Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ještě v minulém volebním období zvláštní spojenectví ODS, ANO a SPD prosadilo zrušení superhrubé mzdy, což ve skutečnosti znamenalo selektivní snížení daní. ODS tehdy tvrdila, že sto miliard ročně v budoucnu lehce ušetří, a kombinací nižších daní a chytrých úspor nastartuje hospodářský růst. Dnes už víme, že to byly jen řeči. Stát se během celého volebního období trvale zadlužoval a občané si zvykli na čtvrtbilionový roční deficit. Ještě před covidem by to bylo něco naprosto nemyslitelného. A nejhloupější argument, který v této souvislosti zaznívá, je ten, že jinde jsou na tom s dluhy ještě hůř. Takže – o co jde?
Nejspíš hlavně o to, že bychom měli vyřešit dilema, jak nežít na trvale rostoucí dluh a přitom rozvíjet a modernizovat naši zem. A znovu připomínám: Nejde o chytré investice, které se vrátí, ale o výdaje, které politický populismus nechává procházet našimi žaludky. Nejjednodušším řešením je tedy zvýšení daní. Když nejsme schopni racionálně snížit výdaje, nic jiného nám nezbývá. Zní to naprosto logicky.
Jinou verzí odpovědi by mohlo být krátké zamyšlení nad tím, co nám vlastně brání zefektivnit provoz státu. Rozhodně to nejsou tradiční vládní výmluvy, jako je válka na Ukrajině, podpora uprchlíků nebo zvýšené výdaje na obranu. Tak to opravdu není. Prakticky každá z minulých vlád se potýkala s nějakou nepříjemností, kterou by pojišťovací agenti nazvali zásahem vyšší moci. Tak to prostě chodí.
Klíčové faktory, které vládě Petra Fialy brání racionalizovat fungování státu, jsou přinejmenším dva.
Prvním je nedostatek kompetence a nepřipravenost na vládnutí. Píše se o tom už tři roky, ale přesto to musím zopakovat. Po převzetí moci se dlouho nedělo nic. Jediné, co bylo vidět, bylo postupné obnažování obrovského rozdílu mezi proklamacemi a realitou.
Čerstvý příběh pokusu o nenápadné propašování nadstandardní péče do zákona o veřejném zdravotním pojištění půl roku před koncem mandátu je toho jasným důkazem. Pokud chtěla vláda takto klíčovou změnu provést, měla se o to pokusit v rámci koaliční shody, řekněme sto dní po převzetí moci. Nikoliv na konci volebního období a ještě k tomu na poslední chvíli pomocí změny vlastního návrhu zákona. Jednalo by se totiž o největší změnu v českém zdravotnictví za poslední čtvrtstoletí, přičemž vláda dělá, jako by se nic zvláštního nedělo a změnu podobného rozsahu nebylo nutné předem diskutovat.
Vedle absence vize a odborného zázemí je druhým faktorem vládního selhání nedostatek odvahy. Politici od svých expertů odborný názor dostanou, ale tím to často končí. Zdá se, že nepopulární kroky nepatří do jejich portfolia.
A tak se sice podařilo probojovat jakési změny nazvané důchodová reforma, ale jiné zásadní kroky si vláda nepřipsala. Nejspíš se příliš bála, že by si tím někoho pohněvala.
Zajeté struktury v neefektivně fungujícím státě proto brzy pochopily, že mohou být klidné. Vládnoucí establishment je nerozbil. Neměl na to kuráž, a nedá se vyloučit, že z nich měl dokonce i prospěch. Vždyť jak jinak interpretovat vliv politiků na fungování státních podniků a celého systému českého zdravotnictví.
Proto se stran nominálního zadlužování nedělo a neděje nic nového. Stát funguje neefektivně a namísto nápravy bude dál zvyšovat dluhy — a nakonec nezbude nic jiného než zvýšit daně. Za ty pak nabídne další špatné fungování, na které si později opět vybere další peníze z kapes daňových poplatníků.
Nezbývá než doufat, že se jednou najde někdo, kdo tuto počínající spirálu přeruší.
