Zákulisí odsunu Sovětů: „Rusáky vyženete výhrůžkou, že budou spát na poli“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jízda autem u středočeské obce Milovice – Boží dar stále v některých úsecích připomíná tankodrom. Na betonových panelech, po kterých jezdily sovětské tanky, dostávají osobní auta zabrat. Nejhorší je to v místě, kde cesta míjí zcela vybydlený panelák…

Redakce Paměti národa se vydala do míst, která obývali okupanti. Pátrala ve svědectvích pamětníků, archivech a i dobových zprávách médií, aby zrekonstruovala, jak to ve skutečnosti s odsunem sovětských vojsk z našeho území bylo. A také jak tyto události vnímají v současném Rusku.

Jestli v nějaké oblasti nabrala situace po listopadu 1989 v tehdejším Československu opravdu rychlou změnu kurzu, byla to zahraniční politika. Prvním cílem nového osazenstva Černínského paláce se stal co nejrychlejší odchod okupačních sovětských vojsk.

„Nebylo ani potřeba, aby to někdo jako hlavní téma pojmenoval, bylo to prostě naprosto jasné,“ vzpomíná Dana Huňátová, dlouholetá česká diplomatka, která na Ministerstvo zahraničí přišla 11. prosince 1989 spolu s čerstvě jmenovaným ministrem Jiřím Dienstbierem a jeho kolegou z disentu, nově poradcem a také hlavním stratégem odsunu Jaroslavem Šedivým.

„Akce odsun“ začala hned, jak to bylo možné. Nahrála tomu cesta do Moskvy dojednaná ještě komunistickou vládou na prosinec 1989. I když se politická situace zcela otočila, nový ministr Dienstbier chtěl termín jednání naplánovaný na 21. prosince zachovat – právě s cílem otevřít se Sověty téma odsunu.

Pokusil se o to na schůzce s ministrem zahraničí SSSR Eduardem Ševerdnadzem, ale zatímco československá strana přijela s tím, že se mají zahájit rozhovory o odchodu vojsk, ta sovětská chtěla řešit maximálně nový status své armády, možná snižování stavu, ale určitě ne odchod.

První jednání se přesto podařilo domluvit – proběhlo v Praze 15. ledna 1990. Dnes zní možná trochu překvapivě, že šéfem československého vyjednávacího týmu byl jmenován Evžen Vacek, kovaný soudruh, náměstek posledního komunistického ministra zahraničí. Mělo to ale svůj dobrý důvod.

„Byl to sice starej bolševik, kariérní diplomat, ale měl ohromnou výhodu – znal se osobně s náměstkem Ivanem Aboimovem, který vedl sovětskou delegaci. Od Dienstbiera to byl dobrý tah, že ho nevyhodil, a naopak využil toho, že Vacek dokonale znal sovětské diplomatické zvyklosti,“ říká Huňátová.

Ta se sice jednání se Sověty osobně neúčastnila, byla však Dienstbierovou pravou rukou a v pravidelném kontaktu s vyjednavači – jak s poradcem Jaroslavem Šedivým, tak s někdejším disidentem, v lednu 1990 mluvčím a následně náměstkem ministerstva Lubošem Dobrovským.

„Jaroslav Šedivý mluvil o tom, že jednání se Sověty je velmi specifické, že mají svůj vzorec jednání a přístup, kterého se drží. Dobrovský zase popisoval, jak se Sověti cítí zneuznaní. Oni měli v hlavě, že nám přeci v tom roce 1968 přijeli pomoct a snahu dostat je teď domů nám vyčítali,“ shrnuje Huňátová.

Dohodnutý formát jednání zněl, že delegace budou mít čtyři hlavní vyjednavače (za Československo to byl náměstek Evžen Vacek, Jaroslav Šedivý, Luboš Dobrovský a generál Rudolf Ducháček) s možností přizvat si další experty. Toho sovětská strana bohatě využila.

Vedle pětadvaceti expertů přiletěly navíc i tři desítky sovětských vysokých důstojníků a generálů. „Museli jsme kvůli tomu přinést další židle. Vypadalo to, jako by na nás chtěli zapůsobit i tou vojenskou silou, jako by nás chtěli převálcovat,“ popisoval Šedivý.

