Armáda beze zbraní. Čeští vojáci mají na poměry NATO „holé ruce“

Vláda 27. června schválila mandát pro delegaci na summit NATO, který začíná 7. července v Ankaře. Podle dokumentu, který získala Česká televize, mají čeští zástupci spojence ujistit, že stát vynaloží na přímé obranné účely 2 % HDP ještě v roce 2026 a více než pětinu z toho na investice do techniky.

Krátce po jednání vlády přitom premiér Andrej Babiš novinářům řekl: „My – na rozdíl od předchozí vlády, která tvrdila, že to naplnila, není to pravda, my máme čísla z NATO – tak ani neslibujeme, že se nám to tento rok podaří naplnit.“

Rozdíl mezi slibem a rozpočtem se dá vyčíslit. Schválené výdaje na obranu činí letos 154,8 miliard korun, tedy 1,72 % HDP; 2 % by podle aktuální makroekonomické prognózy znamenala 179,8 miliard, tedy o 25 miliard více. Alianční finanční závazek Česko naposledy splnilo v roce 2005; v roce 2024 se přiblížilo na 1,97 %, loni podle hodnocení NATO dosáhlo 1,85 %.

Skutečná otázka ovšem zní, co s takovými penězi armáda zvládne v situaci, kdy:

Pokud výdaje v takové chvíli ustrnou na 2 %, armáda nebude stát na místě: úkolů jí bude spíše přibývat, takže realita za sliby začne zaostávat ještě více než dosud.

Podle oficiálních tabulek NATO šlo v roce 2014 z českého obranného rozpočtu 61,4 % na personál a 6,5 % na techniku. Alianční směrnice přitom žádá na techniku pětinu rozpočtu.

Česko tento požadavek poprvé splnilo až v roce 2021. Armáda tedy skoro dvě dekády platila především vlastní provoz a platy, zatímco nákupy zbraní zůstávaly zbytkovou položkou. Tanky, děla ani protiletadlové komplety mezitím postupně stárly bez náhrady.

Dobře to ilustruje práce Jana Pavla a Davida Klimeše z Centra veřejných financí při pražské Vysoké škole ekonomické. Ve své studii sečetli nákupy vybavení všech evropských členů NATO za roky 2014 až 2025 a odečetli opotřebení.

Průměrný evropský člen Aliance měl ke konci roku 2025 vybavení za 1 365 eur na obyvatele, Česko se pohybuje mírně nad polovinou průměru, a to i po zohlednění faktu, že nepatří k nejbohatším členům a za stejné prostředky tu tedy můžeme koupit více než v bohatších zemích. Kdyby stát od roku 2014 skutečně vydával slibovaná 2 %, měla by dnes armáda navíc výzbroj a munici za zhruba 255 miliard korun, tedy víc než celý letošní obranný rozpočet.

Zároveň je třeba dodat, že poslední roky vypadají jinak. V roce 2024 šlo na techniku 38 % obranného rozpočtu, především kvůli zálohám na stíhačky F-35 a bojová vozidla CV90, a ministr obrany Jaromír Zůna v rozhovoru pro Security Magazín uvedl, že tempem modernizace se Česko řadí do horní třetiny Aliance.

Čísla českou pozici přitom ještě přikrašlují: zaplacené zálohy se v grafech ukazují hned, byť letouny dorazí až mezi lety 2029 a 2034. A zaplacené navíc neznamená dodané ani u dalších zakázek. Například samohybné houfnice CAESAR stát objednal už v roce 2021, dodávky se mají dokončit v roce 2027 a zakázka podle Zůny „nabírá velké zpoždění“.

Jde o chronický problém, který sám od sebe nezmizí. „Politická reprezentace pořád bere zvýšené výdaje jako jednorázovou záležitost – ale pokud nezvýšíme výdaje dlouhodobě, armáda nedokáže to, co od ní čekáme,“ říká spoluautor studie Centra veřejných financí Jan Pavel.

Zmíněná práce modeluje tři scénáře do roku 2035. Při setrvání na 2 % HDP, což je scénář nazvaný Stagnace, se česká vybavenost zvedne ze 43 % polské úrovně těsně pod polovinu a vůči Finsku dokonce klesne z 28 na 25 %.

Plnění haagského závazku 3,5 % by mezeru zúžilo na 79 % Polska a 40 % Finska – ani za deset let by ji tedy nezavřelo. A scénář Dohánění vychází na 4,5 % HDP v roce 2035, pokud má být metou Polsko, a na nereálných 7,6 %, pokud by cílem bylo dohnat Finsko.

„Dvě procenta HDP znamenají, že nesplníme cíle výstavby schopností NATO – nepostavíme dvě bojové brigády, neposílíme protivzdušnou obranu, nevybudujeme logistické jednotky,“ shrnuje Pavel. Nebylo by to poprvé: Česko má s plněním závazků vůči NATO problém dlouhodobě.

Zmíněné dvě brigády by měly být velké jednotky schopné rychlého nasazení do boje. První má být těžká brigáda s tanky a pásovými bojovými vozidly, druhou střední brigáda na kolových obrněncích, obě se zásobami munice na týdny bojů. Dohromady tvoří jádro českého příspěvku ke kolektivní obraně území NATO a alianční plány s nimi počítají při obraně východního křídla. Pokud nebudou, zůstane v plánech místo nich díra, kterou musí zaplnit někdo jiný.

