Článek
Naděje na klid zbraní v Perském zálivu – jakkoli křehká a nejistá – se začíná projevovat u čerpacích stanic v Česku.
Litr nafty se bude v pátek prodávat maximálně za 45,20 Kč. Vládní strop se snižuje ze dne na den o čtyři koruny a dvacet haléřů, což je dost. Tak velký pokles nezůstane bez odezvy, i nejlevnější pumpy dnes prodávají naftu dráž.
Náhlý sešup je výsledkem dvou efektů. Tím prvním je snížení spotřební daně, které vláda zavedla už ve středu, ale nikdo to nepoznal kvůli souběžnému dojezdu globální paniky a drahé ropy přes Velikonoce.
Druhým efektem, který teď bude určující, je naděje na uklidnění války v Zálivu. Ropa zlevňuje a spolu s ní ropné produkty na globálních trzích. Tento tržní faktor sice mívá zpoždění, ale když už se pohne, dokáže být velmi razantní a žádné regulační snahy ho nemohou vynahradit.
Napotřetí vzoreček zabral
Pohled na burzovní grafy mluví jasně. Ještě v úterý svět trnul u vzkazů Donalda Trumpa ohledně vyhlazení íránské civilizace a cena ropy rostla. Příměří ji ve středu srazilo zpět pod hranici 100 dolarů. Obě strany – Trumpova administrativa a íránský režim – sice podobu budoucí dohody vykládají různě, s volným průjezdem tankerů je to také zatím krajně nejisté, ale naděje tu zjevně je a ceny jdou aspoň trochu dolů.
Tento pokles se propsal i do vzorečku, podle kterého vláda od úterý vyhlašuje cenové stropy pro pumpy v Česku. V úterý a ve středu z něj paradoxně vypadávalo zdražení. Rostly totiž vstupní parametry, odvozené od burzovních cen a od velkoobchodních cen rafinerií, což daňovou úlevu přebilo.
Teď už ruku v ruce s poklesem globálních cen začíná regulace zabírat podle původních představ. Nižší spotřební daň se díky vládnímu cenovému dohledu propisuje do finálních cen. Menší pumpaři to berou jako podraz, ale na druhou stranu lze vládu pochválit za to, že zlevnění se teď promítne rychle, bez obvyklého otálení.
Nerozhoduje Babiš, ale Trump
Je třeba ale nezapomínat, že hlavním hybatelem cen je globální situace a ne vládní zásahy. Česko je hluboce integrovanou součástkou světové ekonomiky. Nemá smysl si hrát na to, že v cenotvorbě paliv jsme suverénní jednotkou.
Jsme naopak typický „price taker“ – paliva odpradávna dovážíme, jejich cenu přejímáme z globálního trhu. Nic s tím nelze dělat, leda krok za krokem dovozní závislost odbourávat. Vláda sice může snížit spotřební daň, ale pokud je na světě najednou méně ropy kvůli ucpání hlavní námořní trasy, nic se s tím z Prahy nenadělá.
Stejné je to i vůči dvěma hlavním rafinerským společnostem, které zdejší trh obsluhují a své centrály mají v Polsku a Maďarsku. Andrej Babiš se může kvůli jejich cenám rozčilovat, ale sotva s nimi nějak hne.
Rafinerií v Evropě dlouhodobě ubývá, výrobní kapacita je vzácná. Navíc kvůli dopravním komplikacím jim teď odpadá někdejší konkurence v podobě dovozu levnějších ropných produktů z Asie. A současně roste poptávka po vytížení zdejších linek na jiné produkty, jako je letecké palivo, které se dříve vozilo přímo z Perského zálivu a najednou je ho v Evropě málo.
Nelze mít všechno
Vláda, která touží ochránit řidiče a ekonomiku před inflací, může jen balancovat v trojúhelníku, kde se ale stejně jeden z vrcholů vždy nakonec zbortí. V nabídce je 1) levné palivo, 2) plný rozpočet, 3) jistota zásobování, ale je-li vnější šok tak silný jako teď, tak nejde zařídit všechno najednou.
Polsko obětovalo fiskální stabilitu. Masivně snížilo spotřební daně, čímž sice potěšilo řidiče, ale vytvořilo obří díru v rozpočtu, kterou zalepí jen na dluh. Slovenská vláda se chlubila výměnným obchodech s rafinerií Slovnaft, jíž poskytla ropu ze státních rezerv a za to slibovala dohodu o slevě pod úroveň okolních zemí. Nakonec ale vyschly pumpy u hranic a přišel obskurní režim dvojích cen.
Česko naštěstí snížilo spotřební daně jen mírně. Vlastně je jen přeskupilo, protože současně s nižší spotřební daní roste u paliv výběr daně z přidané hodnoty, počítané jako procento z finální (rostoucí) ceny.
Dočasnou úlevu na spotřební dani lze v takové situaci chápat jako užitečný tlumič inflace. Nafta je všem na očích a není žádoucí, aby stát její zdražení urychloval a tím inspiroval ke zdražení všechny její konzumenty.
Důležité je ale slovo dočasně. Jsme-li teď za vrcholem na cestě ke zlevnění (což se ještě ukáže), je pomalu čas hledat hladinu, kdy nám paliva budou připadat levná nebo přijatelně drahá. A kdy půjde vrátit spotřební daň tam, kam patří.
Současných osm korun za litr (přesně 8011 Kč za tisíc litrů) je historicky vzato vyložený dumping. Jde o nejnižší sazbu od 90. let, nehledě na skutečnost, že ceny i platy mezitím radikálně vzrostly. Mezi roky 2019 a 2025 stát reálně (kvůli fixním sazbám v době inflace) přišel na spotřebních daních o 60 miliard korun, tedy o víc než zrušením superhrubé mzdy.
Výhledově je jedinou správnou reakcí na dnešní fosilní chaos omezování závislosti na ropě. K tomu je třeba adekvátní cenový signál, zvlášť když rozpočet jinak krvácí.
Tak co třeba nafta za 40 korun? Nezní to dnes pohádkově, jako docela slušná cena, se kterou by šlo bez potíží žít? A tedy jako dno, které už znovu nepodlézat, a v případě jeho prolomení začít spotřební daň zase zvedat?
