249 pozapomenutých. Děti vyrůstají v ústavech s cizími dospělými

Z průzkumu mezi domovy pro osoby se zdravotním postižením vyplývá, že pečují celkově o 327 dětí. Naprostá většina z nich přitom reálně žije ve stejných budovách společně s dospělými v domovech ústavního typu.

„Dítě s postižením potřebuje stabilní, láskyplné a podnětné prostředí. Ústavní péče ale tyto potřeby nedokáže naplnit. Denně vidíme, jak systém selhává právě tam, kde má být nejsilnější – v ochraně těch nejzranitelnějších,“ hodnotí výsledek prověrky mezi domovy Barbora Križanová, manažerka Iniciativy 8000 důvodů spadající pod Nadaci J&T a spoluautorka zprávy o dětech v ústavní péči zveřejněné začátkem června.

Na sběru dat, který se uskutečnil loni na podzim, autoři úzce spolupracovali s Ministerstvem práce a sociálních věci (MPSV). Výsledky zveřejnili začátkem června.

Konkrétně se ukázalo, že z 327 dětí žije v ústavních podmínkách 249, dalších 16 pak vyrůstá v samostatně vyčleněných domcích v rámci zařízení a zbylé děti pak v bytech nebo domech mimo ústav, což představuje do budoucna podle odborníků preferovanou cestu.

Na to, že ústavní podmínky jsou pro děti nevyhovujícím prostředím, upozorňuje Terezie Hradilková, aktuálně předsedkyně spolku Jednoty pro deinstitucionalizaci, dříve například i členka Vládního výboru pro osoby se zdravotním postižením.

„Již před osmi lety jsem na Vládním výboru pro práva dítěte upozorňovala, že pro ty nejohroženější z nejohroženějších – děti s postižením v nejtěžší životní situaci, kdy nežijí v rodině – systém nezajišťuje bezpečné a vyhovující místo,“ říká.

Vyrůstání v ústavu ale označuje za rizikové i Kancelář veřejného ochránce práv. „V případě dětí, které jsou vnímány jako velmi riziková skupina nejen kvůli postižení, ale i svému věku a budoucímu vývoji, to samozřejmě problém je,“ reaguje Romana Jakešová, vedoucí odboru ochrany práv osob se zdravotním postižením Kanceláře veřejného ochránce práv.

Co oslovené odbornice vytýkají ústavní péči? Terezie Hradilková zmiňuje například to, že v roce 2021 zkoumala situaci v zařízeních, která spadala pod správu hlavního města Prahy. „Zjistila jsem, že děti mají stejné jídlo jako dospělí, žijí na oddělení s nepříbuznými dospělými, sdíleli s nimi i sociální zařízení, stará se o ně personál bez specializace na výchovu dětí,“ líčí.

Od letošního roku má ovšem platit přísnější rozdělení na zóny pro děti a pro dospělé. Například už by nemělo docházet k tomu, že sdílí sociální zařízení nebo jsou spolu na pokoji. V zákoně přibyla věta, že děti nemají sdílet „společné prostory pro volnočasové aktivity a společné prostory pro výkon hygieny a stravování, nejde-li o rodiče a jeho dítě“.

Podle zkušeností Terezie Hradilkové však v praxi musí domovy zároveň přijímat soudem umístěné děti a s rozdělením tak pracují flexibilně.

„V polovině května byla do domova pro osoby se zdravotním postižením zřizovaného MPSV soudem umístěna dívka. Přestože krátce předtím podle nové vyhlášky vedení zařízení rozdělilo bydlení dospělých lidí s postižením a dětí, tak novou dívku museli umístit na oddělení s dospělými,“ tvrdí.

Barbora Křižanová pak zmiňuje i temnější stránku věci. „Pobyt dětí ve velkých zařízeních navíc společně s dospělými klienty přináší i další problémy související se zajištěním bezpečí dětí či zvýšeným rizikem zneužívání,“ říká.

Pro představu, data z šetření ukazují, že v domovech jsou nejčastěji děti v náctiletém věku:

Data zároveň výmluvně odhalují i to, že z pohledu kapacity domovů pro osoby se zdravotním postižením děti představují vlastně jen cosi jako „doplňkovou službu“ právě k dospělým klientům.

