Dějiny nenávisti: Přesně před 100 lety vznikl Sovětský svaz

Komunismus a buddhismus mají mnoho společného. A navíc: Soudruh Lenin je vtělením Buddhy. I takhle to bolševici zkoušeli. Ale většinou to po dobrém nešlo.

Hříčka s Buddhovou reinkarnací měla do sovětské náruče nalákat sibiřské pastevce Burjaty. Neklaplo to a postupně skončilo několik tisíc burjatských lámů v gulagu.

Dnes nebudeme popisovat obecně známý dějepis o vzniku SSSR a jeho rozpadu. V souvislosti s ruským vpádem na Ukrajinu se redakce Seznam Zpráv těmi tématy v posledním roce zabývala podrobně. Nabídneme spíš jen několik obrazů z dějin. A stručnou úvahu o kolonialismu.

Jsou to dějiny nenávisti.

A civilizovaný Západ se v kdysi mnohém choval podobně jako zaostalé Rusko a vraždící bolševici.

Bolševici to neměli jednoduché. Jen si to představte. Lenin jako největší revizionista v dějinách marxismu převyprávěl Marxe a stanovil, že revoluce zvítězí v nejslabším článku světového kapitalismu. Tedy v Rusku.

Celá Marxova teorie založená na odhalování „historických zákonitostí“ se okamžitě hroutí, ztrácí smysl. Revoluce podle něj měla šanci pouze v nejvyspělejších zemích, tam měli být připraveni dělníci i ekonomika. Jenže, co chcete po Iljičovi – mohl snad dělat revoluci v Anglii, kde by ji očekával Marx? Nemohl. Tam na něj nebyl nikdo zvědavý.

Takže udělá revoluci v Rusku. Je třeba přiznat, že je to docela frajeřina. Nezdálo se, že by mohl mít šanci. Ale odhadl správně, že ruský stát je už úplně na pokraji zhroucení.

A pak mají bolševici po čtyřech letech občanské války v rukou moc nad ohromným územím a desítkami milionů lidí. Kdo by to byl čekal? A hlavně: Co s tím najednou? Připraven není nikdo. A nic.

Má tady vznikat předvoj lidstva, vzor lidství, spravedlnosti a model ekonomiky budoucnosti. A všude se tu zatím potulují nevzdělaní chudí lidé, nebo dokonce pastevci, kteří věří v Buddhu a vůbec netuší, co by to tak mohl být třídní boj. Co s nimi?

Sovětský svaz vznikl 30 prosince 1922. Navázal na „dějiny nenávisti“ carského Ruska. A přidal něco navíc.

Oficiálně přestal existovat 31. prosince 1991.

Ale jeho pohrobci šíří nenávist a smrt i dnes.

„Nejslabší článek“ vypadal v době, kdy bolševici převzali moc, jako středověká země. Hladomor. Miliony lidí umírají hladem. Kanibalismus, masové hroby, sebevraždy celých zoufalých rodin. Byla to největší nevojenská katastrofa od dob středověku.

Ne, ještě zřejmě nebyl čas na pompézní budování země budoucnosti.

V červenci 1921 napsal spisovatel Maxim Gorkij otevřený dopis „všem slušným lidem“ s prosbou o pomoc. Přečetl si ho i tehdejší ministr americké vlády Herbert Hoover. A rozhodl se, že Spojené státy musí pomoci.

Bylo to velmi odvážné rozhodnutí. Mnozí zejména pravicoví politici v USA věřili, že hladomor může bolševiky zlomit. Je třeba je vyhladovět. Milosrdenství není namístě. Hoover ale trval na tom, že „musíme rozlišovat mezi ruským lidem a skupinou lidí, která se dostala k moci“.

A zorganizoval program, který v roce 1922 dodával denně jídlo 10 milionům Rusů. S tím, že je to ryze humanitární gesto a ani v nejmenším to neznamená, že by vláda USA uznala bolševiky.

