Hlavní obsah

Komentář: Paušální daň život podnikatelům nezjednodušuje, ale komplikuje

Michal Kašpárek
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: Profimedia.cz

„Bude to pro mě výhodné?“

Reklama

11. 1. 12:00

Přechod do paušálu neznamená konec papírování, ale začátek papírování pro dva různé scénáře. K tomu přináší odůvodněný strach z drobných přešlapů.

Článek

Do režimu paušální daně, který Sněmovna schválila téměř jednohlasně při předloňské daňové revoluci, se v prvním roce přihlásilo sedmdesát pět tisíc českých podnikatelů a podnikatelek z více než milionu. To je u novinky, jež slibovala radikálně zjednodušit vedení účetnictví i komunikaci s úřady, snížit odvody a navíc leckomu zvýšit budoucí důchod, překvapivě málo. Důvody rozpačitého skóre pochopíte, jakmile se na vás někdo obrátí se základní otázkou:

„Bude to pro mě výhodné?“

Před pondělním deadlinem přihlášek do druhé sezony paušálního režimu jsem takových lidí potkal několik a všem řekl to samé:

„Záleží…“

Záleží to na tom, jaké máš příjmy. Jaké uplatňuješ náklady. Jestli si od základu daně odečítáš děti, školky nebo úroky z hypotéky. Jestli studuješ. Jestli si platíš penzijko. Jestli pro tebe není z nějakého důvodu výhodné být plátcem DPH. Jestli tvoje žena nebo muž pracuje. A pokud ano, jak daní ona nebo on. Teprve od toho všeho se odvíjí, jestli je pro tebe výhodnější nový paušál, nebo všechno přiznávat a platit postaru.

„Teď se k paušálu přihlas a na konci roku si spočítej, co je pro tebe výhodnější,“ radil jsem vyhýbavě.

Celý rok je přitom nutné pamatovat až na tři věci, podle toho, jak se člověku daří a na kterých frontách. Příjmy v první řadě nesmí přelézt milion ročně. Kdo loni fakturoval v průměru 83 tisíc korun měsíčně, poslal za rok odvody ve výši 72 tisíc. Kdo utržil o pětistovku víc, mohl na daních a pojištění zaplatit i 119 tisíc. Paušál motivuje úspěšnější podnikatele buď nepracovat, nebo skrývat příjmy. Ani jedno není z národohospodářského pohledu výhra.

Pak je dobré nechávat si pár desítek tisíc stranou. Ať už pro případ, že poplatník z paušálního režimu vyklouzne a musí doplatit vyšší daně a pojistné, nebo proto, aby mohl před koncem roku napumpovat penzijko, kdyby to po takovém vyklouznutí vyžadovala optimalizace.

Třetí háček jsou různé málo medializované chytáky. Jako třeba to, že příjmy z kapitálového majetku, z nájmu nebo i z obchodování s kryptoměnami nesmějí překročit 15 tisíc ročně.

Stará i nová vládní koalice se v historickém hlasování spojily, aby lidem zjednodušily život a ubraly papírování. V duchu Murphyho zákonů to ale pro podstatnou část lidí skončilo složitějším životem a paralelním papírováním varianty A a varianty B.

Nechejme teď stranou legitimní otázku, jestli jsou symbolické daně a odvody pro živnostníky motorem prosperity, nebo pozvánkou do švarcsystému. Podívejme se místo toho na to, jak by šlo problémy, které měla řešit paušální daň, urovnat líp.

Možnost vyřídit povinné odvody jediným formulářem a jediným trvalým příkazem by už dávno neměl být bonus pro vyvolené, ale samozřejmost pro všechny včetně zaměstnavatelů. Státu nic nebrání v tom, aby informace i peníze zprocesoval sám tak, aby to nemuseli dělat poplatníci.

Tvrdé diskvalifikační limity paušální daně by klidně mohly být ještě tvrdší – ovšem ne diskvalifikační. Co člověk vydělá nad milion (nebo třeba nad 800, 600 či 500 tisíc) a co si k tomu přivydělá třeba pronájmem, by prostě přiznal a danil postaru. Podobně už dlouho fungují limity výdajových paušálů.

Navrhl bych ještě prosekat byzantský systém slev, mezi kterými je i další státní pobídka k nicnedělání, totiž sleva na vyživovanou manželku nebo manžela. Ale po dalším podobném pokusu o zjednodušení daní už by jim nemuseli rozumět ani účetní.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované