Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Berme tuto glosu jako drobný příspěvek do diskuze k rekordně klesající porodnosti na území České republiky.
Existují samozřejmě tisíckrát zásadnější důvody, proč se u nás nerodí děti. Psali jsme o nich například zde. Ten finanční však, soudím, nelze podceňovat.
A nemluvím teď o rodičovské, cenách plen nebo mrkve určené k rozmixování, podávané posléze jako příkrm.
Hovořím o čerstvé osobní zkušenosti, kdy jedno z mých již odrostlejších dětí, co se dá dělat, zdědilo po otci předkus. Sehnat zubaře – ortodontistu na malém městě, jako je Jablonec nad Nisou, kde žiji, je nemožné. Máte-li štěstí a čas, uspějete možná po nějaké době v sousedním krajském Liberci.
Co mě šokovalo, i při vědomí, že vše zdražuje skandálním tempem, je cena. Zdravotní pojišťovny vám sice drobnými přispějí, nakonec na vás ale stejně vyskočí cena, kterou musíte uhradit. U nás na severu je to 70 000 korun.
Nejprve jsem myslel, že došlo omylem k posunu desetinné čárky. Ale ne.
Ještě strašidelnější je situace u lepších rovnátek z monokrystalického safíru nebo keramiky, která jsou průsvitná v barvě zuboviny. To pro případ, že by se vaše dítě s kovovými rovnátky necítilo v kolektivu komfortně. Přesuneme-li se do Prahy, kde jsou dostupnější, stojí bezmála devadesát tisíc.
A pak tu máme high society rovnátka. Říká se jim neviditelná. Žádné drátky, zámečky a podobně. Vyjdou od 110 tisíc výš. Až k 160 tisícům.
Rovnání zubů může trvat rok, dva, čtyři, šest. Dopředu vám to nikdo neřekne, záleží na mnoha okolnostech. Co se ale dozvíte je, že cena samozřejmě poroste s inflací a zdražováním všeho okolo. Čili 70 ani 100 tisíc zdaleka nemusí být konečná suma.
Nerad bych působil hořce. Naše dcera se pochopitelně spokojí se základním aparátem za sedmdesát tisíc (plus vícenáklady).
Chci jen říct, že kritici nadávající mladým lidem, proč, ti sobci sobečtí, zvažují, zda mají dostatečné zázemí na to přivést na svět dítě, by si možná mohli uvědomit, jak radikálně – a pro spoustu úplně nedosažitelně – se péče o děti prodražuje. A že to pro mnohé skutečně může být zdrcující existenční problém.
Což mimochodem konstatuji z pozice otce, který by děti nevyměnil za žádné peníze světa. Leč je mi padesát. Otázka je, jak bych se rozhodoval v pětadvaceti.
