Článek
Je tomu už pár let. To byly espézetky ještě přidělované podle okresů. A u vjezdu na veřejné parkoviště v jednom jihočeském městečku z toho vyplynulo pravidlo: Vyhrazeno pro vozidla se značkou „CK“.
Byla to oficiální dodatková tabulka, žádná partyzánština. Parkoviště jen pro domácí. A kdo je domácí a na domácím dvorku si zaslouží výhodu, to se přece automaticky ověří podle toho, jakou má na autě značku!
Už tehdy mi to přišlo jako pobuřující omyl. Ne kvůli tomu, že jsem tam nesměl zaparkovat, jelikož nejsem z Českého Krumlova a okolí. Ale proto, že takový pokus o třídění na našince a cizince vytváří občany první a druhé kategorie. A jejich práva rozlišuje podle tak hloupého klíče, jako je poznávací značka.
Samozřejmě, že místní lidé sice většinou mají, ale také nemusejí mít auta s místní značkou. Neplatilo to ani dřív, ani dnes, kdy na ojetém autě zůstává pořád ta původní, bez ohledu na bydliště nového majitele. Vyvozovat z registrační značky, jaké je občanství a adresa člověka, který auto řídí, je ještě pošetilejší než kdysi. Hranice se otevřely, svět propojil, v autech se značkou cizinců běžně sedí našinci a naopak.
Proto jsem se o čtvrt století později musel štípnout, jestli se mi to nezdá. Slovenská vláda kvůli nynější ropné krizi spustila něco podobného, jen v mnohonásobně větším měřítku. A s ošklivými následky pro peněženku jak těch skutečných, tak domnělých cizinců.
„Cizinci“ platí na Slovensku za litr nafty v přepočtu až o desetikorunu víc než „domácí“. Kdo je kdo, musí obsluhy čerpacích stanic ověřovat pohledem na registrační značku auta. Vysvětlování nepomůže, pravidla jsou striktní.
Jde o do očí bijící diskriminaci. Nejen lidí s jiným než slovenským pasem, ale také slovenských občanů s domicilem na Slovensku, kteří ale nejezdí se slovenskou espézetkou. Jsou jich tisíce, speciálně v propojeném slovensko-českém příhraničí. Přirážka se pochopitelně týká i ukrajinských aut, ať už na Slovensko přijíždějí, nebo se tu jejich řidiči trvale usadili.
Auto s cizí značkou rovná se cizinec. Kterého je potřeba přimět, aby si nechal zajít chuť na tankovací turistiku. Takové humpolácké pravidlo nepatří ani do Evropské unie, ani do 21. století.
Samozřejmě, že to porušuje evropská pravidla. Na takový úsudek nepotřebujete štáb právníků. Stačí si představit, že by se takhle po svém zařídil každý stát. Třeba Německo. Svobodný trh končí, smysl Unie se rozpadá.
Není náhoda, že dvojí ceny nafty zatím zavedly dvě země a dva premiéři: Viktor Orbán a Robert Fico. Šampioni národního protekcionismu v nejrůznějších podobách. Stavitelé vlasteneckých plotů. Ochránci „našich lidí“. Má to svou logiku.
Až na to, že dvojí ceny prokazatelně poškozují - a štvou - i spoustu Slováků. A 400eurový limit na tankování zase spoustu slovenských dopravců, kteří si doma u jedné pumpy nenaplní ani pětinu nádrže.
Detail, jako že řidiči z „cizích“ aut teď z čísel na totemech nepoznají, kolik je nafta stojí, v kontextu celé zhůvěřilosti působí jako libůstka pro fanoušky ochrany spotřebitele. Ale možná i ta by sama o sobě stačila, aby nějaká autorita prohlásila dvojí ceny za porušení zákona.
Možná se to i stane. Někdy v budoucnu, kdy už na tom nesejde a mastné účtenky z čerpacích stanic dávno skončí zmuchlané v koši.
Nechci předbíhat, ale příští týden je na programu společné jednání české a slovenské vlády. Nedomluví Andrej Babiš pro naše a hlavně pro slovenské lidi s českými espézetkami alespoň nějakou třetí cenu? Uprostřed mezi tou originál slovenskou a tou cizí? Nevyjedná slevu z přirážky, z dobré známosti?
