Topolánek: Green Deal je pitomost. Ale nebudu agresivně proti, Unii potřebujeme

Dlouholetý politik, bývalý premiér, byznysmen, lobbista, neúspěšný kandidát na prezidenta republiky z roku 2018, donedávna politický glosátor v podcastu Topolshow, penzista. Tím vším je či byl Mirek Topolánek. Na veřejnosti nejznámější ze čtyř mužů, kteří se letos ucházejí o post prezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Svou představu vedení nejvlivnějšího uskupení českého byznysu popisuje v rozhovoru pro SZ Byznys. Jako jediný ze čtyř kandidátů, které vám postupně představíme, odmítl videorozhovor ve studiu a odpovídal pouze pro psané interview.

Co byste českému průmyslu v čele Svazu nabídl?

Jdete na to zostra, ale musím vás upozornit, že jste ve střetu zájmů. (směje se) Seznam.cz je členem Svazu průmyslu a jedním z individuálních volitelů.

Můžu vás ubezpečit, že v redakci neřešíme zájmy vlastníka naší mediální firmy Seznam Zprávy. Pojďme zpátky k otázce.

Začnu motivací. Určitě to není tak, že když někde leží prezidentská funkce, tak po ní sáhnu. (bouřlivý smích) Mým cílem není být prezidentem Svazu. Beru to jako prostředek pro pomoc českému průmyslu. Jsem ve věku, kdy mám zkušenosti, dost sil a odvahy, jsem schopen tuto funkci vykonávat zadarmo a téměř na plný úvazek.

Potřebuje český průmysl pomoc?

Je ve velkém ohrožení. Ale nejen on. Při známé závislosti české ekonomiky na průmyslu, na exportu i na importu jsou u nás ohroženi vlastně všichni. V průmyslu pracuje 30 procent českých zaměstnanců. Dvě třetiny našich průmyslových produktů jsou určeny na export, průmysl vytváří skoro 40 procent hrubé přidané hodnoty a zhruba 40 procent celého ekonomického výkonu. I těch zbylých 60 procent je závislých na průmyslu, protože tvoří služby primárně pro něj. Případný propad průmyslu by měl významný vliv na blahobyt, na jaký jsme zvyklí.

Mne ale průmysl zajímá i jako podnikatele. Strávil jsem v byznysu dvojnásobnou dobu než v politice. A zajímá mne i jako bývalého vrcholového politika, který celou řadu hrozících problémů už tehdy pojmenoval, a dokonce začal s prvními kroky k jejich řešení. Moje vláda ale padla tak brzy, že jsem je buď nedokončil, nebo je další vlády postupně destruovaly.

Co je hlavní problém českého průmyslu?

Naše závislost – energetická, surovinová, exportní i importní, která se v čase zvyšuje. Za posledních 15 let s tím nikdo nic pozitivního neudělal.

Svaz průmyslu příliš málo lobboval, aby se to změnilo?

Část průmyslu dnes paradoxně vnímá jako silnější Hospodářskou komoru. Panuje rivalita mezi Hospodářskou komorou a Svazem průmyslu. Je to směšné.

Svaz průmyslu má prosazovat oprávněné zájmy průmyslu, definovat jeho základní společný jmenovatel. Dnes je bohužel řada členů na odchodu a mnoho firem z těch nejsofistikovanějších oborů, které by tam měly být, tam nejsou. Říkají, že jim členství nic nepřináší. Členská základna je roztříštěná, převažují v ní korporace, mnohdy nadnárodní. Méně se tam promítají zájmy českých podnikatelů. Roztříštěnost členské základny, motivací a zájmů způsobuje neschopnost tvrdě vymáhat na vládě kroky, které průmysl pro přežití potřebuje. Svaz se začal chovat jako úřad.

Je logické, že různé firmy z různých oborů mají různé zájmy. Co je pro všechny ten společný jmenovatel, základní společný zájem?

