Článek
Rusko odkleplo zhruba 700 miliard rublů (zhruba 218 miliard korun) do tzv. Sibiřského rozvojového programu. Tyto peníze mají podle zjištění ukrajinských analytiků sloužit jako ekonomická zástěrka pro masové přemísťování obyvatel z okupovaných ukrajinských oblastí.
Podle monitorovací organizace Národní centrum odporu, která spadá pod ukrajinskou armádu, Moskva už rozeslala skryté pokyny do škol, nemocnic, úřadů i obecních správ na okupovaném území.
Instituce mají identifikovat pracovníky „bez rodinných závazků“ – lidi, kteří nemají děti, partnery ani jiné osoby v péči a u nichž se očekává, že se nebudou schopni účinně bránit přesunu tisíce kilometrů od domova.
Právě tito Ukrajinci mají být prvními kandidáty na takzvané „dobrovolné relokace“, které Kreml prezentuje jako pracovní příležitosti v rozvojových oblastech Sibiře.
„Vedoucí pracovníci jsou nuceni odevzdávat seznamy ‚zaměstnanců nezatížených rodinnými okolnostmi‘ – tedy formulaci, která fakticky označuje ty nejzranitelnější. Jde o lidi, kteří mohou být nejsnáze deportováni, aniž by to vyvolalo výraznější veřejné pobouření,“ uvádějí analytici.
Co je Národní centrum odporu?
Národní centrum odporu (National Resistance Center, NRC) je ukrajinská organizace založená za účelem monitorování a dokumentování aktivit ruských okupačních sil na okupovaných územích Ukrajiny. Funguje jako informační a analytická platforma, která shromažďuje zprávy o vojenských, politických i humanitárních akcích Ruska, včetně:
- nucených přesunů obyvatel, deportací a relokací,
- porušování lidských práv a válečných zločinů,
- aktivit okupantů ve školách, nemocnicích a veřejné správě,
- poskytování dokumentace a informací mezinárodním organizacím, včetně OSN a EU.
Cílem NRC je podle ukrajinských zdrojů přinášet transparentní informace o ruských praktikách, varovat veřejnost a podporovat mezinárodní reakce proti válečným zločinům a porušování mezinárodního práva.
Stručně řečeno: Jde o vládou podporovanou platformu, která má monitorovat okupaci a poskytovat důkazy o agresi a represích Ruska.
Ukrajinské úřady upozorňují, že kroky, které dnes podniká Moskva na okupovaných územích, nepůsobí jako nahodilé nebo chaotické. Naopak, podle nich jde o promyšlený postup, který v mnoha ohledech kopíruje metody používané Sovětským svazem v minulém století.
„Je to hanebná praxe, která systematicky odstraňuje lidi z jejich domovů a používá je k naplnění politických a ekonomických cílů okupanta,“ řekl Seznam Zprávám úředník, který donedávna působil jako poradce bývalého šéfa ukrajinské prezidentské kanceláře Andrije Jermaka. S ohledem na citlivost záležitosti si přál zůstat v anonymitě.
Americký Institut pro studium války (ISW) upozornil, že ruské úřady veřejně operují s konceptem siberizace, který vypracoval politolog Sergej Karaganov. Ten výslovně počítá s přesunem části „uvolněné průmyslové kapacity“ Donbasu na Sibiř. Jinak ruské zdroje oficiálně nucené přesuny ukrajinského obyvatelstva nekomentují.
Vzpomínky na temné časy SSSR
Konkrétně ukrajinští analytici poukazují na praxi označovanou jako „organizovaný nábor“. Tento pojem v dobách SSSR sloužil jako oficiální zástěrka pro systematické deportace skupin obyvatel, kdy byly celé komunity přesouvány do odlehlých oblastí mimo svou domovinu.
Z okupovaných oblastí:
Tyto metody používal Sovětský svaz v minulém století vůči několika národnostem. Krymští Tataři byli v květnu 1944 násilně deportováni z Krymu do Střední Asie, zejména do Uzbekistánu.
