Článek
Část koaličních poslanců před nedávnem představila návrh, který by měl snížit vysokým představitelům komunistického režimu starobní důchody. Jedná se sice jen o část symbolického vyrovnávání s minulým režimem, ale i vzhledem k současné politické situaci dává tento krok smysl. Pokud návrh projde, pomůže nám zároveň lépe poznat kontinuitu mezi komunistickým a demokratickým režimem. Stejně jako cenu, kterou jsme za tento přechod zaplatili.
Ministrovi práce a sociálních věcí Marianu Jurečkovi (KDU-ČSL), Pavlu Žáčkovi (ODS) a dalším předkladatelům návrhu byl inspirací obdobný zákon na Slovensku. Ten naši sousedé přijali loni v červnu. K jeho kritikům se mimo jiné zařadila i prezidentka Zuzana Čaputová. Problém však neviděla ve snaze sebrat po třech desetiletích finanční benefity prominentům minulého režimu, ale hlavně v tom, že slovenští zákonodárci přijali úpravu, která odporovala judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. V zásadě šlo o to, že někdejším komunistickým potentátům hrozilo náhlé skokové snížení starobního důchodu hluboko pod slovenský průměr.
Připomeňme, že na Slovensku panovala po listopadu 1989 – a především pak po rozdělení společného státu – naprosto odlišná situace. K lustracím, k privatizaci částí zestátněné ekonomiky se kabinety Vladimíra Mečiara stavěly mnohem liknavěji než ty české Klausovy. A slovenští poslanci teď podle všeho získali pocit, že je nutné alespoň symbolicky dohnat to, co jejich předchůdci zanedbali – a trochu to přehnali s horlivostí.
Čeští zákonodárci se této pasti vyhnou. Podle jejich návrhu budou komunistickým pohlavárům sníženy penze spíše symbolicky. Jednat by se mělo o 300 korun z procentní výměry důchodu za každý započatý rok v některé z vyjmenovaných funkcí. Konkrétně jde třeba o předsedy parlamentu a národních výborů, vysoké funkce v armádě a policii nebo o přední prokurátory.
Na seznamu jsou ale také členové Hlavního štábu Lidových milicí nebo jedinci spojeni buď svým působením, nebo kandidaturou s ústředním výborem KSČ a další mocenské špičky. Z předkládaného návrhu je tedy patrné, že cílem je skutečně pouze mocenská elita komunistického Československa, jejíž penalizace bude navíc skutečně symbolická. Ostatně návrh obsahuje i spodní hranici, pod niž důchod komunistických potentátů klesnout nesmí.
Nabízí se samozřejmě otázka, k čemu to vlastně bude dobré. Nejedná se jen o prázdné gesto?
Troufám si tvrdit, že nikoliv. Tento velice úzce cílený návrh totiž skutečně zasáhne některé stále žijící prominenty komunistického režimu. Z těch skutečně vysoko postavených je například stále naživu Lubomír Štrougal (je mu 98 let). Štrougal byl mezi lety 1970 až 1988 předsedou šesti federálních vlád ČSSR. Naživu jsou i někteří ministři z tohoto období. Nejznámějším z nich je Miroslav Toman starší. Bývalý poslanec a ministr zemědělství a výživy dokonce obdržel z rukou prezidenta Miloše Zemana v roce 2015 medaili Za zásluhy. Žijících šéfů rezortů je ovšem více.
Pokud odhlédneme od snadno spočítatelných členů socialistických vlád, počty nižších dosud žijících komunistických představitelů nelze snadno dohledat. A už vůbec netušíme, kdo z nich bere nadprůměrný starobní důchod a za co.
Přečtěte si komentář Josefa Klímy:
S jistotou víme pouze to, že v pozdním socialismu bylo členství ve straně, ale i kandidatura do vysokých funkcí nebo jejich držba především nástrojem k vlastnímu obohacení – mnohem více než nástrojem k prosazování jakýchkoli idejí. Tahle ideologická nedůslednost způsobila kromě jiného i postupnou vnitřní korozi systému. Nicméně bohaté výsluhy mnohým prominentům režimu zůstaly i po jeho pádu.
Byla to část ceny, kterou Československo zaplatilo za poklidný, sametový přechod k demokracii. Jakýkoli vážnější pokus po revoluci skutečně „skřípnout“ či úplně zakázat KSČ smetl už v lednu 1990 ze stolu Petr Pithart svým známým projevem o tom, že „slyší trávu růst“. Komunisté se proto stali na další desetiletí pevnou součástí politického systému. A byli jí až do svého loňského volebního debaklu, který je vyhnal ze Sněmovny.
