Recenze: Bude válka s mloky. V divadle vzkazují lidem, aby vyklidili Zemi

„Děje se to teď!“ hřmí dětský pěvecký soubor na jevišti Činoherního studia v Ústí nad Labem. Skandování tohoto a podobných hesel doprovází pulzující orchestrální hudba, do níž se zařezává kvílení vojenské trubky. Zatímco děti ve fialových overalech stojí pevně v seřazeném šiku, dospělí herci jen s obtížemi odolávají větru a kouři. Sborové zvolání „Bude válka s mloky?“ nevyznívá jako otázka, spíše coby poslední výstraha.

Stejně naléhavě působí celá adaptace známé prózy Karla Čapka, kterou ústecké divadlo nově uvádí v režii svého uměleckého šéfa Michala Háby. Od vydání posledního dokončeného románu slavného spisovatele letos uplynulo 90 let, u příležitosti výročí vzniká také filmová adaptace.

Mnohovrstevnatá alegorie bývá i kvůli následné druhé světové válce vykládána jako varování před nástupem fašismu a lidskou lhostejností. Jak ji číst dnes? „Historie is repeating,“ nabízejí ironickou odpověď v Ústí.

Činoherní studio zpravidla uvádí inscenace ve studiovém blackboxu, tedy divadelním prostoru, který nemá jasně ohraničené jeviště a hlediště. Tentokrát však režisér se scénografkou Lucií Krausovou zvolili klasické uspořádání a v sále postavili fialový portál s oponou.

Na začátku Jan Plouhar v roli potměšilého kapitána Van Tocha přichází za svým někdejším přítelem, nyní zámožným továrníkem Bondym v podání Ondřeje Jiráčka. Jemu i vrátnému Povondrovi, kterého hraje Erich Michal Sikora, během několika piv líčí, jak na tichomořském ostrově objevil podivné, inteligentní tvory podobné mlokům. Za nůž, který jim usnadnil otevírání škeblí, mu obojživelníci začali nosit perly. Příležitost dělá nejen zloděje, ale také byznysmena.

Režisér Michal Hába často přetváří látku do vlastního, snadno rozpoznatelného stylu. I tentokrát přináší silný autorský výklad, zároveň však ve velké míře ponechává Čapkův poetický jazyk, který mísí hovorovou češtinu s anglicismy i s publicistickými a odbornými pasážemi. V kombinaci s humorně laděným herectvím to vede k tomu, že se publikum na začátku baví. Komedie však postupně nabývá vážnější kontury, až ke konci přechází v přímou agitaci.

Hába ve své tvorbě často nechává postavy komentovat děj, upozorňovat na klíčové motivy či vykládat politickou rovinu. Do Války s mloky připsal postavu vědkyně, kterou hraje Barbora Váchová. Po úvodní scéně předstupuje před diváky s dramaturgickým prologem. Reflektuje v něm jak samotnou předlohu a její kontext, tak současné vyznění. Svůj výstup uzavírá v angličtině výrokem „The medium is the message“, tedy tezí teoretika Marshalla McLuhana o tom, že technologická povaha média, jako je například rádio či televize, formuje společnost více než samotný obsah, který médium přináší.

Téma médií se objevuje už v Čapkově textu, zmínka v ústecké inscenaci však vyznívá spíše jako efektní intelektuální narážka než rozvinutá úvaha. Při vstřícnějším čtení ji snad lze vztáhnout k rozvoji umělé inteligence, s jejíž pomocí byla vytvořena animovaná videa hrající na předsunuté televizi. Na nich se mločí populace groteskně vyvíjí. Důsledek tohoto vývoje zatím nelze plně dohlédnout, podobně jako to, co způsobila ústřední mužská trojice.

V Hábových posledních inscenacích působila místy až urputná snaha propojit děj s kritickou teorií rušivě, divák se mohl ztrácet v přemíře kontextu a neustálých komentářů. V novince sice zůstávají, nejsou však tak dominantní a daří se je přirozeněji vetknout do inscenace. Přesvědčivě to ukazuje Jiráčkův satirický monolog. Pohybově nadaný herec se pokouší přemluvit publikum k investování do společnosti, která se od původního výměnného obchodu s mloky přesouvá k jejich prodeji coby levné pracovní síly.

