Článek
Sítě dětem škodí, a je tak nutné jejich pobyt online podmínit dovršením třináctého věku života. Teprve o dva roky později by si pak evropští adolescenti mohli na těchto platformách zakládat vlastní profily, vyplývá z návrhu dokumentu zvaného EU Kids Act, který politikům pomohly připravovat řady expertů a vědců. Svá stanoviska ještě musí přidat Evropský parlament s Radou EU.
Unie se tak přidává k celosvětovému tažení proti „big tech bros“, v němž první výrazný krok udělala v prosinci 2025 Austrálie. Zákonné limity pro nezletilé v různých podobách zavádějí nebo testují také některé státy v USA, na našem kontinentu už k nim přistoupila Francie, která prosadila digitální plnoletost od 15 let, či jinak prudce liberální Španělsko.
Exekutivní těleso Ursuly von der Leyenové dlouho připravovaným dokumentem přímo reaguje na poptávku, která ze členských zemí vzešla. V nedávném průzkumu Eurobarometru celkem 92 procent Evropanů uvedlo, že je nutné ochranu dětí online zásadně posílit, ať už před kyberšikanou, škodlivým obsahem, nebo návykovým designem.
V draftu politici navrhují spoustu dílčích kroků. Účty nezletilých „továrně“ nastavené jako soukromé bez používání geolokace, mikrofonu a fotoaparátu. Dál třeba konec push notifikací v noci, odměňování, také takzvaného nekonečného scrollu. K těm spornějším lze řadit časový limit jedna hodina užívání denně pro třináctileté a čtrnáctileté.
Jenže ta nejviditelnější a nejdiskutovanější položka, tedy právě tvrdý zákaz pod věk 13, respektive 15 let, působí zatím značně nepřesvědčivě.
Social media+ až pro ty s občankou
První zádrhel spočívá v megalomansky narýsovaném bojišti pod označením „sociální sítě“.
Kromě „jedovatých“ aktivit typu zmíněného scrollování na Instagramu či TikToku (který by si kvůli ultranávykovému designu a vyvádění dat do Číny plošný zákaz zasloužil) či přístupu k AI společníkům, k nimž si teenageři někdy budují nebezpečná citová pouta, zahrnuje široká specifikace i pohyb takřka v jakémkoli interaktivním prostoru. Patří tam i hraní online her a videoher.
Hodit dravé algoritmy, chatboty a obyčejnou skupinu na WhatsAppu na jednu hromadu zavání nepochopením reality. Na romantické představy dospělých o tom, jak jejich děti po škole mrští aktovku do kouta a odeberou se kopat si za dům, už v roce 2026 není místo. Pokud jim důležitý prostor pro setkávání, který je dnes i online, úplně seberou, uspokojí tím možná svůj sentiment, ale adolescenty tím uvrhnou do společenské izolace.
K tomu se pojí druhý kámen úrazu, kterým je praktická proveditelnost a vymahatelnost – opakuji, dobře míněného – opatření. Pakliže dětské kolektivy nikdo dostatečně nevzdělá, a tudíž nepřesvědčí o opodstatněnosti pravidel, mohou onu digitální prohibici pochopit jako pouhou překážku k překonání, koneckonců australská zkušenost přesně tohle chování dokazuje. Systém, který má rozpoznat věk na základě obličeje a na který si dle dokumentu myslí i Unie, tam bez mrknutí oka naprostá většina obchází.
Pokud by Brusel začal vymáhat skeny občanských průkazů, jak stojí v Kids Actu, dostává děti ve jménu ochrany do paradoxně ještě nebezpečnějších vod. Generace odevzdají nejcitlivější osobní data technologickým korporacím, u kterých nikdo nemůže mít jistotu, jak solidně s nimi naloží, byť budou disponovat evropským certifikátem a projdou důkladným testem. Představa agregování tolika osobních informací se kritikům návrhu nelíbí.
Otázkou je i zpětné zachytávání už existujících účtů nezletilých a mladistvých. A v neposlední řadě, komu se nebude chtít tohle prolamování ani přes možnou nízkou náročnost absolvovat, přesune se na jiné – třeba úplně nechráněné a nehlídané – platformy. To je další obrovské riziko, před kterým odborníci varují.
Vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat
V jednom ohledu von der Leyenová s kolegy jasno má. Břímě odpovědnosti nesmí nést jednotlivé státní aparáty členských zemí a už vůbec ne rodiny. To by bylo neudržitelné a nefér.
Pokud technologické korporace vydělávají miliardy na tom, že dětský mozek zamykají do dopaminové smyčky, musí nést plnou právní odpovědnost za bezpečí svých produktů samy. Zásada „rozhodovat budeme my, nikoliv technologičtí magnáti“, kterou ve svém projevu šéfka Komise přednesla, dává smysl. Snad se ji podaří pod hrozbou sankcí po firmách vymáhat.
Regulace ale zároveň v žádném případě nesmí posloužit jako alibi rodičům k sejmutí vlastní odpovědnosti. Rodina je místem, kde se budují návyky, včetně těch, které se týkají digitálního světa.
Alfou a omegou je, aby děti v prvé řadě samy chápaly, proč jim dospělí tohle zdánlivé příkoří vůbec činí. Právní formu a mantinely pro vývojáře má samozřejmě dodat Unie, trpělivě vysvětlovat a jít příkladem ale musejí rodiče a také školy. Bez edukace, včetně dospělých, se opatření mine účinkem.
Dnešním a budoucím dospívajícím vlastně upřímně závidím, že nad dětmi a platformami někdo vůbec začal pochybovat. Já a moji vrstevníci jsme vyrůstali v úplně bezprizorním online světě jako pokusní králíci. Sociální sítě do našich životů vpadly jako revoluční vynález. Rizika tehdy nikdo nehledal – nepředpokládal je. Nepoučení jsme o sobě na facebook věšeli mnohdy každou intimnost.
Teprve po dlouhých a intenzivních letech naší online prezence k nám začaly pronikat první poučky o léčkách do té doby úplně bezvadného prostředí. Nejdříve ty o bezbřehé důvěře, tedy o tom, jak se za milou vrstevnici na chatu může vydávat kdokoliv, včetně podivínů s nekalými úmysly. Poté nás začali pozvolna upozorňovat na koncept digitální stopy, tedy skutečnosti, že co na sebe prozradíme, nemůžeme odvolat. Ovšem o zhoubném designu sítí jako takových, na kterých se ono popsané nebezpečí odehrává až druhotně, jsme se s politováním dozvěděli až jako dospělí.
Když se kdysi ukázalo, že jeden zázračný postřik sice báječně hubí plevel, ale k tomu také kontaminuje půdu, jednoduše se zakázal a stáhl z regálů. A stejně jako bez hnojiv už ani bez sítí neumíme fungovat. Zatímco ale toxickou chemii lze nahradit bezpečnější variantou, žádná skutečně neškodná alternativa sociálních sítí neexistuje.
