe můžeme být i hrdí. Zadostiučinění: svět vidí, co dokážeme. Protože jsme hodnotáři, nebo pragmatici? Zbytečná úvaha.
Kdo umí číst hodnoty, dostává spolu s gestem i zákusek pragmatismu, tak to běžně chodí. Pragmatismus v hodnotách, hodnoty v pragmatismu, není to žádné buď-anebo. Jedno se proplétá s druhým.
Z téhle teorie samozřejmě existují výjimky. Sobec a prodavač strachu Tomio Okamura v tomto případě nesklízí ani hodnoty, ani pragmatický efekt. Pokud by jím nebylo obvyklé hodnocení, že „mluví ke svým voličům“. Ale je to vůbec pravda? Čekají jeho voliči na takovou řeč pokaždé, zas a znovu?
