Vždy nás zajímá, jak se našim vyléčeným dětem daří, říká onkolog Jan Starý

Původně se chtěl Jan Starý věnovat neurologii, ale tehdejší děkan fakulty a přednosta dětské kliniky Josef Houštěk měl jiný názor. Přesvědčil ho, aby nastoupil na dětskou kliniku. Starý chvíli vzdoroval, ale nakonec souhlasil. „Stát se dětským lékařem bylo nejlepší rozhodnutí mého profesního života,“ komentuje to Starý.

Jan Starý nastoupil na druhou dětskou kliniku v pražském Motole v roce 1976, příští rok tomu bude 50 let. V té době na této klinice ležely děti se třemi druhy závažných onemocnění.

Některé děti měly těžké srdeční vady. Další měly cystickou fibrózu, selhávaly jim plíce. Třetí skupina trpěla leukémií, na kterou se Starý později specializoval, a některými jinými vzácnými krevními nemocemi. Všechny tyto děti umíraly každý den. „Protože jich bylo na klinice hodně, moje cesta jako mladého lékaře vedla na patologii téměř denně,“ říká Starý. Začátky jeho kariéry byly tedy těžké.

Jan Starý byl ale přesvědčen, že to jde i jinak. Udělal analýzu deseti pracovišť, na kterých se v té době dětská leukémie u nás léčila. „Zjistil jsem, že všude to vypadá stejně, a to špatně. Dařilo se vyléčit přibližně dvě děti z deseti a dětská leukémie byla nemoc, která stála na pokraji zájmu. Právě proto, že to s dětmi dopadalo takhle špatně,“ popisuje smutnou realitu.

To považuje za nastartování své snahy léčbu v České republice sjednotit podle modernějších léčebných postupů a ty léčebné postupy dodržovat. Nebylo to jen tak. „Lékaři, kteří se o děti starali, byli ale všichni entuziastičtí a chtěli vymyslet, jak pacientům pomoct,“ vysvětluje onkolog.

Ve druhé polovině osmdesátých let se z deseti pracovišť stalo osm. „Založili jsme pracovní skupinu dětské hematologie, kde jsme se pravidelně scházeli a diskutovali o pacientech, začali jsme používat modernější léčebné protokoly, které nám poskytli kolegové z tehdejšího východního Německa, kteří je měli obstarané od svých kolegů ze západního Německa,“ popisuje Starý. Díky těmto snahám začalo více dětí přežívat, než umírat.

Kvůli minulému režimu ale měli lékaři u nás velmi omezený přístup k informacím o tom, jak se léčí ve zbytku světa. A když už pacienty chtěli léčit, měli nedostatek léků a jiných potřebných materiálů. Často museli improvizovat. I když tedy dodržovali léčebné postupy, jak mohli, tak výsledky nebyly takové, jaké by si představovali. Zároveň se objevovaly komplikace, které lékaři dříve neznali.

S revolucí se situace rapidně změnila. „Mohli jsme začít jezdit do zahraničí na konference a na stáže, mohli jsme zvát zahraniční odborníky, mohli jsme organizovat mezinárodní konference,“ vychvaluje Starý. Zároveň se do české medicíny začalo investovat mnohem více peněz.

Z 10 až 20 procent vyléčených pacientů se na přelomu osmdesátých a devadesátých let stalo rámcově 50 až 60 procent. Před dvaceti lety se to číslo zvedlo na zhruba 90 procent. Tam od té doby zůstalo.

Výzkumy ukazují, že chemoterapie dosáhla svého maxima a má řadu vedlejších účinků. Stejně tak transplantace kostní dřeně. Někteří pacienti mají z léčby velké komplikace později v životě. V posledních letech se objevují nové léčebné metody, například genová léčba, které mají potenciál zlepšit výsledky léčby a zároveň ji pro pacienty udělat snesitelnější. Dnes je cílem omezit chemoterapii a výsledky léčby zachovat nebo zlepšit. „Já jsem byl vždy optimista. Věřím, že bychom léčbu mohli udělat méně toxickou,“ je přesvědčen Starý.

Díky pádu železné opony se čeští lékaři mohli učit na špičkových zahraničních pracovištích. Starý v devadesátých letech strávil několik měsíců ve Spojených státech, byl několik týdnů ve Velké Británii, v Německu nebo ve Francii. „Učili jsme se a přinášeli vědomosti do Česka. Naši kolegové z výzkumných laboratoří velmi rychle chytili krok se světovou vědou. To není vždycky úplně samozřejmé,“ chválí Starý.

