Článek
Hlavní cenu v soutěži Czech Press Photo 2023 vyhrál snímek fotografa ČTK Romana Vondrouše, který na konci loňského července na Obvodním soudu pro Prahu 8 zachytil příznivce Patrika Tušla obviněného z obtěžování šéfa České lékařské komory Milana Kubka. Vondrouš získal v soutěži v dalších kategoriích ještě tři ceny, jedno druhé a dvě třetí místa. Pořadatelé ve středu výsledky vyhlásili v Národním muzeu.
Do 29. ročníku soutěže se přihlásilo 236 autorů a autorek z Česka a Slovenska, kteří zaslali přes 4000 prací. Soutěž doprovází výstava, již si lidé budou v Národním muzeu moci prohlédnout od 1. února do 31. července 2024. Dnešního ceremoniálu se zúčastnil také prezident Petr Pavel, který předal ceny v kategorii Sport.
Fotografie hodnotila mezinárodní porota, již nejvíc zaujal Vondroušův snímek. „Tato fotografie nevypráví pouze o nás, ačkoliv je na ní vyobrazená česká a slovenská vlajka. Je to naléhavá zpráva o současné době, kdy se neustále stupňuje agresivita a radikální přístup k řešení složitých otázek. Skrytě osvětluje vzestup populismu,“ uvedl předseda komise a šéfredaktor fotobanky ČTK Petr Mlch.
Vondrouš podobné akce nefotí příliš rád. „Někdy se stane, že se situace vyhrotí a začne mela, jak tomu bylo i v tomto případě. Zpočátku to sice nevypadalo, ale to se během pár minut změnilo a došlo k jejich střetu s policií, justiční stráží a následně i s těžkooděnci. Fotoreportérům pak nezbývá než být opravdu co nejblíž i s potenciálním rizikem, že schytají nějakou tu ránu,“ řekl. Na kompozici podle něj není příliš času a roli hraje i štěstí stát ve správnou chvíli na správném místě.
Vondrouš obsadil také druhé místo v kategorii Umění a kultura se snímky Punkový pohřeb a třetí místa v kategoriích Aktualita a Sport. První zmíněnou vyhrál Jan Jirkovský s fotografií skupiny Alkehol, ve druhé porota vybrala snímky Martina Divíška z EPA ze zemětřesení v Turecku.
Jedno z ocenění si odnesl také fotoreportér Seznam Zpráv David Neff. Ocenění Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové získal za sérii boxerů na vozíčku.
Prohlédněte si sérii fotografií, za které byl oceněný David Neff.
Oficiálních tréninkových center je v Česku sedm, největší v Praze a Plzni. Asociace však zájemcům domlouvá paraboxerské tréninky i v bezbariérových tělocvičnách v místě jejich bydliště.
Hlavní trénink, kde se potkávají sparingoví partneři, bývá jednou týdně. Většina paraboxerů má ale boxovací pytel i doma a trénují, kdy se dá.
Trénink má zcela standardní průběh. Sportovci se nejdříve zahřejí, protáhnou a následně se věnují zvlášť technice, fyzičce, sparingu nebo lapám.
Parabox je sport jako každý jiný a pomáhá vozíčkářům se stabilizací, držením těla a budováním svalové hmoty. Zápasy jsou pouze doplňkem a třešničkou na dortu.
V paraboxu není rozhodující váha sportovce, nýbrž druh jeho postižení. Hlavní rozdíl mezi zápasníky je v tom, zda mohou ovládat břišní svalstvo, nebo jsou odkázáni pouze na vrchní část těla. Pak musí být speciálními pásy připevněni k vozíku.
Štěpán Hyka boxoval ještě před svým zraněním na motorce. Paraboxu se věnuje již 12 let.
Vozíčkáři potřebují ze strany trenéra absolutní pozornost. Tréninky tak často bývají individuální. I na tréninku se standardními boxery mají trenéra stále při sobě.
„Když toho na těle funguje málo, je o to důležitější, aby to fungovalo co nejlépe. Proto je parabox ideální aktivitou,“ shodují se všichni jeho vyznavači.
Štěpán Hyka se společně s dalšími paraboxery chystá na listopadové soutěžní zápasy v Polsku. To je společně s Velkou Británií kontinentální paraboxerský lídr.
„Zkoušel jsem i jiné parasporty: florbal, potápění, tenis či orientační běh. Na boxu se mi ale líbí, že zapojuje komplexně všechny části těla, či alespoň všechny ty, co stále fungují,“ říká Štěpán Hyka.
Kromě tréninků jezdí sportovci i na turnaje a soustředění, které pořádá Česká paraboxerská asociace. V minulých letech však byly tyto akce omezeny v důsledku pandemie covidu-19.