Ani mezi bolševiky nebyla shoda na tom, zda pomoc přijmout. Například radikální revolucionář Lev Trockij byl zásadně proti. Obával se, že přijetí pomoci znamená otevření dveří pro vpád amerického byznysu do Ruska. Raději smrt milionů lidí než porobu od imperialistů.

Bolševici nakonec pomoc přijali a země se dostala z nejhoršího. Příklad, jak tenká je linie mezi ideologickým fanatismem, politickým vydíráním a ohledem na umírající děti.

Ale z učebnic a paměti se sovětský režim snažil americkou pomoc vymazat. Pokud se vůbec zmínka o programu objevila, pak byli Američani obviňováni ze snahy vytvořit špionážní síť, pátou kolonu.

Krátce po vítězné revoluci přijali bolševici tři základní dekrety: O míru, O půdě a O právu národů na sebeurčení.

Ten třetí byl nejméně srozumitelný. Jistě, propagandisticky mu rozumět bylo: V carském Rusku národy trpěly, byly utlačovány, násilně rusifikovány, neměly žádnou skutečnou autonomii. To se nyní změní, komunisté garantují práva každého národa.

Jenže jak to provést? Značná část obyvatel nového státu je v pohybu, kočuje. Jak jim poskytnout autonomii, když jsou každou chvíli někde jinde? A když navíc absolutně nemají zájem o hodnoty „nového sovětského člověka“?

Zpočátku pravděpodobně alespoň někteří členové nové vlády hledali nejlepší řešení pro všechny zúčastněné. Přemýšleli o „kulturní autonomii“. Vláda bude podporovat jazyky a kulturu národů, stavět školy, kde se bude vyučovat v jejich jazyku. Jenže, jak to udělat? Kde ty školy postavit, když kočují? A máme je nechat vyznávat buddhismus a všechny ostatní typy „opia lidstva“, jak nesmiřitelně označoval náboženství Karel Marx?

Příliš komplikované. Převážilo méně idealistické, „racionální“ řešení. Autonomie nebude kulturní, nýbrž „územní“. Byl to svého druhu geniální tah: Poskytnout kočovníkům územní autonomii připomíná pokus o kvadraturu kruhu. Ale na první pohled to může vypadat jako pokrok.

Takže bolševici narýsovali hranice mezi sovětskými republikami a autonomními oblastmi tak, že se staly zárukou nepokojů, rozbrojů a potřeby silného rozhodčího v centru. Hranice šly napříč tradicemi, kulturami i národy. Dějiny nebraly v potaz. Byly to nové hranice. Hranice pro budoucnost.

Ne, Lenin nebyl Buddha. Svým podílem na této konstrukci hranic přispěl k tomu, že miliony lidí byly deportovány do gulagů, na území jiných států nebo prostě zemřely hlady nebo při zoufalých pokusech o rebelii. To když po nich, kočovnících, bolševici chtěli, aby zakládali družstva a ze dne na den se proměnili v usedlé rolníky. V civilizované sovětské občany budoucnosti.

Oplotili jejich vesnice a nechali je hlídat vojáky.

Autonomie.

Kolonialismus se chová podobně v provedení vyspělých i těch nejzaostalejších států. V tomto ohledu měl Lenin pravdu: Nejslabší článek je v lecčems naroveň těm nejvyspělejším. I on se snaží „civilizovat divochy“. A i jemu se to dočasně daří, pokud má moc a převahu.

V době, kdy bolševici v Rusku vyhráli, měla Afrika „překreslování“ hranic už za sebou. Rozdělili si ji evropští kolonisté.

„Hranice v Africe vznikly teprve nedávno a nebyly výsledkem dlouhodobého vývoje, ale rozhodnutí koloniálních mocností bez ohledu na místní populace,“ píše Kateřina Rudincová, odbornice na Afriku z ostravské univerzity.