Děti jsou celkově ve 45 zařízeních, jejichž celková kapacita je 2526 míst, dětí přitom bylo – jak už bylo zmíněno – 327, tedy necelých 13 procent z ubytovaných.

Pokud dítě od malička vyrůstá v ústavní péči, snižuje se šance, že by se časem dokázalo osamostatnit.

„Je prakticky nemožné, aby v dospělosti zvládlo samostatný život, třeba jen s mírnou podporou, nebo je to přinejmenším velmi obtížné. To znamená, že děti prožijí v ústavu i celou dospělost. Automaticky zůstanou v tom zařízení, které je právě i pro dospělé,“ tvrdí Křižanová.

„A co je to za vzory a prostředí?“ ptá se Terezie Hradilková. „Všechno je v ústavech jinak. Lidi tam nevaří, neperou, neuklízí si, nechodí do práce, nebaví se normálním jazykem. Vztahy mají jen mezi sebou, nebo tam jsou vztahy s placeným personálem.“

Opět to dokládají i data z šetření: 73 procent dětí, které mezi lety 2019 až 2024 žily v domovech, zde zůstalo i po dosažení zletilosti. Jen 11 procent se vrátilo k rodinám a dalších 11 procent se dospělosti nedožilo. Zbylé děti šly buď do jiného ústavu, nebo k náhradní rodině.

Šetření nasvěcuje mimo jiné skutečnost, že problém se netýká jen dětí s těžkým zdravotním postižením. Těch je v domovech 146. S méně závažnými postiženími pak zhruba 120. Obecně podle expertů právě život v zařízeních ústavního typu fakticky znamená, že se snižuje šance, že by se děti v dospělosti zvládly osamostatnit.

Souhrnem jde o 326 dětí, u jednoho dítěte nebyl dostatek informací k jasnému zařazení.

Další potenciální problém, který ze sebraných dat vyplynul, je i fakt, že většina domovů pro osoby se zdravotním postižením starající se i o děti je mimo velká města.

„Dopravní dostupnost do malých měst je nedostatečná, návštěvy jsou pro rodiče a blízké složité, kontakt je tak minimalizovaný, a ztrácí se tak i šance, že si děti rodiče vezmou zpátky nebo jim budou v dospělosti pomáhat,“ zmiňuje Barbora Křižanová.

Stejně tak zmiňuje, že na malých městech je rázem podíl lidí s postižením vysoký, a to stěžuje i integraci.

„V malých městech či na vesnicích až na výjimky prakticky chybí komunitní služby, které by dětem pomáhaly, nebo jsou hůře dostupné, protože jsou ve větších městech. A to jsme zpátky u dopravní dostupnosti. Mám na mysli nejen sociální služby, ale třeba i speciální školy – děti jsou pak vzdělávány v zařízeních,“ dodává odbornice.

Vedoucí odboru Kanceláře veřejného ochránce práv Romana Jakešová napřímo mluví také o tom, že kontroly domovů pro osoby se zdravotním postižením, kde byly i děti, narazily i na případy velmi špatného zacházení.

„Proto se ochránce rozhodl zaměřit se v budoucích obdobích právě na děti. Budeme pokračovat jak v systematických návštěvách domovů pro osoby se zdravotním postižením – speciálně těch, kde jsou děti – ale i dalších zařízení, ať už školských nebo zdravotnických. Za nás je problém, i kdyby tam mělo být jedno dítě,“ říká Jakešová a obecně dodává, že z pohledu Kanceláře ombudsmana trvá přeměna ústavní péče na podporu v komunitě v Česku příliš dlouho a nemá jasné kroky ani cíl.

„Za nás by bylo potřeba, aby stát jednoznačně řekl, že chce dotáhnout proces deinstitucionalizace ústavních sociálních služeb pro lidi s postižením, nejenom těch, co se soustředí na děti,“ podotýká vedoucí odboru ochrany práv osob se zdravotním postižením.

Mluvčí Ministerstva práce a sociálních věcí Jakub Augusta namítá, že resort podporuje komunitní způsob života dětí. Nejen u domovů pro osoby se zdravotním postižením, ale i v dalších pobytových zařízeních pro děti, jako jsou dětské domovy. „Aktuálně probíhá výzva z Národního plánu obnovy, prostřednictvím které bylo možné zakoupit byty či domy pro děti v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, dětských domovech i domovech pro osoby se zdravotním postižením,“ říká.