Recenze: V ústeckém divadle rozdělili svět na utlačované a utlačovatele

Koncem 15. století se obyvatelé jedné kastilské vesnice vzbouřili proti krutému vojenskému veliteli z rytířského řádu a zabili jej. Že dávný příběh o kolektivním odporu vůči mocenskému útlaku neztratil na aktuálnosti, chce dokázat nová inscenace Činoherního studia Ústí nad Labem.

Hru španělského dramatika Lopeho de Vegy ze začátku 17. století nazvanou Fuenteovejuna uvedlo divadlo v režii Martina Modrého. Ten s dramaturgy Liborem Brzobohatým a Veronikou Linkovou upozadili reálie příběhu, jež se odehrává na vrcholu takzvané reconquisty, tedy vytlačení muslimských Maurů ze španělského území. Místo toho se tvůrci soustředí na přímočarou zápletku: vojenský velitel beztrestně uplatňuje svou moc, aby získal dceru místního starosty, která je však zamilovaná do jednoho z vesničanů.

Inscenace trvající necelých devadesát minut se nesnaží věrně ztvárnit historickou látku, nýbrž intenzivně zobrazit násilí a schopnost či neschopnost se mu postavit.

Nedávný absolvent režie na brněnské Janáčkově akademii múzických umění Modrý se na velké scéně dosud uvedl pouze adaptací pamfletického románu Vyhoření od Petra Šestáka. Kniha o postupně se radikalizujícím kurýrovi rozvážkové služby před dvěma lety získala nominaci na cenu Magnesia Litera.

Její interpretaci v brněnském Divadle Husa na provázku vystavěl Modrý na jednoduchém, ale účinném principu: herec Dominik Teleky zpoza řídítek přistavěného rotopedu spílal divákům. Ti mohli sledovat, jak se fyzické vyčerpání a nahromaděná frustrace postupně proměňují v bezuzdnou agresi.

Šestákovu knihu spojuje s dávným veršovaným dramatem Fuenteovejuna zájem o hranice lidského ponížení a násilí – v prvním případě šlo o mechanismy jeho vzniku, ve druhém o otázku jeho legitimity.

V nové ústecké inscenaci ústřední roli záštiplného komtura ztvárnil hostující Jiří Spišák s obdivuhodnou tragicko-komickou lehkostí. Herec v přiléhavém bílém kostýmu kombinuje jízlivou ironii s náhlými výbuchy agrese. Publikum během večera opakovaně propuká v smích, který však vzápětí zamrzá na tváři. Intenzita vrcholí ve scénách, kdy komtur nutí vesničany k opakovanému přehrávání svých výstupů a potupnému napodobování zvířat.

Symboliku dravce a oběti přítomnou už v názvu Fuenteovejuna, česky Ovčí pramen, tvůrci interpretují jako nástroj ponižování. Spišákův komtur přitom není pouhý efektně démonizovaný antagonista. Nepůsobí jen jako abstraktní symbol nekontrolované moci, nýbrž i konkrétní současná figura – nadřízený, policista či jiný představitel autority.

Modrý se scénografkou Adélou Szturcovou zasadili děj do prostoru připomínajícího skladové haly u českých dálnic. Už úvodní scéna pracovní přestávky, během níž se potemnělým sálem line šumivý zvuk rádia, navozuje pocit bezčasí nekončícího třísměnného provozu. Otupující letargii přeruší vábnička evokující tovární sirénu. Zaměstnanci – zároveň vesničané – se vracejí ke své absurdní práci: z velkých špulek upevněných na stěnách mechanicky odmotávají a rozplétají konopná lana.

S obdobnou bezútěšností pracuje kostýmní výtvarnice Anna Tichá. Vesničané mají výrazné kruhy pod očima a nosí ušpiněné, potrhané pracovní úbory s odkazy na estetiku Y2K, tedy módu přelomu tisíciletí, která se v posledních letech vrátila do ulic i na sociální sítě. Také tím inscenace ukotvuje historický příběh v současnosti. Zároveň jej přibližuje mladšímu publiku, které se s utlačovanými vesničany ztvárněnými převážně mladšími herci může snáze ztotožnit.

Tvůrci dále vyzdvihují v divadelní hře již obsaženou ženskou perspektivu. Komtur zde vystupuje také jako šéf firmy zneužívající své postavení vůči zaměstnankyním. V jiné scéně pak se svým nohsledem Ortuňou, kterého hraje Jakub Spišák, v drastické nadsázce ztvárňují policisty vyšetřující případ znásilnění s předem danou nedůvěrou vůči oběti. Tou dobou už je zjevné, že obyvatelé Fuenteovejuny si budou muset pomoct sami.

Inscenace otevřeně pracuje s představou strukturálního násilí: brutalitu komtura ukazuje ne jako osobní selhání jedince, nýbrž důsledek systému založeného na dominanci a poslušnosti, v němž nelze najít zastání u žádné z autorit. Tomu odpovídá i závěr ústící v revoluční patos, korunovaný jízlivým komentářem k současnému statu quo z úst jedné vesničanky.

Fuenteovejuna však nekončí u ironie. Uzavírá ji vztyčení abstraktní plastiky z provázaných lan. Ta připomíná nejen skřipec, na němž jsou v původní hře mučeni obyvatelé, aby prozradili jméno vraha, ale také symbol možné, byť bolestné kolektivní proměny.

Fuenteovejuna je poslední premiérou 54. sezony Činoherního studia v Ústí nad Labem. Tradiční severočeskou scénu loni na podzim převzalo nové umělecké vedení v čele s Michalem Hábou. Divadelníci se otevřeně přihlásili k politickému, levicově orientovanému divadlu s ambicí kriticky pojmenovávat neduhy stávajícího systému. Podtitul sezony „Konec starých časů?“ měl mimo jiné naznačit, že řád budovaný po rozpadu bipolárního světa prochází turbulentní proměnou a možná se blíží svému konci.

Dosavadní tři premiéry se věnovaly hledání nového společenského uspořádání, vzestupu krajní pravice či povaze práce – vše na pozadí environmentální krize. Stálého diváka po třech v mnoha ohledech podobných projektech nyní potěší Modrého odlišný režijní rukopis i výtvarné zpracování. Fuenteovejuna zároveň zřetelně zapadá do směru, kterým se ústecký „Činoherák“ vydal. Stejně jako v předchozích premiérách patří k největším přednostem novinky výrazná komediální role, která táhne podstatnou část večera.

Po odchodu ze sálu přesto může zůstat pocit určité ilustrativnosti. Inscenace přesvědčivě ukazuje násilí jako důsledek společenských struktur a selhávajících institucí, méně prostoru však věnuje rozporům, kompromisům a každodenním mechanismům, které podobné systémy udržují při životě. Svět je zde rozdělen poměrně jednoznačně na utlačované a utlačovatele, přičemž divák jen zřídka narazí na situaci, která by tento obraz komplikovala.

Jako by tvůrci říkali, že jejich úkolem není klást otázky, nýbrž pojmenovávat obecně pojaté problémy. Takový přístup má svou sílu i naléhavost, zároveň však divákovi ponechává jen omezený prostor k vlastnímu hledání. Uvidíme, co nové časy na severu Čech přinesou na podzim.