„Motivuje mě každý pořádný trénink, který fyzicky bolí mnohem víc než rány uštědřené v zápase,“ říká Štěpán Hyka, „největší motivací je však touha zlepšovat se“.
V paraboxu od sebe nemohou zápasníci odjet a odpočinout si. Jsou tak stále u sebe. „Když to řeknu jednoduše, buď bije jeden, nebo druhý,“ vypráví Štěpán Hyka o rozdílu proti standardnímu boxu.
Ve standardním boxu je nejdůležitější práce nohou. Paraboxeři se tak ještě mnohem více spoléhají na schopnost zkoordinovat celé tělo a absolutně se soustředit.
Spárovat dvojici pro sportovní zápas je náročné, členů asociace je v Česku pouze několik desítek. Zájem vedle tréninků i o zápasy je ovšem u téměř všech paraboxerů.
Česká paraboxerská asociace byla založena jako jedna z prvních v Evropě. Její prezidentka Terezie Krejbychová i sama sepsala mezinárodní pravidla nového sportu.
Pravidla paraboxu vychází z pravidel boxu standardního. „Pouze jsem je po konzultaci s fyzioterapeuty a rehabilitačními sestrami přizpůsobila potřebám vozíčkářů,“ říká Krejbychová.
Hendikepovaní boxeři se do Prahy jezdili inspirovat, jak u nás byla nastavena pravidla zápasů, ale i fungování asociace a jednotlivých tréninkových center. Dnes je paraboxerských asociací v Evropě přibližně desítka.
Jedním z hlavních cílů paraboxerských asociací po celém světě je zařazení jejich sportu na program paralympijských her.
Česká paraboxerská asociace začínala s náborem sportovců v Jedličkově ústavu. Dnes pořádá pravidelné přednášky a workshopy v rehabilitačních centrech a na akcích pro vozíčkáře po celé republice.
V asociaci jsou registrováni i bývalí boxeři, většina členů však přišla až coby hendikepovaní. Shodují se, že parabox jim přijde především zajímavý, atraktivní a komplexní sport se skvělou komunitou lidí kolem.
Trenéři mají vesměs zároveň i svěřence věnující se standardnímu olympijskému boxu. „Pokud měli chuť a kapacitu, Česká paraboxerská asociace pomohla s jejich přípravou a vzděláváním,“ říká její prezidentka Krejbychová.
Vozíčkáři sami vědí, kde mají své limity, a pomáhají tak navést své trenéry.
Vzhledem k nutnosti speciální technologické úpravy vybavení jsou parasporty finančně náročné. Parabox je podle Terezie Krejbychové poměrně levnou alternativou.
Štěpán Hyka a jeho týmoví partneři využívají pro tréninky zdarma prostory tělocvičny Rebel gym na pražském Žižkově.
Někteří paraplegici viděli své zranění jako jistou příležitost najít si novou náplň života. U mnohých zvítězil právě sport.
„Parabox mě především prostě baví a stal se součástí mého života,“ říká Štěpán Hyka, „hlavně jsou kolem něj samí srdcaři“.
Další oceněný fotograf ČTK Vít Šimánek nyní po zisku Grantu Prahy bude rok dokumentovat části metropole, jež procházejí zásadní proměnou nebo jí v brzké době projdou. Držitele grantu vybral pražský primátor Bohuslav Svoboda (ODS). Šimánek získal také třetí místo v kategorii Lidé, o kterých se mluví, s fotografií bývalého poslance Dominika Feriho u soudu.
V kategorii Reportáž zvítězil Lukáš Bíba z Economie s cyklem Cesta prezidenta Petra Pavla na Hrad. První cenu z každodenního života obdržel fotograf Mafry Petr Topič za snímky nočního Kyjeva. Vítězem kategorie Lidé, o kterých se mluví, je Tomáš Benedikovič z Deníku N, jenž fotil slovenského premiéra Roberta Fica.
Kategorii Sport ovládl Petr David Josek z agentury AP, když získal první místo se svou sérií z fotbalového mistrovství světa ve fotbale v Kataru a druhé místo se snímky z mistrovství světa v atletice v Budapešti. Kategorii Portrét vyhrála fotografie I my jsme měli zmizet v Rusku od Milana Jaroše z Respektu, na druhém místě se za ním umístil další fotograf ČTK Patrik Uhlíř s portrétem sochaře Nikose Armutidise. Michal Fanta z hasičského záchranného sboru ČR pak v kategorii Člověk a životní prostředí uspěl s fotografiemi požáru v Řecku.
V porotě soutěže letos kromě předsedy Mlcha zasedli belgický fotograf Nick Hannes z Panos Pictures, česká fotografka a dokumentaristka Dana Kyndrová, reportážní fotograf agentury EPA Filip Singer a ředitel Panos Pictures Adrian Evans z Velké Británie.