Více než třicetiletá existence komunistické strany uvnitř demokratického systému (a v posledních letech také její participace na vládě) ukázala, jak silná byla mocenská a personální kontinuita mezi bývalým a současným režimem. Tím se oklikou dostáváme k diskutovanému návrhu na symbolické krácení penzí. Zmapování žijících prominentů komunistického režimu, které bude pro uskutečnění návrhu nezbytné, nám pomůže právě tuto kontinuitu lépe poznat a postupně také odborně prozkoumat.
Je samozřejmě otázkou, do jaké míry budou data, která má za úkol získat Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s dalšími úřady, veřejně přístupná a vědecky zpracovatelná.
Je pozoruhodné, že česká veřejnost se často zajímá například o „mýtický“ Prognostický ústav, o jehož vlivu na veřejné dění po revoluci existuje řada městských legend, avšak žádné hmatatelné pramenné důkazy. Proč jsme se stejně vášnivě nepokusili zjistit, kdo ještě dnes, více než třicet let po revoluci, čerpá nadstandardní penzi kvůli svému prominentnímu postavení v totalitním státě? Kdo z těch lidí je naživu, jak vysoký důchod má a na základě jakého výpočtu jej získal?
Rozumím ostatně i pragmatickému náhledu předkladatelů návrhu, kteří nerozumějí tomu, proč by měl stát tyto mocenské špičky stále tak štědře živit. Z politického pohledu tedy snížení důchodů, i symbolické, dává smysl.
Případní kritici tohoto kroku by si zároveň měli uvědomit, že porevoluční česká společnost byla vůči špičkám minulého režimu neobyčejně tolerantní. Jediným skutečně vysoce postaveným funkcionářem, který byl odsouzen, byl Miroslav Štěpán, který dostal v roce 1990 čtyři roky za pokyn použít proti demonstrantům během Palachova týdne slzný plyn a vodní děla. Nakonec byl ale už v roce 1991 podmínečně propuštěn.
Dlouho se v českém politickém diskurzu pracovalo s myšlenkou, že komunistická strana a její příznivci se musejí prostě „nechat vyhnít“. To se fakticky stalo až nyní. Asi i proto se Jurečka, Žáček a spol. ke svému návrhu odhodlali.
Pro srovnání – Polsko už v roce 2009 vyhlásilo zákaz používání komunistické symboliky a propagace tehdejšího režimu. Obdobný zákon platí i v Maďarsku. Ukrajina přikročila k faktickému zákazu tamní komunistické strany až v roce 2015, tedy rok po ruské okupaci Krymu a východu země.
Oproti tomu čeští komunisté byli ještě loni tichými partnery vládní koalice a své mocenské hry s KSČM hrál na Hradě i prezident Miloš Zeman. To všechno přesto, že u nás už v roce 1993 prošel zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Což jenom dokazuje schizofrenii polistopadové politické elity.
Jednou z příčin této schizofrenie a její odolnosti je nepochybně i skutečnost, že dodnes nemáme plně zdigitalizováno a zmapováno mnoho klíčových archiválií týkajících se minulého režimu. Kromě zmíněné kalkulace důchodů můžeme připomenout také vodou poničený archiv Centrální plánovací komise, která spolurozhodovala o klíčových hospodářských krocích země.
Reportáž z „rudého hnízda“:
Symbolický „důchodový“ krok, pokud dojde ke konkrétním závěrům a jasným datům, může dát mimo jiné odpověď na otázku, na kolik nás nespravedlivě vysoké penze komunistických elit dosud přišly. Takové zjištění může znamenat i obnovení snahy o zpřetrhání i zbylých pout s minulých režimem.
V tu chvíli se pro nás navíc otevřou další, obecnější otázky, díky kterým zjistíme, jak velkou cenu jsme vlastně zaplatili za přechod zpět k demokracii. A společně s tímto výzkumem a obnovením debat ve veřejném prostoru dost možná definitivně padne iluze o tom, že současný politický systém má s tím předlistopadovým jen pramálo společného.
Hospodářská, personální, ale třeba i politická kontinuita mezi oběma dějinnými obdobími byla a je mnohem silnější, než jsme si ochotni přiznat.
