Článek
Bývalý ředitel ČEZ Martin Roman se po odchodu z energetiky věnuje školství. Na Pedagogické fakultě University College London vystudoval obor Efektivita vzdělávání a také jako filantrop pravidelně vydává knihy pro učitele o efektivnějších metodách výuky. Především je ale předsedou správní rady a investorem PORG, sítě soukromých základních škol a gymnázií. Po Praze a Ostravě tento týden PORG oznámil vstup také do Brna.
Čtyřiapadesátiletý muž v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl několik kroků, které by podle něho vedly ke zlepšení kvality českého školství.
„Pohnout školstvím není vůbec snadné, ale není to jen o penězích. Devadesát procent toho, co se ve školách může zlepšit, nebude stát ani korunu navíc. My dneska řešíme sto věcí kolem vzdělávání, ale málokdo řeší, jak vypadá oněch 45 minut mezi dvěma zvonky. O to se nezajímá skoro nikdo, ale tam leží 90 procent úspěchu,“ říká Martin Roman.
Rád mluvíte o efektivitě výuky. Ale vždyť tu přece pořád měříme, ne? Zkoušení při hodinách, písemné práce, hodnocení, vysvědčení, celostátní srovnání mezi školami…
Ta vůbec nejdůležitější věc ve výuce je zpětná vazba. Aby učitel v každém okamžiku věděl, jestli se mu děti při probíraní látky neztratily. Víte, jaká je nejzbytečnější otázka ve vzdělávání? Když se učitel zeptá: Kdo něčemu nerozumí, ať se přihlásí. Protože nikdo se nechce ztrapnit před třídou a zvednout ruku.
Všichni to známe ze školy: učitel jde rychle dopředu, aby látku odučil, sem tam položí otázku a zvednou se tři ruce premiantů. Učitel, aby si to usnadnil, tak jednoho vyvolá, ten samozřejmě vypálí správnou odpověď a spokojený učitel pokračuje dále.
A nejmíň polovina třídy je úplně ztracená, nebo duchem mimo. Co s tím?
Na PORG to řešíme pomocí oblíbeného nástroje, kterým je bílá tabulka za 60 korun včetně dvou fixů a hadříků na mazání. Cílem je položit maximum otázek celé třídě, nikoho nevyvolávat. Každý student musí na tabulku napsat odpověď na otázku, tedy musí přemýšlet, něco musí vytvořit. Ukáže výsledek na tabulce a učitel přesně ví, kdo ztracen je a kdo není. A ještě je tam jedna velmi důležitá věc, student se neztrapní, když udělá chybu. Učitel celkově vidí, co studenti chápou nebo nechápou, dostane zpětnou vazbu, se kterou může dál pracovat. Díky tomu učí efektivně, to je ta správná cesta.
Voláte po revizi osnov. Ubrat učiva, protřídit to podstatné od nepodstatného – zrovna o to se teď pokoušejí komise na Ministerstvu školství. Jenže kde začít?
Pokud chceme dát dětem základní znalosti a mít jistotu, že si je ponesou dál do života, tak není reálné, hlavně v „naučných“ předmětech typu biologie a dějepisu, pokoušet se je naučit obsah dnešních učebnic. Aby si člověk nějakou znalost opravdu osvojil, musí ji pětkrát až šestkrát aktivně použít s časovým odstupem. Optimálně znovu po týdnu, po měsíci, po třech měsících, po roce a po třech letech. Faktografické prořídnutí osnov promítnuté do učebnic by bylo prospěšné.
Pokud dáte dnes studentům dva roky po maturitě test z faktů, které se ve škole učili, bude úspěšnost do pěti procent. Víc si nikdo nepamatuje.
Někdo by vám namítl, že jste nepřítel vědomostí a že to tlačíte až moc progresivním směrem.
Mám sebereflexi – ano, jednu chvilku jsem víc věřil takovému tomu progresivnímu směru. Po studiích v Anglii, kde jsem se seznámil s výsledky mnoha výzkumů, jsem se zpětně vrátil k tomu, že zkrátka nějaká data jsou opravdu nezbytná. Říkáme jim znalostní kotvy. Potíž je v míře. A my v Česku máme hrozně scholastický vzdělávací systém, který je postavený jenom na vědomostech.
Když se podíváte na učebnici dějepisu pro střední školy, tak tam je třeba 3000 informací. Výsledek? Každý si pamatuje jediné datum, a tím je rok 1212 a Zlatá bula sicilská. Ale už jen málokdo ví, co je obsahem tohoto dokumentu.
To je obecná slabina českého školství. Ale tím, jak je roztříštěné, přičemž zřizovatelé škol a ředitelé mají docela velké kompetence, tak vidíme, že leckde to dělají navzdory systému, po svém, moderně.