Celkem bylo přemístěno kolem 200 000 lidí, z nichž mnoho nepřežilo první roky v exilech kvůli hladu, nemocem a tvrdé práci. Sovětské orgány jim odebraly veškerý majetek a znemožnily návrat do domoviny.
Ukrajinci byli v rámci tzv. holodomoru a dalších represivních operací vystaveni masovým přesunům a represím, často byly likvidovány celé vesnice a komunity, aby byla potlačena odolnost obyvatel a změněna demografická struktura oblastí.
Čečenci a Ingušové čelili deportacím v roce 1944 během operace „Lentil“, kdy byly stovky tisíc lidí přesunuty z Kavkazu do odlehlých oblastí Sovětského svazu.
Deportace byly provedeny náhle, s omezeným časem na sbalení věcí, lidé byli naloženi do nákladních vagonů a přepraveni tisíce kilometrů daleko. V nových lokalitách byli podrobeni přísnému režimu, nuceni k těžké práci a sledováni bezpečnostními složkami.
Tyto historické deportace měly jasný cíl: rozbít komunity, oslabit národní identitu a zajistit státem řízenou pracovní sílu. Ukrajinské úřady a historici dnes varují, že současné kroky Moskvy vůči Ukrajině tyto metody jen aktualizují a přenášejí do současného kontextu.
„To, co dnes Moskva provádí, nelze chápat odděleně od historických praktik,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy americký odborník na Rusko Joshua Tucker z New York University. „Jde o promyšlený vzorec s cílem oslabit komunitní soudržnost a získat poslušnou pracovní sílu. Dnes vidíme, že Kreml tyto principy jen aktualizoval a aplikuje je na Ukrajince.“
Cíl: zničit ukrajinský národ
Také podle Národního centra odporu dnes Kreml tento model jednoduše oprášil: Znovu ho používá, jen ho obalil do slov jako „rozvoj Sibiře“ nebo „dobrovolné relokace“. Ve skutečnosti jde ale podle této skupiny analytiků o další formu tlaku a zastrašování lidí, kteří se často nemají jak bránit.
„Sibiř je zpustošená. Protože tam Rusové sami nechtějí jet, Kreml se rozhodl vybudovat své ‚nové impérium‘ rukama Ukrajinců, kteří byli vytrženi ze svých domovů,“ uvádí Národní centrum odporu.
Odborníci upozorňují, že Kreml prostřednictvím destrukce ukrajinského národa zároveň řeší vlastní problémy.
Příkladem je vysílání či násilný přesun dětí z Ukrajiny do Ruska, často do táborů či institucí daleko od domova.
Tyto akce podle odborníků slouží dvojímu účelu. Na straně jedné řeší ruské demografické problémy tím, že doplňují odlehlé regiony o nové obyvatele, což je cíl, o který Rusko dlouhodobě usiluje. Moskva se netají snahou osídlit Sibiř, aby lépe využila tamní ekonomický potenciál, píše ISW.
Na straně druhé cíleně vymazávají budoucnost Ukrajiny tím, že děti vyrůstají mimo své komunity a bez kontaktu s vlastní kulturou a jazykem.
Tento proces Kyjev vnímá nejen jako porušování lidských práv, ale také jako strategickou součást plánované státní politiky Ruska vůči Ukrajině. Ruský prezident Vladimir Putin kvůli tomu navíc čelí mezinárodnímu zatykači, který na něj a jeho zmocněnkyni pro práva dětí Mariji Lvovovou-Bělovovou vydal Mezinárodní trestní soud.
Úřad ukrajinského generálního prokurátora předal Organizaci spojených národů důkazy o více než 190 000 válečných zločinech spáchaných Ruskem od začátku invaze. Tyto činy podle Kyjeva tvoří součást „plánované státní politiky zaměřené na zničení ukrajinského národa“.