Samozřejmě prostředí pro byznys v zemi, které se ale permanentně zhoršuje. Za prvé, český průmysl potřebuje makroekonomickou stabilitu. Máme bohužel centrální banku, která rezignovala na boj s inflací, takže vlastně už jen čekáme, kdy inflace sama pomine.

Dnešní vedení ČNB zdůvodňuje nezvyšování úrokových sazeb mimo jiné tím, nechce poškozovat firmy zvyšováním ceny peněz. Nešly by vyšší sazby proti průmyslníkům?

Bezvadný důvod! Ale pokud bude inflace takto vysoká další rok a půl nebo dva, v konečném důsledku to firmy poškodí víc než šoková terapie. Krátkodobý propad by pro průmysl byl výhodnější, i když by firmy uvrhl krátkodobě do problémů. My máme navíc bohužel i neodvážné vlády. Nedělají fiskální politiku, která by pomáhala v boji s inflací.

Je známo, že žádáte po vládě, aby snižovala veřejné výdaje a zvyšovala příjmy. Loni v létě jste k tomu Miroslavem Kalouskem sepsali veřejné desatero navrhovaných opatření.

Nejsme sami. I Národní ekonomická rada vlády naše návrhy „rozpracovala“. Vláda ale nemá odvahu jít do tvrdé stabilizace veřejných rozpočtů, která se ideálně provádí z jedné třetiny v příjmech, ze dvou třetin ve výdajích.

Navrhujete zvyšování daní? To může zasáhnout i firmy, jejichž zájem chcete hájit.

My s Kalouskem připouštíme, že je potřeba se na daňovou soustavu podívat. Nejlépe na ten těžký zářez, který provedlo hnutí ANO ve spolupráci s SPD a s ODS v minulém volebním období takzvaným zrušením superhrubé mzdy. Tím jsme si k už tak slušnému strukturálnímu dluhu přidali dalších 100 miliard, a ten dluh nás dnes táhne k zemi. Zaměstnavatelské svazy musí v tlaku na vládu sehrávat zásadní roli. Přestože chápu, že někteří členové to při svých problémech cítí jinak.

Co další zájmy českého průmyslu?

Velký problém jsou ceny a nedostatek energií. Pak důsledky postcovidové deglobalizace, důsledky soupeření Spojených států a Číny, zpřetrhané dodavatelské řetězce a problémy s dodávkami čipů, komponentů a surovin, nárůst cen surovin. Všechno to znamená obrovské zvýšení nákladů. Energeticky nebo materiálově náročné firmy, jako sklárny, ocelárny, cementárny, chemičky a další, to dostává do likvidační situace.

Často to řeší přemístění výroby do zemí, kde nejsou tak vysoké náklady. Třeba chemické firmy odcházejí do Ameriky, kde jsou i sedmkrát nižší ceny energií. Nebo dělají velmi složité investice do změn technologií, do snížení energetické náročnosti, do vyšší přidané hodnoty. Nebo ukončují činnost.

Ještě nějaké problémy ve výčtu chybějí?

Pak je tu samozřejmě cena, nedostatek a mobilita pracovní síly. A nejistota v poptávce s tím, jak se země v našem světě dostávají do recese, nebo se potácejí na její hraně. Kdybych to měl shrnout – ne všechno je špatné, ne všechno je tragické. Ale začínají války mezi různými světy, vznikají nejrůznější nové bariéry, roste nejistota, narůstají regulace a protekcionismus. A náš průmysl do toho vstupuje z nevýhodné pozice, protože přetrvává jeho subdodavatelská role, nízká přidaná hodnota.

O tom se mluví léta, že potřebujeme víc výroby s vyšší přidanou hodnotou. Co s tím?

Je za tím nízká produktivita práce i nedostatečná infrastruktura, což není jenom otázka železnice nebo dálnic, ale i propojení datovými sítěmi a podobně. A také chybné alokace nemalých peněz do vědy a výzkumu, nevýkonnost vysokých škol a celá řada dalších faktorů, které s produktivitou práce souvisejí. Je to souhrn mnoha problémů, které samozřejmě neumí řešit Svaz průmyslu. Polovinu z toho má v ruce vláda.

