Závislost na míru. Co dělají sociální sítě s dětským mozkem

Jsou sociální sítě pro děti skutečně tolik škodlivé, nebo jde spíš o zjednodušený politický slogan? Tato debata se znovu otevírá mimo jiné v době, kdy v USA začal přelomový soudní proces proti technologickým gigantům Meta a Google. Sociální sítě jako Instagram a YouTube jsou obviněné ze záměrné podpory vzniku závislosti u dětí.

Žalující strana chce, aby firmy převzaly odpovědnost za psychickou újmu, kterou podle ní dětem jejich platformy způsobily. Právník Mark Lanier u soudu v Los Angeles přirovnal fungování sociálních sítí ke kasinům a drogám. „Tyto firmy vyrobily stroje navržené tak, aby u dětí způsobovaly závislost, a udělaly to záměrně,“ uvedl.

O sociálních sítích a jejich vlivu na děti se nyní začalo hovořit i v Česku, premiér Andrej Babiš (ANO) by chtěl zavést přísnější regulaci. Zákazy sociálních sítí pro děti už přibývají i v zahraničí. Například Francie prosazuje zákaz přístupu na sítě do 15 let po vzoru Austrálie, která ukládá platformám povinnost ověřovat věk uživatelů.

Jsou sociální sítě skutečně digitálním kasinem pro děti? Podle oslovených odborníků není odpověď černobílá. Mechanismy, které dnes platformy používají, však rozhodně nejsou náhodné.

Sociální sítě podle odborníků nejsou návykové náhodou. Adiktolog Tomáš Jandáč vysvětluje, že sítě cílí na systém odměny v mozku. „Motivují skrze dopamin, aby člověk zůstával v digitálním prostoru déle. Feed je plněn atraktivním obsahem a celý design je tomu přizpůsobený,“ říká.

Podobný mechanismus popisuje Michaela Slussareff, expertka na digitální chování z Univerzity Karlovy. „Spousta prvků sociálních sítí využívá mechanismy, které nejsou úplně vzdálené gamblingu. I proto jsou pro nás tak lákavé a vracíme se k nim,“ vysvětluje.

Psycholog Lukas Blinka z Masarykovy univerzity ale upozorňuje, že nejde jen o dopamin. Klíčová je podle něj systematická práce s emocemi. „Vytvářejí určitou emoční nepohodu, aby člověka udržely v pozornosti a dál na síti pobýval,“ shrnuje. Nejde tedy jen o odměnu a libost, ale také o promyšlenou práci s napětím, nejistotou či pocitem nedostatečnosti, které uživatele nutí zůstávat online.

Mechanismus sítí podle něj připomíná fungování reklamy: „Nejprve vyvolat pocit, že něco chybí nebo že je člověk nedostatečný, a následně nabídnout řešení. V případě sociálních sítí je tím ‚řešením‘ další scrollování,“ popisuje Blinka.

Významnou roli hrají také notifikace, algoritmy, nekonečný feed a takzvané „dark patterns“. „To jsou vzorce nastavení aplikací, které podporují náš návrat do aplikace. Může to být například dávání do popředí obsah, který je extrémnější nebo se u něj předpokládá víc vyhrocená debata,“ popisuje Slussareff.

Jedním z nejproblematičtějších prvků sociálních sítí je podle Slussareff neustálé srovnávání. „U mladých dospívajících víme, že se víc dává do popředí obsah, který je nutí se porovnávat s ostatními, ať už to jsou dokonalá těla, dokonalé obličeje a dokonalé životy influencerů, což má už prokazatelný vliv na jejich psychickou pohodu. U dětí, které používají sociální sítě ve větší míře, se často objevují depresivní a úzkostné projevy,“ upozorňuje expertka.

Podle psychologa z Masarykovy univerzity Davida Šmahela je oproti dřívějším médiím zásadní to, že se dospívající se vzory na sociálních sítích ztotožňují mnohem snadněji. Influencer nebo vrstevník, který sdílí ideální obraz svého života, je pro děti podstatně bližší, než bývaly pro předešlé generace například herečky v televizi. „Jde o někoho, kdo je podobného věku, mluví stejným jazykem a působí dosažitelně. Právě proto může mít takový obsah silnější dopad na sebepojetí a sebevědomí dospívajících než tradiční mediální obrazy,“ vysvětluje.

Dopad se ale může lišit podle pohlaví. Psycholog Blinka upozorňuje, že dívky mají větší tendenci obracet negativní emoce proti sobě. U chlapců je naopak častější obracení napětí navenek, například formou vzteku či agresivity. „U dívek častěji vidíme například projevy typu sebepoškozování, které bývá výkřikem emočního zoufalství. U chlapců to zase častěji bývá agresivní chování,“ říká. Současně ale zdůrazňuje, že jde o obecné tendence, které se objevují u obou pohlaví.

Rozdíly jsou patrné i v samotném způsobu používání platforem. Podle psychologa Šmahela chlapci častěji tráví čas hraním her, zatímco dívky více využívají sociální sítě ke komunikaci.

Dospívající sice nejsou vůči sociálním sítím bezbranní, jsou ale zranitelnější. Podle Michaely Slussareff je jejich mozek citlivější na dopaminové podněty, a tedy i na rozvoj závislostí. „Tvůrci sociálních sítí dokážou uživatele dobře namapovat – vědí, kolik je člověku let a co ho zajímá. Víme také, že na dospívající je cíleno více reklamy i toxického nebo radikalizačního obsahu,“ říká.

