Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V den výročí konce druhé světové války se v srdci Prahy odehrála hanba. Ultrapravice pořádala shromáždění za naši rezignaci před ruskou agresí – jejím jazykem: „za urovnání vztahů s Ruskou federací“.
Na slovech záleží. „Ruská federace“, to zní tak nějak civilizovaně. To sugeruje jakousi vnitřní demokracii, totiž tu mezi národy a regiony uvnitř oné údajné federace. Slova z ruského propagandistického slovníku zakrývají přesně opačnou realitu, totiž útlak i oněch neruských národů, jež přednostně krvácejí při pokusu rozdrtit Ukrajinu.
Uprostřed té pražské hanby se odehrála jedna obzvláštní hanbička, širší veřejností nepostřehnutá. Mezi známými postavami české proruské scény promluvil i filozof Ladislav Benyovszky, docent a bývalý děkan Fakulty humanitních studií.
Na slovech věru záleží. Mezi primitivními a agresivními výlevy náčelníků proruských stran a straniček zazněla kultivovaná čeština. Zazněl projev, formálně hodný filozofa, celoživotně pracujícího s texty vrcholných autorů německé intelektuální tradice, zvláště Friedricha Hölderlina a Martina Heideggera. Zazněl text, založený na metafoře onoho srdce čili středu, geografického a duchovního, a na heideggerovském volání po vnitřní pravdivosti a autenticitě.
Jenomže obsahem a smyslem formálně vytříbeného projevu zase nebylo nic jiného než volání po naší rezignaci před ruskou agresí, zdůvodněné údajnou zkažeností Západu. Na záznamu, dostupném na facebooku organizátorů demonstrace, Ladislav Benyovszky ona krásná slova o srdci a středu spojil s těmito výroky: „Vojska Rudé armády dobyla Berlín, tehdy hlavní město fašistického Německa a na počest vítězství, ale i nastávajícího míru, vyvěsila své vlajky na Reichstagu. Jak je to dnes? Vyzbrojeni teorií LGBT+, vyzbrojeni další z mnohých teorií o nutnosti nového údělu, tentokrát zeleného, pro člověka a lidstvo, za bezmezné digitalizace všeho, která není nijak kontrolována co do důsledků pro člověka, v podivném přesvědčení, který čerchmant ho do nás vložil, že právě toto jsou tradiční evropské hodnoty, se zhuntovanou ekonomikou, se stupňujícím se zbrojením na dluh, chystáme se na Rusa!“ Uzavřel pak voláním, že proto chceme mír, chceme mír.
Jak se to mohlo stát? Jak se mohl takto zahanbujícího papouškování ruských propagandistických frází dopustit vzdělanec, hlásící se k filozofické škole fenomenologie a existencialismu? K té škole, jíž si český disent vybudoval coby duchovní obranu v době normalizace? K té škole, již reprezentoval Jan Patočka, vrcholná morální autorita českého disentu a s ním a po něm mimo jiné Jan Sokol, Benyovszkého předchůdce ve funkci děkana Fakulty humanitních studií?
Konkrétní vysvětlení jest, že v oné heideggerovské linii je niterně přítomen i prvek tohoto stýskání na onu údajnou zkaženost západní otevřené společnosti – ten prvek, který dovedl samého Heideggera k nacismu, jak to ukazují jeho Černé sešity, vydané předloni i česky. Kdo čte příliš nadšeně Heideggera – může se mu snadno stát, že i on sám se pozvolna stane náckem.
Obecné vysvětlení jest, že neexistuje žádná automaticky působící obrana před nákazou ruské propagandy. Téměř pro každého se v ní něco najde. Pro někoho slovanství, pro někoho antikapitalismus, pro někoho antiamerikanismus, pro někoho „křesťanské hodnoty“. Není snad téměř slov a pojmů a symbolů, které by do ní nebyly zataženy. Mír, rodina, národ, tradice, křesťanství – nyní u Benyovszkého i „srdce“. A jako vábení německého nacismu – více či méně, trvale či dočasně – podléhali Heidegger či C. G. Jung či Jakub Deml, tak i nyní vábení ruské propagandy podléhají leckteří, u nichž bychom to nečekali.
