Šéfredaktor Kubal o rušení poplatků: Hrozí nevratná destrukce

Návrh na změnu financování veřejnoprávních médií prošel prvním čtením. „Obávám se, že se ničí něco, co všichni pokládáme za běžnou součást životů. Jak moc nám to bude chybět, si uvědomíme až ve chvíli, kdy to bude nenávratně zničené. To je jedna z nejvíce frustrujících věcí, kterou se snažím vysvětlit všem lidem kolem sebe,“ říká Michal Kubal, výkonný ředitel ČT24 a šéfredaktor zpravodajství a publicistiky.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, čeho přesně se iniciativa Veřejnoprávně obává a jestli je podle něj ještě možnost vést s politiky konstruktivní jednání. A avizuje, že stávka, kterou zaměstnanci obou médií ohlásili na začátek listopadu, bude zásadně viditelnější a výraznější než ta předchozí.

Překvapil vás výsledek dnešního ranního hlasování, tedy že návrh prvním čtením prošel?

Překvapil mě způsob projednávání. Výsledek už ne. Koalice má většinu, bylo jasné, jak to dopadne ve chvíli, kdy se velmi překvapivě rozhodla ten bod předřadit a také dát pevné hlasování už v prvním čtení, což je další velmi neobvyklá věc.

Narážíte na to, že o projednávání se rozhodlo na poslední chvíli. Nakonec se hlasovalo o půl páté ráno, což veřejnost i opozice kritizuje. Jak ten proces vnímáte vy?

Je to velmi podivné, možná i varovné – styl a způsob, jakým se věc projednává. Od samého začátku říkáme, že jsme otevření změnám. V žádném případě není pravda, že nechceme být kontrolováni NKÚ. Česká televize to vždy vítala.

Chceme ale zároveň odbornou diskusi o tom, jak by měla média veřejné služby vůbec vypadat, co by měla poskytovat, jakou roli by měla hrát v české společnosti. Na základě toho je možné se bavit o tom, jak k tomu dojít prostřednictvím úpravy financování.

Nikdo nezdůvodnil, proč by mělo dojít ke změně systému. Máme situaci, kdy se překotně ruší a ničí něco, co tady opravdu funguje a s čím podle všech ukazatelů není v Česku žádný problém.

Hlavní kritika se týká ohrožení nezávislosti. Zástupci koalice to odmítají s tím, že rušení poplatků je jen změnou typu financování. Proč to vnímáte jinak?

Formálně to možná může být stejné, změna se uskuteční prostřednictvím úpravy zákona. V praxi je to ale zásadně odlišné v tom, že ze vztahu Česká televize – divák je najednou divák vynechán a nahrazen státem. Byť je tam oficiálně garantovaná částka, která by měla být každý rok respektována, stát bude rok co rok zvažovat, jestli je daná částka na místě, nebo ne.

Potom stačí prostá změna zákona – což je pravda i v případě poplatků –, ale položka v seznamu výdajů státního rozpočtu se mění mnohem snáze než poplatek týkající se samotných diváků. Přináší to úplně jiné politické náklady a jinou politickou cenu za změnu parametru. Stát má najednou mnohem blíže k médiu, které má fungovat jako nezávislý dohlížitel a poskytovatel nezávislé služby. Cesta k zestátnění je najednou mnohem jasnější a bezproblémovější než u poplatků.

Od zastánců rušení zaznívá i to, že většina zemí v Evropě poplatky neplatí.

Argumentuje se 17 ze 27 zemí Evropské unie. Ale jen velmi málo z nich má výdaj na média veřejné služby přímo v rozpočtu. Většinou to funguje tak, že se buď vybírá extra daň, nebo je stanovený index či poměr, který daná média dostávají z rozpočtu, respektive z výběru daní. Je přitom dané, že jde o hromádku, na kterou si stát v žádném případě nesmí sáhnout. Je zajímavé, že na toto koalice vůbec nechce slyšet a touto cestou se nechce vydat.

A poslední věc: změna financování bývá většinou spojená s navýšením peněz, které stát médiím veřejné služby dává. Dojde tedy k jakémusi „obchodu“, že za větší napojení na stát dostanou média více peněz, aby mohla službu poskytovat kvalitněji. Tady to tak není. Stát nás vrací do roku 2008 a nutí nás hospodařit se stejnými penězi jako v roce 2008, přičemž do toho zaznívají věty, že Česká televize nebo Český rozhlas nechtějí nebo neumí šetřit.

Připomenu, že výdaje státního rozpočtu jsou oproti roku 2008 dvojnásobné. Česká televize i rozhlas si přitom mají poradit se stejným rozpočtem jako před osmnácti lety a nabízet službu minimálně srovnatelnou s tím, co nabízely v roce 2008.

Teď už je situace vyhrocená, ale přece jenom: umíte si představit ještě nějaký kompromis, například že k změnám dojde, ale ne v míře, jakou navrhuje koalice?

Česká televize se nebrání změně v systému financování. Jak jsem říkal, 17 zemí ze 27 v Evropské unii televizní a rozhlasové poplatky nemá. Zásadní je ale způsob financování.

Něco jiného je, pokud se z České televize stane kapitola státního rozpočtu se všemi vazbami a omezeními nezávislosti,které jsem zmiňoval. A něco jiného by bylo, pokud se řekne: pro Českou televizi a rozhlas vybíráme konkrétní daň nebo peníze, které jsou nedotknutelné. Případně že dostanou 0,1 % z výběru DPH či něco podobného. Tam je jasně odlišeno, co jsou státní peníze a co peníze směřující na média veřejné služby.