No právě – nechcete se spíš vrátit do politiky než kandidovat na šéfa Svazu průmyslu?

Ale já mám byznysovou zkušenost, zakládal jsem firmy, budoval je, budil jsem se s propoceným pyžamem, když jsem neměl na sociální a zdravotní odvody, na mzdy, na daň z příjmu, na DPH. VAE Controls je pořád mé dítě, dotáhla to na víc než dvě miliardy obratu po celém světě. A pracoval jsem pro Daniela Křetínského, pracuju pro SES Tlmače (slovenské strojírny, spadají pod Křetínského skupinu EP Industry – pozn. red.).

Vždycky jsem se cítil v byznysu lépe než v politice, ale politikům rozumím. Mluvím řečí jejich kmene, berou mě vážně. Byl jsem schopen vyjednávat s odbory, dělal jsem ekonomickou diplomacii na nejvyšší úrovni, dělal jsem zahraniční obchod. Vedl jsem vládu s lidovci a Zelenými, jsem „mistr kompromisu“. Myslím, že požadavky na lídra Svazu průmyslu splňuji. Tuším, že některým stávajícím členům vadím, že ze mne cítí určité narušení statu quo.

Chcete ve Svazu bourat zaběhané pořádky?

Já nabízím 3K – kontinuitu, koncentraci a komunikaci. „Kontinuitou“ samozřejmě myslím jen kontinuitu toho, co je zdravé a dá se rozvíjet. Jinak myslím změnu a někteří z toho mají obavy. Ti, kteří tam sedí už dlouho, mají pocit, že změna je smrtící. Já říkám: „Ne, status quo je smrtící.“ Oni mají obavu, že jsem moc důrazný, moc nezávislý.

Jako prvotní zájem českého průmyslu jste jmenoval ozdravení státních financí. To se neobejde bez daňové reformy. Kde vidíte prostor pro daňové změny týkající se firem?

Pokládám v dnešní situaci jakékoliv daňové změny směrem nahoru pro průmysl za nemístný vtip a nesmysl. Nevylučuji ale odstranění některých distorzí, daňových výjimek, dotací a výhod, které některým přinášejí neopodstatněné nižší efektivní zdanění.

Pokud má ale vláda řešit fiskální problém i na příjmové stránce, někoho bude muset víc daňově zatížit. Teď zvažuje zvýšení DPH u řady pro život nutných produktů a služeb, což dopadne na nízkopříjmové domácnosti. Není lepší zdanit víc ziskové firmy?

My všichni vládě radíme, aby šla minimálně na půl cesty zpět ve zrušení superhrubé mzdy. Mohla by tak získat do rozpočtu 50 miliard korun ročně. Bylo by to lepší než vymýšlet nějaké progresivní sazby a mimořádné daně, což není nic jiného než trestání aktivních a úspěšných. Podle mě je tento krok nejméně bolestný. To, že ho vláda nechce udělat, naznačuje, jak se bude chovat i v těch dalších bolestných krocích.

Dalším bolestným krokem je snížení výdajů státu. Co by se podle vás mělo škrtat?

Na velké škrty vláda potřebuje změny zákonů, což je na dlouhé lokte. V první chvíli ať dělají to, co dělala moje vláda. My jsme parametrickými změnami výdajů celkem rychle seškrtali 70 miliard. Dá se šetřit i v drobných.

To se ale děje. Vláda chystá parametrické změny jako pomalejší valorizaci důchodů. Je vůči tomu velký odpor.

To, co vláda dělala, nebylo zatím žádné škrtání. Je potřeba říct všem rezortům: „Mějte si, kolik lidí chcete, a platy, jaké chcete, ale příští rok dostanete na mzdy o 10 procent míň a ten další rok o osm procent.“ Uspořit musí všichni.

