Kdo skutečně vlastní české firmy? Jedním kliknutím už to nezjistíte

Transparentní informace o tom, kdo skutečně vlastní kterou společnost? Nebo právo majitelů firem na soukromý život? Dvě důležité svobody, které jsou však do značné části protichůdné. Která z nich je přednější?

Jak říká známé rčení: dva právníci, tři názory. Porovnat obě hodnoty je obtížné, avšak soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku, jehož rozhodnutí jsou pro členské státy závazné, se v listopadu 2022 jasně postavil na stranu vlastníků. A nyní – po třech letech od verdiktu – to bude mít od příštího týdne významný dopad na přístup veřejnosti, ale například i investigativních médií, k mimořádně důležitému zdroji informací.

„Přístup široké veřejnosti k informacím o skutečných majitelích představuje závažný zásah do práva na soukromý život,“ napsal tehdy rezolutně v rozsudku senát soudního dvora pod vedením belgického předsedy Koena Leanertse, když odpovídal na otázku ohledně výkladu některých ustanovení směrnic proti praní špinavých peněz a terorismu (tzv. AML směrnice).

Ty mimo jiné říkaly, že evidence skutečných majitelů musí být ve všech unijních státech veřejně přístupná – Evropská unie je od roku 2015 přijímala v reakci na skandály jako Panama Papers nebo na zvýšené riziko terorismu a státy je musely transponovat do svých právních řádů.

V Česku provedení směrnice zajišťuje evidence skutečných majitelů - internetový rejstřík, kam stačí vepsat název subjektu a on obratem vygeneruje koncového vlastníka. Tím se rozumí fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu, ačkoli ve vlastnické struktuře mohou formálně figurovat jiné právnické osoby.

Jde o mladý nástroj, rozkrývání vlastnických struktur však významně ulehčil. „Pokud je dříve chtěl někdo rozplést, musel na to jít přes obchodní rejstřík. Některé ale byly velmi komplikované nebo končily v zahraničních rejstřících, které nejsou tak sdílné jako ten český,“ vysvětluje Jakub Málek z advokátní kanceláře PEYTON legal. „Jednoduše to bylo o tom, co člověk dokáže odhalit, nebo si koupit za výpisy v zahraničí. Zavedením evidence skutečných majitelů se toto zrychlilo a zpřímilo,“ doplňuje.

V praxi toho často využívají třeba novináři, protikorupční nevládní organizace, ale zejména sami podnikatelé, kteří chtějí s daným subjektem obchodovat.

„Evidence skutečných majitelů je nástroj, který umožňuje snadno a rychle zjistit, kdo je beneficientem nějaké společnosti, kdo zní profituje, kdo dokáže ovlivnit, jak bude společnost jednat a kdo si dokáže sáhnout na její peníze,“ říká Kryštof Doležal, právník z protikorupční organizace Transparency International. „To by nás mělo zajímat, protože o peníze jde ve veřejném prostoru koneckonců až na prvním místě.“

Vedoucí investigativního oddělení Seznam Zpráv Radek Kedroň důležitost evidence ilustruje na jednom z aktuálních článků. „Díky registru jsme zjistili a doložili, že Radim Fiala z SPD stále vlastní holding, který ve velkém profituje ze státních zakázek a dotací. Fiala přitom veřejnosti tvrdil, že firmy prodal už před sedmi lety. V registru je ovšem doteď zanesený jako jeden ze skutečných majitelů svěřenského fondu, do něhož se ‚Fialův‘ holding schoval.“

V databázi mohl takto snadno a rychle vyhledávat – a potenciálně kontrolovat podnikatele – každý. Až dosud.

Ministerstvo spravedlnosti ji od středy 17. prosince v reakci na evropské rozhodnutí pro veřejnost zamkne. Evidenci povede dál, ovšem přístup k ní budou mít jen subjekty, které skutečné vlastníky společností prověřovat musí – kromě samotných orgánů státu též například banky nebo daňoví poradci.

Proč to trvalo více než tři roky? Resort k tomu dotlačily až rozsudky Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu. Oba se zabývaly otázkou pokut, které úřady udělily právnickým osobám za to, že do registru nezapsaly požadované informace o svých skutečných majitelích. Shodně dospěly k závěru, že sankce nelze vymáhat, dokud stát nevyhoví rozsudku Soudnímu dvoru a informace o konečných vlastnících budou nadále plošně zveřejňované na internetu.

Česko přitom mohlo evropskému rozsudku vyhovět už dávno. Stačilo se jen inspirovat v některé ze zemí, které to v mezidobí už udělaly – často velmi rychle – a našly kompromisní řešení.

Jako vůbec první zakročilo Lucembursko, jehož soud předtím celý proces před Soudním dvorem EU inicioval. Již od listopadu 2022 tam přístup k plným jménům skutečných majitelů, jejich údajům a povaze i rozsahu držených skutečných majetkových podílů mají jen osoby, které prokáží „oprávněný zájem“. Musí se přitom legitimovat a vysvětlit důvody, proč o informace žádají.

Seznam osob s oprávněným přístupem v Lucembursku zahrnuje kromě státních orgánů i bank i mnoho dalších kategorií. Patří mezi ně profesionální novináři působící v zemích EU, neziskové organizace zaměřené na boj proti praní peněz a financování terorismu i osoby, které se snaží ověřit totožnost skutečných majitelů subjektů kvůli potenciálním obchodním transakcím.

Podobný režim už v současnosti platí v těsné nadpoloviční většině členských států, konkrétně celkem ve 14 unijních zemích, ačkoli konkrétní úprava je v nich – jak ukazuje přiložená mapa – k poskytování informací na základě prokázání legitimního zájmu více či méně vstřícná.