Jaká pravidla platí uvnitř České televize nebo Českého rozhlasu, když musí informovat o dění kolem sebe sama?

Pro nás je to standardní situace. Máme výhodu, že je ošetřená v Kodexu České televize. Ten jasně stanoví, že zpravodajství a publicistika mají o České televizi jako instituci informovat tak, jako by informovaly o kterékoli jiné instituci v Česku. Pro nás je to redakce zpravodajství a Česká televize, entita, o které informujeme jako o třetí osobě. Aplikujeme na ni úplně stejná editoriální kritéria jako při informování o jakékoli jiné instituci či firmě v Česku.

Tato kritéria vycházejí z toho, jak se dění kolem dané instituce dotýká životů občanů a jak moc mění situaci v celé zemi. Tady se myslím napříč různými politickými proudy shodneme, že jde o zásadní otázku, která hýbe společností, a tomu musí odpovídat i způsob informování ze strany České televize. Snažíme se všem měřit stejně. A protože v tomto případě jde o opravdu zásadní věc, odpovídá tomu i poměrně velký prostor ve vysílání ČT.

Myslela jsem to spíš tak, jestli se pravidla kontrolují přísněji, nebo zda existují jakákoli opatření navíc, která mají objektivitu zajistit.

Několikrát denně máme porady, mimo ně probíhají konzultace na úrovni editorů a vedení redakce. Je to jedna z věcí, na které dávám extra velký pozor, protože vím, jak je to citlivé a jak kritici čekají na každou naši potenciální chybu. Cítím, že opatrnost, snaha všechno kontrolovat dvakrát a zvažovat všechna pro a proti při tvorbě vysílání je u tohoto tématu ještě dvojnásobná oproti ostatním věcem.

Co se bude dít dál? Iniciativa Veřejnoprávně vyhlásila na začátek listopadu celodenní stávku. Mohl byste přiblížit, jak bude vypadat – z pohledu diváků i zaměstnanců?

Úplně na začátku: je to velmi varovný signál. Něco tady fungovalo a zahraniční zdroje i odborníci potvrzovali, že česká média veřejné služby patří – minimálně ve středoevropském srovnání – k tomu nejlepšímu. A teď najednou, jen proto, že se to někomu aktuálně politicky nehodí, nastává totální destrukce způsobem, o kterém jsme mluvili na začátku.

Troufnu si říct, že je to varovný signál nejen pro média, novináře či zaměstnance České televize a rozhlasu, ale pro celou zemi. Tomu odpovídá odhodlání lidí v ČT bránit samotný princip, na kterém fungujeme a který se snažíme desítky let budovat: nezávislost, vyváženost a rovný přístup ke všem.

A prakticky to bude vypadat jak?

Stávka bude zásadně viditelnější než ta první, která měla přívlastek „výstražná“. Zatím nebudu specifikovat, jak budou vypadat Události nebo denní vysílání ČT24, ale obraz stávky ve vysílání bude mnohem výraznější.

Přemýšlíte už nad dalšími kroky, pokud zákon projde druhým, případně třetím čtením?

Samozřejmě to zvažujeme napříč institucí, protože jednu roli hrají odbory, další iniciativa Veřejnoprávně, samozřejmě i vedení redakce. V okamžiku, kdy přijde druhé a třetí čtení, jsme připraveni dát opět najevo, jaký je náš postoj k tomu, co se právě teď odehrálo.

V této souvislosti se objevuje srovnávání s krizí v letech 2000 a 2001. Je podle vás přesné? A může situace dosáhnout podobných rozměrů?

Jsou tam rozdíly. Tehdy se hrálo o obsazení managementu a personální ovládnutí České televize. Tady jde o systémové ovládnutí. Doby minulé jsem v ČT zažil a mám možnost srovnávat. Jsem přesvědčený, že současná situace je mnohem nebezpečnější než to, co se odehrávalo v letech 2000–2001.

Samotný princip veřejné služby je v zásadním ohrožení a s ním i všechno, na co jsme si v republice zvykli. Tedy že jsou tu média veřejné služby, kterým většina lidí důvěřuje. Média, která fungují ve chvíli, kdy je zapotřebí, aby se obyvatelé dozvěděli, co se děje ve světě nebo v oblastech zasažených povodněmi či jinými přírodními katastrofami. Česká televize i rozhlas mají svou důvěryhodnost a obrovské možnosti – a to všechno je v ohrožení.

Obávám se, že se ničí něco, co všichni pokládáme za běžnou součást životů. Jak nám to bude chybět, si uvědomíme až ve chvíli, kdy to bude nenávratně zničené. To je jedna z nejvíce frustrujících věcí, kterou se snažím vysvětlit všem lidem kolem sebe a ideálně v celé zemi.

Chápou to zástupci koalice?

Měl jsem nedávno možnost vést s jedním vrcholným představitelem koalice debatu – náhodou jsme se potkali na předvolební debatě společně s dalšími členy redakce. Snažil jsem se apelovat na státnický přístup a princip odpovědnosti vůči zemi i zájmům, které přesahují aktuální politikaření. Myslím si ale, že míra osobních antipatií, možná až nenávisti vůči České televizi, je příliš velká na to, aby myšlenka padla na úrodnou půdu.

To ve mně budí velké znepokojení. Víme, jaký mají představitelé koalice k České televizi postoj, bez ohledu na to, o které z koaličních stran mluvíme. Způsob postupu při projednávání tohoto bodu a vyhlídky na to, že stát bude mít k ovlivňování České televize mnohem blíže než v současném systému, nevzbuzují optimistický pohled na budoucnost médií veřejné služby v této zemi. Bohužel.