A pokračuje: „Poprvé byly navrženy na Berlínské konferenci konající se v letech 1884–1885, na které si tehdejší nejvýznamnější evropské mocnosti, Velká Británie, Francie, Belgie a Německo, v podstatě rozdělily sféry vlivu v Africe a stanovily principy dalšího pronikání do afrického vnitrozemí.“

Velmi podobný princip jako u bolševiků: Hranice šly napříč etniky, kulturami. Napříč nenávistí. Kolonistům to bylo lhostejné. Jejich zájmem byla co nejjednodušší administrativa. A uspořádání do budoucnosti. „Zcivilizování divochů“ a vlastní prosperita.

A v době, kdy Západ už sčítal miliony lidí zavražděných ve Stalinových gulazích, přispěl ještě jedním vlastním „narovnáním“ dějin. 15. srpna 1947 se Britové definitivně stáhli z Indie. A rozdělili zemi podle náboženského klíče – na převážně hinduistickou Indii a převážně muslimský Pákistán.

Nakreslili novou hranici. A přibližně 15 milionů lidí před touto novou umělou čarou prchalo. A možná milion, možná dva miliony i více z nich se staly obětí vyčerpání, hladu a vražedných útoků.

Tady ani nešlo o nějaké pokusy o autonomii. Civilizování divochů a moc. A když už to nešlo, tak útěk.

A miliony mrtvých.

V roce 1939 si sféry vlivu v Evropě rozdělily Německo a Sovětský svaz podle Ribbentrop-Molotovova paktu. Sovětský svaz mimo jiné obsadil pobaltské republiky, které se mu po roce 1917 dokázaly ubránit.

Významný příspěvek k dějinám nenávisti. Poté, co Hitler napadl Sovětský svaz, byly stovky tisíc lidí z Pobaltí i z mnoha dalších území deportovány do gulagů. Kvůli podezření, že spolupracují s Němci. Ano, někteří nacisty vnímali jako osvoboditele. Jako autory nových, spravedlivějších hranic.

Dějiny nenávisti plodí velké zoufalství.

A teprve někde tam, trochu jako na „zelené louce“, začínají ty pravé dějiny Sovětského svazu a moderního Ruska. Alespoň podle Vladimira Putina.

Velká vlastenecká válka, to je počátek dějin. Sovětský svaz osvobodil svět od fašismu. To, co bylo předtím, je v lesku historického vítězství nezřetelné. Snad kromě odkazu cara Petra Velikého.

A podle Putina musí Rusko v této misi postupovat dál. Nedopustit, aby na Ukrajině vznikl „loutkový fašistický režim“. Nedopustit, aby hranice sfér vlivu byly přepsány v jeho neprospěch.

Sféry vlivu. Kolikrát se přepisovaly za posledních sto let? Po válce si svět rozdělili Stalin a Západ, vítězní spojenci, kteří se vzápětí stali úhlavními nepřáteli. A kolikrát se o ně bojovalo méně zřetelně i za života současných generací, třeba v bývalé Jugoslávii, Iráku, Afghánistánu nebo Sýrii.

Možná jsme jenom zhýčkaní spokojení bohatí Evropané. Máme pocit, nebo jsme ho do letoška měli, že nic takového už se nebude dít. Máme pocit, že necelých 80 let po druhé světové válce jsou dějiny jako takové.

Vypadá to, že dějinám nerozumíme o mnoho víc než bolševici.

Přesto je tu jedna velká naděje. Byť samozřejmě bez záruky. Západ se za ty poslední desítky let snaží s dějinami vyrovnat. Jde to ztuha. Někdy je to i trochu tragikomicky přepjaté. Ale celkově dominuje přesvědčení, že kolonialismus, přepisování hranic, ignorace tradic a kultur a jazyků a masové vraždy nejsou něčím, na co bychom měli být hrdí. A na čem bychom měli stavět do budoucna.

Vladimir Putin se chce naopak do této historie vracet. Oživit ji. A ta naděje spočívá v tom, že se mu to nepovede.

Šťastný nový rok!