Rodiče mu půjčili peníze. Středoškolák si koupil rozstřílený bunkr

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Devatenáctiletý David Mattas na první pohled nijak zvlášť nevybočuje. Má čerstvě po maturitě, nyní v létě dochází na brigády a už se těší, až na podzim nastoupí do Olomouce na vysokou školu ke studiu archeologie. Na sraz s reportérem Seznam Zpráv - u malého lesíka v poli kdesi na Náchodsku - přijíždí starším autem ve sportovním oblečení. „Počkejte chvíli, já se jen převléknu,“ říká s úsměvem mladý muž.

Zpět se vrací jako zjev z doby dávno minulé. Na sobě má vojenskou uniformu - nikoli moderní, ale prvorepublikovou, zelenou s dvěma psími hlavami na límci. „To je označení osmnáctého hraničářského pluku, který by sloužil právě zde. Nechal jsem si ji ušít na míru,“ říká.

Má i dobový originál, ten by ale podle svých slov nenosil. Plánuje ho vystavit. Ve svém vlastním muzeu vojenské historie, které si chce časem otevřít právě zde.

Davida Mattase mimo jiné od většiny vrstevníků odlišuje to, že je vlastníkem nemovitosti. A to ne ledajaké. Patří mu bunkr. Přesněji pěchotní srub N-S 93a, krycí název Vrcha 1 z roku 1938, kdy se stal součástí opevnění Československa proti hrozbě vpádu Německa.

„Není to koníček, je to spíš obrovský kůň,“ říká David Mattas při pohledu na betonového obra, který vystupuje ze země na okraji lesíka. Díváme se na asi 1500 kubických metrů betonu, vešlo se sem 22 mužů. Podle mladíka nejde o nijak výjimečně velký bunkr, ale ani o drobný „řopík“. „Nejdřív jsem chtěl začít s něčím malým. Ale když dali k prodeji toto, tak se mi strašně zalíbil,“ říká s nadšením v očích.

O koupi vlastního bunkru snil už od dětství. Od mala ho - na rozdíl od zbytku rodiny - bavil dějepis, zásadní pak pro něj byl zážitek ze skautského tábora ve Starém Městě pod Sněžníkem. „Tam jsem přišel do kontaktu s opevněním hranic. Hráli jsme si tam na vojáky. A já si na ty vojáky hraju dodnes,“ směje se Mattas.

Od puberty se pak plně zapojil do české komunity „bunkráků“ - tedy lidí, které spojuje zájem o vojenskou historii a speciálně opevnění. Začal dojíždět na sruby v Českých Petrovicích nebo Králíkách, kde se nejprve učil více o historii bunkrů a následně i prováděl návštěvy.

Zlom nastal, když na internetu před čtyřmi lety zahlédl, že ministerstvo v jedné ze svých dražeb rozprodává majetek včetně bunkrů. „Já jsem to viděl a přišel jsem za rodiči s tím, že bych si rád zakoupil tento bunkr. Poprvé jsme tady pak byli na konci srpna, když jsem nastupoval na střední školu. Jak to bylo všechno zarostlé, tak bylo velmi těžké rodiče přesvědčit. Ale od začátku mě velmi podporují. Jednak s prací, a zároveň i finančně. Mohl jsem si od nich na koupi půjčit,“ říká.

Dnes je tak podle svých slov pravděpodobně nejmladším vlastníkem bunkru v Česku. „Lidé se tomu většinou diví, ale pak se rádi zajímají. Ptají se třeba, kdyby byla válka, tak jestli se mohou schovat,“ vypráví s nadsázkou mladík.

Popisuje, že bunkr ho zaujal i polohou. Je přímo u cesty, takže jen během návštěvy Seznam Zpráv se zde na chvíli zastavilo několik cyklistů. Zároveň je odsud hezký výhled na okolní krajinu. Mattas si občas rozloží spacák na střeše bunkru pod hvězdami - třeba když sem jezdí pracovat. „Veškeré peníze z brigád jdou na tohle,“ říká. Další prostředky na opravu shání od dárců, třeba skrze spolek vojenské historie N-S 93a.

Jde poznat, že už tady Mattasovi udělali kus práce. V minulosti okolí stavby zarůstalo a chátralo, místo se tak stalo oblíbeným terčem vandalů a lidí bez domova. Někteří místní si z něj zase udělali skládku. „Byly tady hromady suti, odpadků. Nebylo to pěkné. Měli jsme tady bagr. Pak jsme to začali uklízet,“ říká Mattas.

Největší „vandalismus“ ale na bunkru udělali už Němci. Ano, bunkr se do obrany Československa kvůli mnichovské dohodě, kdy se Británie s Francií dohodly s Adolfem Hitlerem a Benitem Mussolinim na podstoupení českého pohraničí Německu, nikdy nezapojil.

I tak zde ale nacisté napáchali značné škody, které jdou dodnes poznat. Na některých místech to vypadá, že bunkr musela zasáhnout mimořádně silná výbušnina. A je to pravda.

„Němci zvenku objekt ostřelovali, aby se naučili, jak ničit opevnění. Věděli, že Francouzi mají podobné, co máme my. Pojďte se podívat dovnitř,“ zve Mattas.

Vcházíme do bunkru. Nikoli však původním vchodem - ten je zazděný - ale dírou ve stropu, která v bunkru zbyla poté, co Němci z bunkru odnesli dvacetitunový pancéřový zvon. Mattasovi si k ní přistavili žebřík.

Na vrchním patře jde také vidět pokrok. Je zde pořádek, veškerou suť a odpadky Mattasovi vynesli kbelíky a odvezli. David s nadšením ukazuje zachované střílny a dobové fotografie. Jde ale poznat, že část místností obou pater je výrazně poškozená. Jednu z výbušnin Němci odpálili přímo v prostorách bunkru. Rána to byla tak silná, že části železobetonu zcela pokroutila.

Ale kupodivu právě toto se mladému nadšenci líbí - a chtěl by to alespoň z části zachovat. „Když přijdete do ledajakého pevnostního muzea, tak ty objekty jsou opravené, nepoznáte, že tam bylo nějaké poškození. Mně se líbí, že tady můžu ukázat pravý opak. Udělat z toho takové muzeum zmaru. Ukázat, jak to ti Němci ničili,“ plánuje.

Spodní patro je na tom o něco hůř. Část, odkud dodnes sahá do hloubky 120 metrů studna na vodu, téměř kompletně rozmetal zmíněný výbuch. V místnosti u schodů zase někdo před časem založil požár, od kterého je dodnes očouzený téměř celý strop. A jednu ze stěn někdo posprejoval.

Práce je tu tedy ještě spousta. Je ale možné, že času bude mít Mattas v dohledné době ještě o něco méně. Kromě vysoké školy plánuje také projít vojenským výcvikem a přidat se k aktivním zálohám. I tak ale věří, že se mu v příštích letech podaří vysněné muzeum otevřít. „Když je člověk snílek, tak jde práce lépe,“ říká.