To je díky tomu, že se zrušily osnovy a vznikly rámcové vzdělávací programy, kde si každá škola má napsat svůj vlastní vzdělávací program. Já myslím, že tato cesta není ideální. Schopnost napsat dobře vzdělávací program má v Česku méně než 10 lidí, protože to je zkrátka mimořádná odbornost. Ten, kdo vystuduje učitelství dějepisu, tak nemá automaticky schopnost vytvořit vzdělávací program pro obor dějepisu, to je zkrátka jiná kompetence.
Je chyba, že nezůstal alespoň nějaký vzdělávací program, který by ministerstvo nabízelo školám jako vzorový. Školy by se pak vytvářením programu nemusely zabývat, pokud na ten určitý předmět nemají ve svých řadách odborníky se silným názorem, kteří program vytvoří a pak podle něj dokážou efektivně vyučovat.
Tradiční velkou bolestí Česka je slabá znalost angličtiny, která je přitom cestou k lepší pozici na trhu práce. Čím to je?
Celkově je laťka úrovně angličtiny potřebné k absolvování maturity hrozně nízko. Maturita je nastavena na úroveň B1, což je úroveň, kterou na Novém PORG v Praze a v Ostravě dosahují všichni žáci páté třídy základní školy. Nemusíte mít bilingvní výuku, abyste dosáhli zlepšení. V angličtině jsou skvěle zpracované testy pro měření postupu studentů. Jen chtějme po školách, aby je studentům každého půl roku dávaly. Samotné měření povede ke zlepšení výsledků.
Nejvíc mě překvapuje vaše doporučení neinspirovat se Finskem, které přitom všichni politici rádi uvádějí jako vzor. V čem vidíte potíž?
Finsko se stalo vzorem poprvé před 20 lety díky vynikajícím výsledkům v mezinárodních testech PISA, bylo vzdělávací jedničkou v Evropě. Od té doby se ale při každém dalším porovnávání posouvá níže na žebříčku.
Co je na Finsku dobré, je vysoká společenská prestiž učitelů, takže učitelská profese přitahuje opravdu ty nejlepší lidi. Jenže pořád tam zavádí nějaké experimenty, neexistují pevné osnovy, neexistuje školská inspekce, každý učitel si v hodině dělá, co chce. Zatím to jede trochu ze setrvačnosti, ale inspiraci k reformám tam rozhodně nevidím.
Učitelé se musí dál vzdělávat
Když zmiňujete učitele – vy vždycky rád říkáte, že neexistuje žádná jiná cesta, jak v období jednoho či dvou desetiletí zlepšit školství, než vzdělávat učitele. Jako že by měli mít nějaké pravidelné povinné kurzy?
Třeba ve Velké Británii je dokonce uzákoněno, že pět dní v roce jsou děti doma, učitelé jsou ve škole a vzdělávají se. U nás tomu říkáme ředitelské volno – a mají ho jak žáci, tak i učitelé. Pravda, v českém systému se počítá s tím, že učitelé mají 12 dní v roce, během prázdnin, určených k dalšímu rozvoji nebo vzdělávání. Ale jsem si téměř jist, že 12 dní v roce se tomu 98 procent učitelů státních škol nevěnuje. Přitom tím posouváte kvalitu výuky a můžete zabránit i přirozenému vyhoření.
Dovedu si představit tu vzpouru ve sborovně, něco takového vyžadovat…
Na PORG se snažíme pro učitele organizovat pět kurzů do roka. Ale nepředstavujte si nějaký nudný a dlouhý seminář, je to daleko jednodušší. Nejefektivnější vzdělávání není přednáška, ale takzvané učící se komunity, kde si učitelé zkouší nové věci společně a navštěvují se navzájem na hodinách, aktivně si vyměňují zkušenosti. My musíme vytvořit platformu, kde učitelé dostanou všechny informace pro svůj další rozvoj – vydávání knížek, organizování kurzů a podobně.
Ale přece jen, dochází ke zlepšení, ne? Během pár let vyskočily platy učitelů, mají garantovanou výši, takže to bezpochyby přitáhne více kvalitních lidí studovat pedagogickou fakultu.
Určitě se zlepšilo platové ohodnocení učitelů, ten růst je nesrovnatelný s jakýmkoliv jiným sektorem. Zajisté je to krok vpřed, ale to bohužel nestačí. Pět let stráví budoucí učitel na pedagogické fakultě a dalších sedm let trvá, než se díky praxi a zkušenostem stane opravdovým učitelem. První ročník, který ovlivní současné navýšení platů, se tak projeví nejdříve za dvanáct let.
Můžeme tedy předpokládat, že pozitivní vliv navýšení platového ohodnocení a tím i prestiže učitelské profese se plně projeví až za nějakých dvacet let. Ztratíme tím minimálně jednu až dvě generace dětí, takže my nemůžeme čekat. Proto je důležité pracovat už teď se stávajícími učiteli.