V nejbližší době se k nim kromě Česka přidá i Portugalsko a Nizozemí. Další země už také píší příslušnou legislativu. Naopak Kypr, Řecko a Slovensko evidence zamkly, ale přístup k nim na základě oprávněného zájmu neumožnily.

V Česku přesto zůstává zásadní problém. Ministerstvo spravedlnosti aktuálně připravuje novelu zákona o evidenci skutečných majitelů, která znepřístupnění veřejné části evidence formálně zakotví a zároveň implementuje nová pravidla evropské legislativy, konkrétně pak šesté AML směrnice. V současnosti je materiál v připomínkovém řízení.

Nová úprava bude také obsahovat způsob, jak se k informacím z evidence budou moci dostávat osoby s oprávněným zájmem – média, nevládní organizace i další subjekty, u nichž návrh zákona sám tento zájem předpokládá. I Soudní dvůr totiž v rozsudku uznal, že tisk a organizace občanské společnosti, které mají spojitost s prevencí a bojem proti praní peněz a financování terorismu, přístupem k těmto informacím hájí veřejný zájem.

Než ovšem zákon začne platit – a celý legislativní proces může trvat velmi dlouho – bude pro novináře i další subjekty přístup k informacím značně ztížený. Budou odkázáni na soudní cestu. O výpis z evidence budou muset žádat u osmi krajských soudů. Zároveň budou muset vždy vysvětlovat, proč informace potřebují. V tomto provizoriu bude na posouzení soudů, zda je poskytnou.

Podle advokáta Málka je přitom možné, že justice žádostem médií vyhovovat nebude. „Obávám se, že oprávněný zájem nebude zájem na transparentnosti, tedy že si širší okruh osob zaslouží vědět, kdo je skutečně majitelem nějaké společnosti. Podle mého názoru to bude vázáno na výkon individuálních práv – tedy když bude někdo například poškozený a informaci bude potřebovat, aby se domohl svého konkrétního práva,“ upozorňuje s tím, že přístup soudů budeme znát až časem, kdy se vyvine judikaturní praxe.

„Za nás je přechodná verze velmi nešťastná,“ hodnotí pro Seznam Zprávy nový právní stav Doležal z Transparency International. „Ministerstvo totiž nemá vliv, jak budou soudy o žádostech rozhodovat. Možná budou na základě oprávněného zájmu informace poskytovat, ale také vůbec nemusí, protože ministerstvo to staví na analogickém postupu k jednomu paragrafu a upřímně řečeno, to si ze strany rozhodujících úředníků na soudě žádá poměrně velkou kreativitu.“

„V zemi, kde se střety zájmů opakovaně řeší, až ‚když už hoří‘, je to další ukázka české cesty: místo, aby ministerstvo přístup narovnalo a inspirovalo se v Evropě, vymyslí vlastní, problematické řešení. Znepřístupnit veřejnosti evidenci skutečných majitelů znamená ubrat světlo tam, kde ho potřebujeme nejvíc,“ doplňuje šéf investigativců Kedroň. „U firem, které berou peníze od státu, nebo jsou s politikou propojené. Výsledek? Horší kontrola, víc prostoru pro nastrčené osoby a méně šancí včas odhalit, kdo na čem reálně vydělává.“

Doležal zároveň nesouhlasí ani s původním tři roky starým rozhodnutím Soudního dvora.

„Bohužel se vracíme o krok zpět. Za Transparency International nesouhlasíme, že existuje nějaké právo na to, abychom se skrývali skrze právnické osoby. Poté se bavíme o tom, do jaké míry tedy porušujeme něčí soukromí a já jsem tedy přesvědčen, že pokud tam nejsou o daném člověku všechny jeho údaje, veřejný zájem na veřejnosti těch informací je silnější než narušení soukromí.“

Rozpor s narušením soukromí přitom ve skutečnosti předpokládala už sama směrnice AML z 2018, která režim zveřejňování v evropských zemích zavedla – a proto členským státům dala možnost stanovit ze evidence informací o skutečných majitelích a z přístupu k nim výjimky. Doslova ovšem hovořila pouze o mimořádných případech, „pokud by tyto informace vystavily skutečného majitele nepřiměřenému riziku podvodu, únosu, vydírání, vymáhání peněz, obtěžování, násilí nebo zastrašování.“

Soudní dvůr v Lucembursku se s tím však neztotožnil. Podle něj je zveřejnění informací v rozporu s právem na soukromí vlastníků ve všech případech, nejen v těch výjimečných. „Nelze mít za to, že zásah do práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny (základních práv Evropské unie) vyplývající z přístupu široké veřejnosti k informacím o skutečných majitelích je omezen na to, co je nezbytně nutné,“ píše se v rozsudku. Při porovnávání dvou základních svobod je podle něj nezbytné posuzovat přiměřenost zásahu.

Jakub Málek z advokátní kanceláře PEYTON legal souhlasí, že úprava byla neproporcionální: „Jako advokát rozhodnutí hodnotím jako v pořádku. Směrnice, která zavádí evidenci skutečných majitelů, nemá za účel, aby – když to řeknu trochu přísně – občané dohlíželi na to, kdo co vlastní, nýbrž boj s praním špinavých peněz. Jsou tam jasně definované transakce a osoby, které to kontrolují. A stačí tedy, že k evidenci mají přístup tyto osoby. Z toho důvodu byla úprava neproporční, jelikož existoval mechanismus, který dosáhne požadovaného cíle a lépe chrání právo na soukromí.“

Nicméně zároveň dodává, že problém má i politickou a společenskou rovinu. „Občanským pohledem to lze vnímat trochu jinak a myslím si, že by bylo vhodné hledat cestu s nějakým přístupem i pro veřejnost – ale řízenou.“