Když pak náměstek Vacek oslovil sovětskou delegaci, že je vítá na jednání o odchodu sovětských vojsk, bylo to prý jako by do místnosti někdo hodil bombu. Sověti trvali na tom, že oni přijeli jednat jen o pobytu vojsk.

Po celém dnu dohadování, o čem že se tedy má, či nemá mluvit, šéf sovětské delegace zaklapl desky a zopakoval, že na jednání o odsunu nemá mandát. „Vstal a já mu říkám: ‚Pane náměstku, počkejte, máme ještě jednu variantu.‘ ‚Jakou?‘ ‚Že československá vláda otevřeně, před celým světem, vyzve sovětskou vládu, aby okamžitě stáhla svá okupační vojska z Československa, chcete to?‘“ vzpomínal Jaroslav Šedivý, jehož velkou výhodou pro jednání bylo, že – stejně jako Luboš Dobrovský – uměl plynně rusky.

„Byl leden 1990 a oni pořád vnímali sovětský blok jako jednotný… Takže znejistěl, zase si sedl a hledali jsme kompromis, abychom ho ke konci dne plného přestřelek a hádek našli: Jednání budou o pobytu vojsk v Československu včetně jejich odchodu,“ vysvětluje na nahrávce pro Paměť národa z roku 2013 Jaroslav Šedivý.

Delegace se rozešly s tím, že se za dva týdny uvidí v Moskvě. Rusové pak ale ochladli a tvrdili, že nemají o jednání zájem. Až když Evžen Vacek napsal 25. ledna osobní dopis náměstku Aboimovovi, sovětská strana na druhé a jak se ukázalo klíčové kolo jednání přistoupila.

„Konečně je 7. února zahájeno v Moskvě druhé kolo jednání. Rozhovory se odehrávají ve dvou skupinách: politicko-právní, kde je cílem formulace dohody, a technicko-vojenské, kde má být dohodnut harmonogram odsunu. (…) Strategie naší strany byla jasná: Nenechat se argumentačně zavléci mimo ‚řeč čísel,‘“ zaznamenal ve svých vzpomínkách Jaroslav Šedivý.

Moskevská jednání skutečně vše o značný kus posunula. Ve dnech 21. až 22. února vznikl v Praze text dohody a už krátce poté bylo, opět v Moskvě, vše završeno: 26. února 1990, po pouhých šesti týdnech od zahájení debat, ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze podepsali v Moskvě mezivládní dohodu o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR.

Československo se tak stalo první zemí východního bloku, které se podařilo vyjednat odchod okupační armády. Nahrál tomu nejen pád režimu, ale i fakt, že tehdy probíhala ve Vídni mezinárodní jednání o snižování vojenských sil v Evropě mezi NATO a Varšavskou smlouvou. A sovětské vedení tak na téma bylo aspoň trochu mentálně připraveno.

„I když se později Američani báli, aby naše kroky nevedly k sovětskému požadavku, aby recipročně odešla z Evropy i americká vojska,“ podotýká Dana Huňátová.

Obavy budoucích západních spojenců popisoval i Luboš Dobrovský ve vzpomínkách pro Paměť národa: „Setkávali jsme se s jistými doporučeními, abychom netlačili na Moskvu příliš tvrdě, že by to mohlo vést k nějakému významnému odporu ze strany Sovětského svazu. Že by se někdo mohl vzbouřit minimálně proti Michailu Gorbačovovi a Eduardu Ševardnadzemu, kteří sice nebyli plánu nějak zvlášť nakloněni, ale cítili nutnost té změny. My jsme přesto dál pokračovali,“ líčil Luboš Dobrovský v roce 2014.

Huňátová upozorňuje i na zajímavý a dosud opomíjený aspekt jednání – osobní vazby a jistou chemii mezi klíčovými aktéry debat. Nešlo jen o zmíněnou dlouholetou známost náměstků Vacka a Aboimova. Významnou roli prý sehrála cesta Jiřího Dienstbiera do Kanady na summit Open Skies v únoru 1990.

Bylo to tenkrát poprvé, kdy se představitelé NATO a Varšavské smlouvy setkali mimo Evropu. A Dienstbier tam měl opakovaně možnost mluvit mezi čtyřma očima se svým sovětským protějškem Ševardnandzem.