V této chvíli se nejedná o rušení agend, na to je třeba hlubší analýza. Možná, že ji ve vládě dělají, nevím. Ale pokud nebudeme dělat tyto kroky, nebudeme schopni obsluhovat naši dluhovou službu a dostaneme se do defaultu. Pak Mezinárodní měnový fond nařídí snížit platy ve státní sféře, důchody, sociální dávky jednorázově o 25 %. Toho se přece nikdo nechce dožít. Problém narůstá v čase a zbývají horší a brutálnější řešení.

Otázka je, jestli to je pro občany přijatelné. Vláda by nepopulární kroky nemusela ustát.

Možná bude v ulicích milion lidí, ale někdo to prostě udělat musí. Politici často mají pocit, že problém jde vysedět. Ale konsolidace veřejných rozpočtů bez bolestných kroků nepůjde. Když mají strach z demonstrací a ze stávek, pak tam prostě nemají co dělat.

Druhý největší problém českého průmyslu na vašem žebříčku – drahé energie – česká vláda sama těžko vyřeší. Příčiny jsou za hranicemi, mimo náš vliv, nemyslíte?

Česká republika se toho vlivu sama zbavila. Já jsem před touto situací už před 20 lety a mnohokrát později varoval. Varoval jsem před závislostí na fosilních palivech z Ruska a od různých divných režimů. Mluvil jsem o větší nezávislosti, o diverzifikaci dodávek.

Energetickou krizi jsme si jako Česko, střední Evropa a Evropská unie sami způsobili. Když stahujete z trhu stovky terrawatthodin potřebného výkonu v jaderných nebo uhelných elektrárnách, současně vzrůstá postcovidová poptávka a do toho přijdou nějaké vnější vzruchy – odstavené jaderné elektrárny ve Francii, ukončení těžby plynu v Holandsku a „geniální“ Putinův tah nedodávat plyn na spotový trh, tak to musí způsobit raketové vystřelení cen. Tomu jsme mohli zabránit.

Mohla tomu zabránit Česká republika? U nás se zatím moc elektráren neodstavilo, uhelné a jaderné bloky zavírá hlavně Německo.

Jako republika jsme nepochybně mohli dělat kroky, abychom nebyli závislí na Rusku v plynu. Já jsem po nich volal. V minulých letech se mluvilo o stavbě několika alternativních plynovodů, zařízli je zpravidla Němci a Rakušané rukou nerozdílnou s Rusy. Tomu jsme nemohli úplně zabránit, ale mohli jsme alespoň hlasitěji něco říkat Evropské komisi. Jako Poláci. Mohli jsme prodloužit kontrakt na plyn s Norskem. Mohl bych pokračovat. Měli jsme urychlit výstavbu jádra.

Jaký je váš názor na jedno z nejdůležitějších témat, které se týká byznysu – přijetí eura?

Euro dnes není pro průmysl téma číslo jedna. Většina firem, které ho potřebují, na europlatby už dávno přešla. To není problém, který musí Svaz průmyslu tlačit. Musí být ale dokončen legislativní návrh, podle kterého budou moci firmy legálně účtovat v euru a brát si úvěry v euru. Dnes stejně nejsme schopni plnit kritéria pro vstup do eurozóny.

Co postoj českého průmyslu vůči klimatické politice Evropské unie a Green Dealu?

V ekonomice neexistují zkratky a zázračná řešení. Nové regulace a návrhy poškozují z mnoha důvodů český průmysl více než průmysl v ostatních zemích. Ocelárny, sklárny, slévárny, automotive, chemický průmysl… toto nás zatím pořád drží nad vodou, je na tom závislá zaměstnanost, tvorba domácího produktu, export… I když jde o energeticky a materiálově náročný průmysl, i když to tvoří významnou část emisí CO2. Pokud ho zlikvidujeme, přijdeme o možnost k té „nové ekonomice“ přejít.

Jakmile tradiční podniky půjdou do kytek, zavřou nebo utečou, žádnou novou ekonomiku nevybudujeme. Nebudeme mít na sociální transfery, na zdravotní a důchodové pojištění, nebudeme schopni obsloužit základní potřeby lidí. Pokud to někdo nevidí, tak je třeba mu to říkat. Hlasitěji.