K výstavbě těžké mechanizované brigády se přitom Česko přihlásilo zhruba před deseti lety. K dispozici měla být od ledna 2026, ale už roky je jasné, že to tak nebude. Na konci roku 2023 tehdejší náčelník generálního štábu Karel Řehka ve Sněmovně připomněl, že „v dotazníku obranného plánování státu z roku 2021 je uvedeno, že schopnost těžké brigády bude ČR schopna dobudovat až po roce 2031“. Závazek tedy resort interně odepsal ještě dřív, než ho veřejně přestal slibovat. Letos v květnu ministr Zůna vyčíslil skluz brigády na šest až deset let.

Práce a úkolů, které od nás spojenci budou žádat, přitom bude v dohledné době jen přibývat. Nejde jen o to, že nové alianční plány přijaté v roce 2025 jsou výrazně náročnější než ty předchozí, především však Spojené státy pod Donaldem Trumpem stahují síly z Evropy. Letos oznámily odchod pěti tisíc vojáků z Německa a Pentagon škrtá z krizových plánů NATO bombardéry, tankovací letouny i průzkumné stroje – tedy přesně ty kapacity, které Evropa sama skoro nemá.

Někdo je bude muset nahradit, protože bez nich se válka, jakou NATO chce v případě nutnosti vést – tedy s malými ztrátami a technickou převahou – bojovat nedá. Institut IISS spočítal, že přímá náhrada klíčových amerických příspěvků by stála zhruba bilion dolarů; analytici Bruegelu a Kielského institutu odhadují evropskou potřebu na ekvivalent 300 tisíc amerických vojáků a 250 miliard eur ročně navíc. Česká koncepce přitom u strategické přepravy, průzkumu i integrované protivzdušné obrany výslovně počítá se „sdílenými kapacitami“ – tedy z velké části právě s těmi americkými.

Dohánění bude o to dražší kvůli způsobu, jakým Česko nakupuje. „Nárazové financování je vždycky dražší než průběžné. Odložený nákup nezlevní – jen se přesune do doby, kdy nakupují všichni,“ říká k tomu ekonom Pavel.

To všechno je přitom pořád jen účet za schopnosti, které Aliance umí vypsat do tabulek. Válka na Ukrajině mezitím zrychlila vývoj zbraní, které se do tabulek teprve dostávají.

Armáda tak například loni otočila priority a místo tří velkých bezpilotních letounů nakupuje stovky menších dronů za zhruba půl miliardy korun; ukrajinská armáda přitom jen za loňský rok dostala tři miliony FPV dronů, převážně domácí výroby. Česko ukrajinské počty nepotřebuje; údaj pouze ilustruje, jakou spotřebu techniky moderní válka diktuje.

Nástup dronů také ukazuje, že bude nutné zásadně změnit pohled na obranu proti útokům ze vzduchu. Například v noci na 2. července vypálilo Rusko na ukrajinská města 74 raket a střel a vyslalo 496 dronů; obrana jich zneškodnila přes 500, a přesto v Kyjevě zemřelo nejméně 30 lidí. V listopadu 2025 ukrajinská obrana čelila během jediné nocí více než 800 kusům munice (z toho bylo zhruba 700 dronů).

Nejde o žádné předpovědi nebo sýčkování, ale ukázku, jaké úlohy dnes protivzdušné obrany řeší. Ve válce vyvolané ruskou invazí proti sobě v současnosti obě strany pravidelně vysílají stovky dronů za den, v ruském případě někdy doprovázeny i více než stovkami střel s plochou dráhou letu a střel balistických. NATO se celkem shoduje na nutnosti posílit kapacity protivzdušné a protiraketové obrany, jmenovitě se mluví o 400 %.

Česko má nově k dispozici čtyři baterie izraelského systému Spyder (tj. celkem 24 odpalovacích zařízení) vhodného proti dronům, vrtulníkům i letadlům – které se tedy dostanou do jeho dosahu, jenž je maximálně zhruba kolem 50-60 kilometrů podle situace. Dokupovat se budou ještě další. Svou roli také sehrají vrtulníky i stíhací letadla (a vzhledem k doktríně NATO zřejmě větší než na Ukrajině).

Ale v případě většího konfliktu jde stále zjevně o hodně děravý „deštník“. V platných plánech zatím chybí protivzdušná obrana s větším dosahem nebo schopná zasahovat třeba balistické střely. S ničím takovým zatím platné české plány nepočítají. Nové se v současné době tvoří a schvalovat by se měly někdy v druhé polovině roku. Ovšem pokud nebudou počítat s výrazným navýšením rozpočtu, těžko se dají očekávat zásadní změny, když – jak jsme viděli – výdaje kolem 2 % HDP těžko pokryjí i jen současný „dluh“ ve vybavení českých sil.

Zároveň je nutné dodat, že v podobné situaci nejsme rozhodně sami. Ostatně ani Ukrajina, ani Rusko nedokážou bránit svůj vzdušný prostor, přestože obě země měly v mnoha ohledech lepší pozici. Takže zoufale inovují a jejich výdaje za obranu jsou oproti nám obří.

Pokud se ovšem situace nezmění, vše nasvědčuje tomu, že propast mezi tím, co naše armáda má dokázat, a tím, co skutečně může dělat, se bude jen rozevírat. Jinými slovy: někdo by měl veřejně říct, co všechno stát při dnešních výdajích chránit nedokáže. Zatím to za politiky říkají jen tabulky, a ty čte málokdo.