„Udržovali si od sebe sice odstup, neoslovovali se křestním jménem, mluvili spolu anglicky, ale bylo zjevné, že se respektují. Dienstbier měl charizma, uměl si snadno získat sympatie. I to byl pro partnery šok, když tam přišel po těch komunistických panácích někdo jako on,“ říká Huňátová, která tehdy v Kanadě také byla.

„Myslím, že tahle vazba na Ševardnandzeho, možnost s ním mluvit osobně, neoficiálně, sehrála velkou roli. Oba se pak později několikrát setkali, i když ani jeden už nebyl v ministerské pozici. Vždy jsem měla pocit, že se rádi viděli. Je to možná ten jeden důležitý kámen v mozaice,“ doplňuje.

Byl to právě Ševardnadze, kdo nakonec k souhlasu s odchodem vojsk dokázal přesvědčit váhajícího Gorbačova.

O osobních vazbách mluvil i jeden ze čtyř hlavních členů vyjednávacího týmu Luboš Dobrovský, který měl jinak – podle pamětí Jaroslava Šedivého – „za úkol hlídat udržení ofenzivního tlaku na Sověty a věcnost rozhovorů“.

„To vyjednávání mělo hodně emocionální charakter. A bylo potřeba tam vnést racionalitu a vnímat obavy ruských vyjednavačů,“ vzpomínal v rozhovoru pro Paměť národa Dobrovský, jehož zmíněná brilantní znalost ruštiny pramenila jak ze studií rusistiky, tak z faktu, že v letech 1967–1968 pobýval v Moskvě jako stálý zpravodaj Československého rozhlasu.

Jak popisoval, s hlavou ruských vyjednavačů Aboimovem si začal rozumět i lidsky: „Říkali jsme si popravdě, jak to je, a hledali jsme cesty.“ Proto bral ruský požadavek na prodloužení původně požadované lhůty odchodu vojsk o půl roku vážně. Chápal prý, že sovětská strana má své problémy a že řeší, kam umístí v součtu půl milionu vojáků, kteří se postupně vrátí ze zemí východního bloku, plus jejich rodiny. Nabídl tedy řešení: Časový posun dojedná s prezidentem Havlem za podmínky, že o to osobním dopisem požádá Gorbačov.

Spolu s generálem Ducháčkem pak Václava Havla v Praze přesvědčovali, že nejde o ruský úhybný manévr, ale o nutnost, vysvětloval Dobrovský pro Paměť národa: „On hodně vzdoroval, co že to blbneme a že nás Rusové ukecali. Trvalo to hodinu, než jsme mu všechno vysvětlili. A nakonec kývl a řekl, že jo.“ Termín odchodu se ustálil na datum 30. června 1991.

Posledním vojákem sovětské armády, který opustil Československo, byl generál Eduard Vorobjov. Mimochodem muž, který se invaze v srpnu 1968 aktivně účastnil jako velitel roty. Z letiště ve Kbelích odletěl – i se svým černým vozem značky Volha – 27. června 1991.

Byla to tečka nejen za náročnými jednáními a řešením logistických problémů, ale i za přítomností viníků spousty zmařených životů. Jen invaze v měsíci srpnu 1968, střelba do lidí a nehody vedly ke smrti 108 lidí, zhruba pěti stům těžce zraněných a stovkám lehce zraněných.

Své oběti mělo i následujících 23 let. Jak plyne z bádání historiků Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha z Vojenského historického ústavu, od 1. ledna 1969 do 21. června 1991 zemřelo v důsledku autonehod způsobených přesuny sovětské vojenské techniky 248 lidí. Poslední obětí sovětské okupace se stal takřka přesně rok po sametové revoluci 16. listopadu 1990 Josef Vajdak, jehož v Liberci při cestě na nákup srazil nákladní vojenský automobil, který řídil sovětský voják.

Poslední vlak se sovětskými vojáky vyjel 19. června 1991 ze středočeských Milovic. O dva dny později překročil východní hranici. Právě v Milovicích, kde se nacházelo hlavní velitelství Střední skupiny vojsk, žilo původně 30 tisíc vojáků a pět tisíc jejich rodinných příslušníků.