„Zatímco dospělý už má většinou vytvořené seberegulační mechanismy a identitu, u dětí se tyto procesy teprve formují,“ dodává Slussareff.

Psycholog David Šmahel zároveň upozorňuje, že rizika se u různých věkových skupin liší. U dospělých vidí větší problém v polarizaci společnosti, šíření dezinformací nebo ovlivňování voleb. „Neznamená to, že by sociální sítě byly pro děti více nebezpečné. Spíš jde o to, že se rizika projevují jiným způsobem,“ doplňuje.

Adiktolog Jandáč upozorňuje, že veřejná debata se až příliš často soustředí jen na děti. „Ukazujeme prstem na děti a jejich problém. Ve skutečnosti je ale digitální závislost rozvinutá i u dospělých,“ říká.

Apeluje proto na větší sebereflexi dospělých. „Měli bychom si sáhnout do svědomí a zamyslet se nad tím, jak sami s digitálními technologiemi zacházíme. Děti se učí především nápodobou,“ říká.

Rodiče podle odborníků stojí v obtížné pozici. Mají být těmi, kdo děti digitálním světem provedou, zároveň ale bojují proti technologickým gigantům, které své sítě roky zdokonalovaly, aby byly co nejnávykovější.

„Dnes se vina často automaticky hází na rodiče, ve skutečnosti ale tahají za kratší konec provazu. To platformy by měly nést výraznější míru odpovědnosti,“ vysvětluje svůj postoj Blinka.

S tím souhlasí i expertka Slussareff. „Můžete mít sebelepší výchovu a sebelepší vůli, ale ty aplikace jsou prokazatelně návykové a toxické,“ tvrdí odbornice. Zároveň ale experti zdůrazňují, že úplná rezignace není řešením. Do určitého věku je kontrola podle nich namístě.

Adiktolog Jandáč zdůrazňuje, že k digitální gramotnosti bychom měli děti vést už od nejranějšího věku: „Do dvou let věku se nedoporučuje žádný čas u obrazovky. Pak v tom předškolním věku do těch pěti, šesti let, tak je to maximálně hodina denně.“

Podle expertky Slussareff by digitální rodičovství mělo začínat už v předškolním věku. Klíčové je podle ní ale období mezi šesti a jedenácti lety, kdy jsou děti ještě otevřené vedení a lze budovat digitální kompetence. „Pokud rodiče začnou až ve chvíli, kdy je dospívající na sítích závislý, je už podle ní mnohem těžší situaci zvrátit,“ popisuje expertka.

Od puberty dál by se však, podle psychologa Blinky, kontrola měla proměnit v autonomii dětí. „I to, že dospívající na nějaké potíže narazí a učí se je řešit, je důležité. Buduje si tím odolnost a zdravý přístup k životu. Úkolem rodiče není dítěti zametat cestičku,“ popisuje psycholog Blinka.

Odborníci se shodují, že samotné sociální sítě většinou nejsou prvotní příčinou potíží. Často spíše zesilují problémy, které už dítě má.

Psycholog Šmahel upozorňuje, že zranitelnější jsou zejména děti se špatnými vztahy v rodině nebo s emocionálními obtížemi. „Dítě, které je nějak zranitelné v běžném prostředí, je pak zranitelnější i na internetu,“ říká.

Klinickou zkušenost přidává adiktolog Jandáč. U dětí, které sklouzávají k rizikovému užívání sítí, často nachází v anamnéze trauma, šikanu, rozpad rodiny nebo dlouhodobý nezájem rodičů. „Je tam nějaká předchozí nedobrá situace, která to spustí. A sítě to pak zesilují,“ popisuje. „Algoritmy dokážou rozpoznat, k jakému obsahu dítě inklinuje, a nabízejí mu další podobný – například kolem sebepoškozování nebo poruch příjmu potravy,“ dodává.

Podobně mluví i Michaela Slussareff. „Pokud dítě vyrůstá v problematickém prostředí nebo řeší psychické potíže, může začít digitální technologie používat jako únik. Únik z reality je motiv přítomný u každé závislosti – ať už jde o návykové látky, nebo digitální technologie,“ vysvětluje. Neznamená to podle ní, že se to stane vždy, riziko je ale vyšší.

Debata o sociálních sítích se často soustředí hlavně na hrozby. Odborníci ale upozorňují, že digitální svět má i své pozitivní stránky – pokud je používán přiměřeně.

Psycholog Blinka odkazuje na data z mezinárodního projektu HBSC, který sleduje zdraví školních dětí ve více než 40 zemích. „Děti, které sociální sítě vůbec nepoužívají, vykazují podle dat podobně negativní úroveň psychické pohody jako ty, které je používají velmi intenzivně. Nejlépe z hlediska duševního zdraví vycházejí děti s mírným, vyváženým užíváním sociálních sítí,“ shrnuje.

Rovněž připomíná, že sociální sítě mohou hrát důležitou roli při hledání identity. „Je tam sebeobjevování, vliv na identitu. A také sounáležitost s kamarády – sdílení obsahu, pocit, že jsem součástí nějaké skupiny,“ říká.

Pozitiva připomíná i adiktolog Jandáč. „Pořád jsou to nástroje, které mohou usnadnit komunikaci a vztahovost. Pokud se sítě používají správně, mohou být skvělým edukačním nástrojem. Například YouTube je plný velmi zajímavých informací,“ říká.

Podobně mluví i Michaela Slussareff. „Záleží, jakým způsobem děti sítě používají. Některé si dokážou nastavit feed tak, aby je motivoval a obohacoval,“ říká.