Karel Čapek část románu pojal jako sbírku novinových výstřižků vrátného Povondry. S odkazem na avantgardního režiséra Emila Františka Buriana volí Hába pro její ztvárnění formu jevištní montáže. Text připomínající libreto si rozebírají jednotlivé postavy a dětský pěvecký sbor, dosud skrytý za oponou. Vše doprovází kvapná hudba Jindřicha Čížka, precizně provázaná nejen se zpěvem, ale také s choreografií, slovem a light designem. Několik desítek minut trvající sekvence se díky tomu stává vrcholem nejen této inscenace, ale možná režisérovy dosavadní tvorby.

V záměrné překotnosti a zmatku se diváci dozvídají o apokalypse, která se na lidstvo valí. Trojice mužských herců s Natašou Gáčovou v roli další, tentokrát zkorumpované vědkyně chrlí útržky alarmujících zpráv ze světa, zatímco Barbora Váchová beznadějně bije na poplach. Dětský sbor hledí přímo do publika a sveřepě opakuje hesla, mezi nimiž v ironické narážce zaznívají současná dogmata o bezbřehém ekonomickém růstu či nutnosti uzavřít hranice.

Nastalý rozruch přeruší až herečka Marie Machová, oblečená ve výrazně červené kombinéze. Známá tvář ústeckého souboru se v průběhu inscenace objevuje před diváky jak s maskou modrofialového obličeje Karla Čapka, tak v roli samotných mloků. Nyní se ujímá slova jako jejich vůdce Chief Salamander. Až nepříjemně rozverně předkládá vystrašeným protagonistům jednostrannou obchodní nabídku: Lidstvo má vyklidit pevniny a přestěhovat se do hor.

V románu mloci symbolizovali nejrůznější dobové i obecnější fenomény, od zdánlivě nevinného přírodního společenství přes přehlíženou dělnickou třídu až po masově řízenou moderní společnost. Režisér Hába s dramaturgy Liborem Brzobohatým a Veronikou Linkou tyto významy zpracovávají různě, nejvýrazněji však akcentují dvě interpretace: environmentální krizi a fašismus.

V současném vzestupu krajně pravicových hnutí a autoritářů tvůrci spatřují paralelu k období před necelými sto lety. Podobně čtou spojení některých bohatých podnikatelů s národně konzervativními proudy. V divadelním programu autoři upozorňují, že tento jev lze pozorovat nejen ve Spojených státech na blízkosti Donalda Trumpa a Elona Muska, ale že k takzvané trumpizaci dochází také v Česku.

Zůstává samozřejmě otázkou, nakolik je historická paralela přesná. Snaha připodobnit současnost k meziválečnému fašismu zde slouží mimo jiné k „vypůjčení si patosu boje minulosti“, jak v programu dále píše politolog Ondřej Slačálek. Zdůrazňováním teze, že historie se opakuje, chtějí divadelníci diváka zneklidnit a vyburcovat. Podobně pracují s odkazy na Frankfurtskou školu sdružující sociology a filozofy, kteří po druhé světové válce zkoumali například příčiny nacismu.

„Jsou fašisty lidé, kteří mloky mučí a vykořisťují až v industriálních rozměrech, nebo je fašistickou vznikající mločí civilizace, která nechala stranou věci jako kultura a umění?“ citovala před premiérou agentura ČTK režiséra Hábu. Podle něj Válka s mloky nevaruje pouze před fašismem a stoupajícími hladinami oceánů, ale popisuje také ztrátu citlivosti vůči jiným bytostem nebo hrozbám.

Inscenace hledá ve starších teoriích oporu pro výklad současnosti, která je však v mnohém odlišná a zasloužila by popsat dnešním jazykem. Odpověď na vzestup krajní pravice se možná neskrývá jen v podobnostech s minulostí, ale také v rozdílech, které uplynulé století přineslo.

Válka s mloky měla mít premiéru už loňské léto, byla však odložena. Nakonec působí promyšleněji a sevřeněji než některé nedávné projekty režiséra Háby, na nichž byly patrné známky rutiny a snahy říct více, než je nutné. Hektické světové dění v kombinaci s takřka ročním odstupem zostřilo vyznění toho, co se na jevišti odehrává. Závěrečný sborový zpěv antifašistické písně Bella Ciao nepůsobí jen bojovně, ale také znepokojivě: jako varování před nevyhnutelným střetem.