Komentář: Co chceme, aby se děti učily (a naučily) ve škole? Těžká otázka

Představte si systém, kde učitel zadá úkol umělé inteligenci, studenti ho pošlou ke zpracování také umělé inteligenci, učitel nechá opravit výsledek opět umělou inteligenci a rodiče si výsledky prohlédnou zanalyzované jejich vlastní AI. Celý cyklus probíhá bez jediné lidské interakce, přesto všichni předstírají, že se děje vzdělávání. Vítejte v budoucnosti, která už pomalu začíná.

Tenhle absurdní scénář není science fiction, ale východisko otázky, kterou si musíme položit: Co vlastně děláme, když říkáme, že se vzděláváme?

Pokud věříte tomu, že škola slouží k předávání informací, máte problém. Umělá inteligence to už dnes umí lépe, rychleji a personalizovaněji než většina učitelů. Šestiletému dítěti dokáže vysvětlit čtení, ukázat mu obrázky, přečíst pohádku, vymyslet hry. A na rozdíl od učitele má nekonečnou trpělivost.

Jenže tady narážíme na první paradox: Ti, kdo nejvíc křičí o ohrožení školství umělou inteligencí, jsou často stejní lidé, kteří léta tvrdili, že škola není o memorování faktů, ale o „učení se učit“ a „rozvoji osobnosti“. Pokud to bylo pravda, proč se teď bojí?

Odpověď je prostá. Většina škol ve skutečnosti funguje přesně opačně, než jak se tváří. Učí memorování, reprodukci, poslušnost. A v tom je AI skutečně nenahraditelná – ale ve špatném slova smyslu. Nahrazuje to, co školy skutečně dělají, ne to, co tvrdí, že dělají.

Ondřej Šteffl v podcastu, který jsme točili minulý týden, pojmenoval ten základní problém přesně: Existují „učitelé dětí“ a „učitelé předmětů“. Učitel matematiky, který předává algoritmy a postupy? Nahraditelný. Člověk, který dokáže motivovat, inspirovat, řešit konflikty, rozumět emocím desetiletého dítěte? Nezastupitelný.

Tady se ukrývá první velká pravda o budoucnosti vzdělávání: Potřebujeme méně učitelů, ale mnohem lepších. A paradoxně – i lépe placených. Pokud ze 30 učitelů matematiky nahradíme 25 umělou inteligencí, kolikrát vyšší plat může dostat těch zbývajících pět?

Nápověda: Lze to spočítat trojčlenkou. Což není žádná vysoká matematika.

Promiňte oslí můstek, ano, řeč bude o matematice. Ondřej Šteffl matematiku vystudoval a dlouho si myslel, že její výuka je důležitá. Už si to nemyslí a říká: Běžnému člověku úplně stačí, když odejde ze střední školy s tím, jak se počítají procenta a právě již zmíněná trojčlenka. Zbytek je specializace pro ty, kdo budou matematiku profesně potřebovat.

Tohle není antiintelektuální barbarství. Je to uznání reality. Kolik lidí dnes používá logaritmy? Kolik jich řeší kvadratické rovnice? A hlavně – kolik z těch, kdo je ve škole „uměli“, je skutečně používá tvořivě, ne jen mechanicky?

Když tohle Ondřej Šteffl říká a zároveň dodává, že tak na školách Scio matematiku učí, rve mi to srdce. Miluju matematiku, jakkoli na ni nejsem nijak extra chytrý. Ale obdivuji eleganci a krásu myšlení, které k matematice potřebujete.

A zároveň si uvědomuju, že Šteffl má do značné míry pravdu.

Umělá inteligence nás nutí k brutální upřímnosti: Většina toho, čemu se ve školách učíme, jsou rituály. Předstírané činnosti, které slouží především k tomu, aby systém vypadal, že funguje. Jako cargo kulty, které staví imitace letišť v naději, že přiletí letadlo s nákladem.

Filozof, esejista a odborník v oboru finanční matematiky Nassim Taleb by řekl, že současný vzdělávací systém je křehký – může fungovat pouze ve stabilním prostředí s předvídatelnými požadavky. Umělá inteligence ho rozbíjí, protože mění pravidla hry rychleji, než se systém dokáže přizpůsobit.

Antifragilní vzdělávání by nevycházelo z předpokladu, že víme, co budou děti v budoucnu potřebovat. Místo toho by je učilo těm schopnostem, které jsou robustní vůči změnám: zvědavost, adaptabilita, schopnost spolupráce, odolnost vůči manipulaci, kritické myšlení.

Ale pozor na klišé. „Kritické myšlení“ není předmět, který se dá učit z učebnice. Je to postoj, způsob přístupu ke světu. Vzniká v prostředí, kde jsou děti vystaveny skutečným problémům, konfliktům, nejistotě.

Umělá inteligence nepřinese demokratizaci vzdělávání – přinese jeho polarizaci. Na jedné straně budou ti, kdo dokážou AI používat kreativně, jako nástroj pro rozšiřování vlastních schopností. Na druhé straně ti, kdo se stanou jejími pasivními uživateli.

Rozdíl nebude v inteligenci ani v sociálním původu, ale v přístupu k učení. Zvědaví zůstanou zvědaví a AI jim pomůže objevovat nové světy. Pasivní se stanou ještě pasivnějšími a AI za ně bude myslet i to málo, co by jinak možná zvládli sami.

Školy budoucnosti nebudou všechny stejné. Některé se promění v opatrovny s AI babysittery. Jiné v centra skutečného učení, kde se děti připravují na svět, který teprve přijde. A možná je to v pořádku. Možná je diverzita lepší než uniformita.

Jediné, co by nemělo být, je předstírání. Pokud se škola nechce nebo nemůže měnit, ať si to přizná. Ale ať nevytváří iluzi, že připravuje děti na budoucnost.

Před dvěma lety jsem na začátku školního roku 2023/24 psal, že učitele čeká jeden z nejtěžších roků jejich kariéry. Bylo to na počátku boomu generativní AI a já byl přesvědčený, že to přinese okamžitou disrupci.

Mýlil jsem se, jako už mnohokrát, a podlehl jsem klamu, který dobře popsal – myslím – Bill Gates. Že přeceňujeme to, k jakému pokroku může dojít za rok, ale podceňujeme změny, které se stanou za deset let.

AI dobu zrychlila. Od uvedení ChatGPT uplynou v listopadu teprve tři roky. Stále se jakoby nic neděje. Ano, ty chytřejší děti dělají úkoly z matematiky a slohové práce s pomocí AI, ti chytřejší učitelé je s pomocí AI hodnotí a opravují a osvícení učitelé se snaží přijít na to, jak AI ve škole používat (vždyť je součástí reality), ale zároveň děti vzdělávat.

Zatím se stále jakoby nic neděje. Ale čas běží.