Článek
Když se politici zuby nehty brání přísnější regulaci spotřeby alkoholu v Česku, zastupují pouze menšinu populace. Alespoň by se to tak mohlo zdát z nového průzkumu, který pro think tank Ministr zdraví vytvořila společnost Behavio. Jenže to není tak jednoduché.
Výzkumníci se mimo jiné ptali na obecnou kvalitu regulace alkoholu v Česku. Celkem 28 procent dotázaných ji považovalo za nedostatečnou a dalších 35 procent se domnívalo, že není špatná, ale mohla by být přísnější. To jsou dohromady skoro dvě třetiny populace, které se zdají být otevřené nápadům na ostřejší přístup k jednomu z klíčových problémů českého veřejného zdraví. To je prima.
Pak jsou tu ale výsledky, které mohou nadšení poněkud brzdit. Když měli respondenti uvést, s jakými zdravotními riziky si pití alkoholu spojují, skoro 90 procent jich uvedlo rizika spojená s pitím v těhotenství. Čtyři dotázaní z pěti označili za zdravotní riziko závislost, stejný počet má alkohol spojený s jaterními potížemi. Ačkoli jde o nepochybně legitimní obavy, jejich suverénní umístění na čele žebříčku ukazuje, že nejhlubší problém českého zažraného alkoholismu pořád plně nechápeme.
Kardiovaskulární choroby, které jsou nejčastější příčinou úmrtí v Česku a s konzumací alkoholu souvisí zcela bezprostředně, uvedlo jako zdravotní riziko pití jen 54 procent účastníků výzkumu. Rakovina, druhá nejčastější příčina českých úmrtí, s níž alkohol také úzce souvisí, je rizikem podle poloviny dotázaných.
Podobné je to s riziky společenskými. Absolutní většina dotázaných si s alkoholem spojila riziko dopravních nehod (87 procent), negativní vliv na děti (81 procent) a domácí násilí (80 procent). Opět - zcela nezpochybnitelné problémy. Uvědomění si spojitosti alkoholu se zvýšeným výskytem domácího násilí by se dokonce dalo považovat za vítaný společenský posun. Ale pokud jde o celospolečenský a makroekonomický pohled na škody páchané alkoholem, zásadní rizika na čele žebříčku chybí.
Zvýšené náklady systému zdravotnictví v souvislosti s alkoholem vnímá jako problém jen něco málo přes polovinu respondentů. Snížení pracovní produktivity ještě méně (47 procent). Když se přitom mluví o celospolečenských nákladech pití alkoholu v desítkách miliard korun ročně, dělají v tom velkou část právě tyto dvě položky. Jednak obří náklady na léčbu preventabilních chorob zapříčiněných alkoholem a jednak pokles pracovní produktivity. Ať už kvůli výpadku z pracovního procesu vlivem choroby, anebo vlivem takzvaného „prezentismu“ - tedy situací, kdy sice v práci jsme přítomni, ale kvůli večírkové únavě či kocovině se nám kolečka točí mnohem pomaleji, než by mohla.
Když se tyto pohledy na rizika českého společenského alkoholismu sečtou, nejsou už vyhlídky zase tak povzbudivé. Jakýsi většinový či převládající pohled by bylo z naměřených dat možné interpretovat tak, že když člověk pije nějak „rozumně“ či „zodpovědně“, tedy neřídí pod vlivem, vyhýbá se alkoholu v těhotenství, nebije doma děti, partnera či partnerku a uhlídá si konzumaci tak, aby si za pár let neodrovnal játra, pak většinu rizik spojených a alkoholem zažehná. Což je bohužel pohled zcela mylný.
Už docela dost let existuje odborný konsensus na tom, že žádné „rozumné“ nebo bezrizikové pití neexistuje. Každá, i umírněná konzumace alkoholu s sebou nese rizika. To neznamená volání po prohibici. Jen po uvědomění si této prosté skutečnosti jako základu politiky, která se alkoholu týká. A to se z celospolečenského hlediska zatím nedaří. V Česku tato odborná shoda nedoputovala ani do hlavy ministra zdravotnictví, tak jak bychom ji mohli očekávat v širokém veřejném povědomí?
Z poměrně benevolentního pohledu na alkohol, který je patrný z citovaného průzkumu, pak vycházejí další jeho výsledky. Když byli účastníci tázáni na možná zpřísnění regulace v Česku, vítězila opatření, která se občasných konzumentů, kteří přece mají své pití „pod kontrolou“, v podstatě nedotknou.
Široká shoda panuje na regulaci reklamy. Opatření jako zákaz propagace alkoholu na akcích pro mladistvé, omezení televizní a rozhlasové reklamy na noční hodiny či přísnější regulace venkovních i digitálních reklamních nosičů získala mezi respondenty podporu někde mezi 71 a 78 procenty.
Opatření s reálnými spotřebitelskými dopady jsou na tom mnohem hůř. Omezení prodeje alkoholu na benzinových pumpách bylo ještě sdíleno celkem široce (63 procent), ale například omezení prodeje v běžných obchodech v nočních hodinách už má podporu jen menšinovou (39 procent). Věčné, bolavé a bohužel často jediné téma české alkoholové politiky, tedy zrušení nulové sazby spotřební daně na tichá vína a cidery, má podporu jen těsně nadpoloviční (54 procent).
Z průzkumu je patrné, že pokud by se nějaký politik chtěl pustit do boje s českým alkoholismem ve jménu vylepšení národního zdraví, měl by po ruce několik nízko visících plodů v podobě omezení reklamního dosahu výrobců alkoholu. Proč ne, taková opatření v mnoha zemích fungují a Česko je na tom s pitím tak špatně, že uškodit to rozhodně nemůže.
Pokud jde o bolestivější opatření, která běžným spotřebitelům sáhnou buď na nabídku, nebo do peněženky, vyžadovalo by to mnohem víc politické odvahy a přesvědčení, že jde o správnou věc, již je třeba prosadit i přes jistý odpor. Takový přístup je v Česku vzácné zboží. Rozhodně mnohem, mnohem vzácnější než alkohol.
Ve vnímání celospolečenských dopadů českého popíjení máme přes pozitivní posuny a optimistický tón celého výzkumu pořád velké rezervy.