Dnes je Česko v léčbě leukémie na špici. Je to potřeba. Lékaři musí o nemoci každého jednotlivého dítěte vědět co nejvíce. „Teď řešíme dospívajícího chlapce, který má velmi vzácný typ leukémie. Léčba nefunguje, jak bychom si představovali, tak teď dumáme všichni společně s kolegy z výzkumu, jak na tu jeho leukémii nejlépe jít,“ popisuje Starý.

Nejvíce případů leukémie se vyskytuje u dětí mezi dvěma a pěti lety. Pacienti jsou tedy zejména batolata a předškoláci. Zbytek tvoří většinou starší děti a dospívající. „Malé děti jsou stále stejné, jaké byly před padesáti lety. Jsou to děti, které potřebují mít mámu vedle postele a hrát si a mít radost z každého dne,“ popisuje malé pacienty Starý. „Dospívající křehké duše jsou dnes naštěstí díky sociálním sítím v kontaktu se svými kamarády. Internet je vysvobozením z nudy nemocnice. Myslím si, že se jim díky tomu daří nemoc snášet trochu lépe než pacientům v minulosti,“ myslí si Starý.

Za svůj největší profesní úspěch Jan Starý považuje právě sjednocení léčby dětí s leukémií v Česku. Také vytvoření skupiny se spolupracovníky, kterou Starý vede už 35 let. „Tam všichni otevřeně diskutujeme, probíráme naše úspěchy i neúspěchy a tím jdeme dopředu,“ popsal skupinu onkolog. Za další velký úspěch považuje zavedení transplantace kostní dřeně u dětí do rutinního používání. „Ta poskytuje šanci na vyléčení nejenom dětem s leukémií, ale i s některými těžkými poruchami obranyschopnosti nebo vzácnými diagnózami,“ vysvětluje lékař.

Starý byl u první transplantace kostní dřeně u dítěte v tuzemsku. Úspěšně lékaři odoperovali prvního malého pacienta v roce 1989, pár let po první transplantaci u dospělého.

„Od poloviny 80. let jsem v mikroskopu viděl kostní dřeň každého dítěte s leukémií v České republice,“ říká Starý. Určování diagnostiky a navrhování léčby je jeho náplň práce po celou kariéru. „Nikdy mě to nepřestalo bavit, probírat komplikované pacienty. Někdy to není vůbec snadné, jsou některé nemoci, které jsou celoživotní výzvou,“ vysvětluje.

„Šťastným obdobím mého profesního života byla devadesátá léta, kdy jsem se mohl rozjet do světa a nasávat, jak medicína vypadá jinde a přinášet to sem,“ vzpomíná Starý.

Vzácná nemoc osteopetróza způsobuje nadměrnou tvorbu kostní hmoty. Dětem už v děloze přibývá kost na všech kostech v těle, ale žádná neubývá. Časem přestane fungovat krvetvorba a uzavřou se kanálky hlavových nervů a děti oslepnou, protože se jim stlačí zrakový nerv. Také ohluchnou, protože se jim stlačí a odumře sluchový nerv. Neléčené děti zemřou velmi malé. „Když uděláme transplantaci kostní dřeně včas, tak je dokážeme zachránit. První dítě, které jsme takhle transplantovali, byla dvouletá holčička v roce 1992,“ vzpomíná Starý.

Od jejího ročního bratříčka lékaři odebrali kostní dřeň. Ona už na tom tenkrát nebyla dobře. Děti s touto nemocí je potřeba léčit dřív. Zrak dítěte se lékařům zachránit nepodařilo. Její život ale ano. „Když mi poslala oznámení o promoci, že absolvovala vysokou školu pedagogickou a stala se učitelkou na školách pro děti s poruchami zraku, byl jsem moc rád. Je uspokojující vědět, že jsme pomohli tomu, aby svůj život žila v rámci možností co nejlépe,“ říká Starý.

Jan Starý vždy ocení, když se mu ozvou bývalí pacienti. „Pro nás dětské lékaře je vždycky důležité vědět, jak se našim vyléčeným dětem daří. Zajímá nás, jaké životy žijí. Rád vidím, že jejich životy jsou většinou dobré. Samozřejmě neplatí to úplně vždycky, někdy je to komplikované,“ vysvětluje Starý.

Medaile za zásluhy, kterou převzal od prezidenta Petra Pavla, si Starý váží. Bere ji jako ocenění celoživotní profesní dráhy. „Škoda, jak zmínil pan Svěrák, že nelze tu medaili rozdělit na více kousků, protože medicína je týmová práce a na úspěchu léčby se podílí spousta lidí. Je to doklad toho, že naše práce našla odezvu.“