„Mezi ně se v letech 1980 až 1985 řadili i Vitalij a Vladimir Kličkovi (oba úspěšní bývalí boxeři, Vitalij je od roku 2014 starostou Kyjeva, poz. aut.), synové sovětského pilota vrtulníku a tehdy důstojníka Rudé armády,“ upozorňuje Zdeněk Votava, autor výstavy v Muzeu vojenského prostoru v Milovicích.

Ke kontrole plnění mezivládní dohody o odsunu vojsk vznikla 28. března 1990 první ze dvou parlamentních komisí. Předsedou byl nejprve zvolen poslanec Josef Macek, půl roku nato po parlamentních volbách již Michael Kocáb, který se stal veřejně nejznámější postavou odsunu.

„Dvě parlamentní komise v letech 1990–1991 se staly především mediální tváří odsunu sovětských vojsk z Československa. Naznačily ale také možnosti, které v demokratické společnosti má parlament, a dokázaly skutečně a často účinně zastupovat zájmy občanů,“ píše na stránkách Vojenského historického ústavu historik Prokop Tomek.

Jeden z tehdejších členů poslanecké komise Oldřich Kužílek popsal náplň její činnosti jednoduše: „Řada věcí byla samozřejmě rozhodnuta na vyšších místech, ale smyslem komise bylo zejména to, že odsun vojsk bylo potřeba honit jako káču, celý proces udržovat v chodu. Jinak by se zastavil a zdržoval. Ruská mašinerie ho chtěla zastavit, protože neměli kam jít,“ vysvětluje pro Paměť národa Kužílek.

Poslanci kontrolovali průběh odsunu, stav opouštěných lokalit a působili i jako mediátor mezi místními lidmi a představiteli sovětské armády. Jejich neformální vliv byl větší než faktické kompetence. Mimo jiné ale upozornili i na drastické poškození životního prostředí na místech vojenských posádek.

I při práci poslanecké komise se podle slov tehdejších aktérů podařila nalézt potřebná „chemie“ – zejména mezi velitelem Vorobjovem a šéfem poslanecké komise Kocábem.

„Michael Kocáb byl dobrým diplomatem. Jestliže členové komise projevovali určitý důraz, řekl bych dokonce agresivitu, nevyrovnanost, emocionálnost, tak on byl vždycky vyvážený a vždycky, když vznikala taková situace, tak mi říkal: ‚Pane generále, oni mají svoji pravdu, vy máte svoji pravdu, zkusme to udělat tak, abychom snížili napětí,‘“ popsal Vorobjov v roce 2011 pro Paměť národa.

I Kocáb vzpomíná, jak od původní nevraživosti, kdy jeden byl „nepřítelem v očích toho druhého“, se vzájemný vztah s generálem posunul takřka do přátelské roviny; poté, co si ověřil, že drží slovo.

Své občanské komise měla i řada měst a obcí, v nichž pobývaly sovětské posádky. Například Dalibor Norský z Frenštátu pod Radhoštěm, který se stal po listopadu 1989 jedním ze zakládajících členů místního Občanského fóra, dostal na starost jednání se sovětskou posádkou – a dal si za cíl, že od nich sovětští vojáci odjedou nejdříve z celého Československa.

O odchodu místních vojsk začal jednat už na přelomu let 1989 a 1990; odsun pak reálně začal hned 26. února 1990, tedy v den, kdy se v Moskvě podepsala smlouva o odchodu.

Jak Norský popsal pro Paměť národa, pro jednání se sovětským velitelem protiletadlového pluku Vladimirem Smirnovem zvolil psychologickou strategii:

„Oni pořád říkali, že nemohou odjet, že je něco třeba spravit, že mají špatné tanky, že je musí dát dohromady. Říkal jsem: ‚Podívejte, že opustíte střední Evropu, to je jasné. A jsou v ní stovky tisíc sovětských vojáků a stovky posádek. A to všechno se postěhuje do Sovětského svazu. Když se seberete a budete doma co nejdříve, přijdete do kamenných kasáren, kde vás ubytují. Nebudete muset stavět stany na poli. Tím pádem získáte úžasné výhody!‘ A to zabralo.“