Lobboval byste tedy u české vlády za to, aby zpětně odmítla Green Deal a stavěla se proti legislativě, která přináší řadu těch utužujících regulací?

Všechny ve Svazu průmyslu, kterým o to jde, ubezpečuji, že nebudu agresivně proti. Ani ne tak kvůli záchraně planety, ale pro to, co hlásám posledních 20 let. Což je snížení energetické, a tím i ekonomické a politické závislosti České republiky na dodávce fosilních paliv z podivných režimů. Nevím, jestli někomu připadá Katar nebo Írán jako zdroj pro importy významně lepší než Rusko. Mně ne. Pro mne je dekarbonizace trend nevyhnutelný pro nezávislost a svobodu země.

Zvládneme dekarbonizaci tempem, které razí Evropská komise v čele s Německem?

Sumarizujme si výsledek patnáctiletého snažení o dekarbonizaci. Podvázali jsme konkurenceschopnost kontinentu, což speciálně ohrožuje země, jako je Česká republika. Snižujeme ekonomický výkon, snižujeme exportuschopnost a snižujeme vůbec schopnost něco změnit. To všechno jsme udělali pro fiktivní záchranu planety a snížení emisí CO2. Dnes pálíme mazut, oleje, uhlí, všechno, co hoří, a emise CO2 rostou. Snažíme se tenhle problém řešit dalšími a dalšími chybnými kroky, které povedou opakovaně k témuž – ke zchudnutí lidí, k nárůstu sociálních tenzí, ke scénářům 20. století.

Pokud hrozí klimatické změny, postupujme na základě fyziky, matematiky a ekonomie. Možná ty cíle splníme o něco později. Asi v roce 2050 nebudeme uhlíkově neutrální, je to nemožné. I když je na tom postavena celá německá, tedy evropská transformace.

Teď si protiřečíte. Říkáte, že nebudete agresivně proti evropské zelené politice, ale tvrdíte, že její cíle jsou nereálné.

Mám k tomu fatalistický postoj. Nechci odejít z Evropské unie, nechci být v situaci Moldávie, Gruzie, Běloruska nebo Ukrajiny a být bezprostředně ohrožen rozpínavostí a imperiálními choutkami Ruské federace a nového cara Putina.

To, že jsme v Evropské unii, je méně špatné než být mimo. To, že jsme v NATO, je mnohem lepší. Za jistou míru bezpečnosti, míru, ekonomického blahobytu a sociálního státu hodně platíme. Ano, Green Deal je pitomost. Nedávno Ursula von der Leyenová prohlásila, že jádro není pro Evropskou unii strategicky důležité. To se musela definitivně zbláznit. Pro řadu zemí je jádro jediná šance, Česká republika je mezi nimi.

Takže jak se stavět k návrhům Bruselu, když Evropskou unii potřebujeme, ale její energetická politika je podle vás nesmyslná?

Postupovat tak, jako v případě emisní normy EURO 7 (měla platit od roku 2025, na nátlak skupiny členských zemí, mezi nimiž aktivně vystupuje Česko, bude zřejmě odložena – pozn. red.).

Musíme mít k dispozici argumenty, být nositeli dopadových studií. Evropská unie zavádí nové a nové regulace, nová a nová nařízení, aniž by se vyhodnotily ty, které se ještě pořádně ani neimplementovaly. Přesunujeme tak problém stále na další generace. Předstíráme, že něco děláme, přičemž výsledek je, že emise zvyšujeme a chudneme.

Svět, jak jsme ho znali, končí. Je nutná změna postoje, změna paradigmatu a společenské smlouvy. Sami to neovlivníme, ale musíme se připravit na havarijní scénáře. Ty můžou opravdu znamenat i krátko- nebo střednědobé zchudnutí země a lidí. Je třeba lidem začít říkat pravdu. Tak jako se po revoluci údajně říkalo, že si musíme „utáhnout opasky“. Tehdy to pravda nebyla. Dnes určitě ano.