Článek
Blízký východ hoří a finanční trhy to okamžitě pocítily. Ceny ropy i plynu se rychle mění a a nervozita je extrémně vysoká.
Hormuzský průliv, kudy protéká zhruba pětina světových dodávek ropy i zkapalněného zemního plynu, zůstává de facto uzavřen a boje v Perském zálivu eskalují. Diplomaté spekulují o délce konfliktu, ekonomové počítají škody – a pro Česko tyto počty nevycházejí moc příznivě.
Z makroekonomického pohledu jde o takzvaný stagflační šok. Drahé energie zvedají inflaci a současně tlumí hospodářský růst. Svým typem tento šok připomíná energetickou krizi z roku 2022 po ruské invazi na Ukrajinu, byť prozatím v menším rozsahu. Klíčová otázka není, jestli to bolí, ale jak silná bolest bude a jak dlouho bude trvat.
Při ceně ropy na úrovni 110 dolarů za barel a plynu za 68 eur za megawatthodinu – což zhruba odpovídá současným úrovním – a za předpokladu postupného odeznění šoku v horizontu čtyř čtvrtletí nám vychází, že česká inflace by mohla vzrůst kumulativně až o 1,4 procentního bodu.
To je víc než v eurozóně, kde odhadujeme dopad kolem 0,9 procentního bodu. Důvod je prostý: česká ekonomika je energeticky náročnější než většina západoevropských sousedů a váha energií a pohonných hmot v českém spotřebitelském koši je oproti eurozóně vyšší skoro o polovinu.
Co Němci či Francouzi pocítí mírně, Češi pocítí výrazněji. Efekt se však bude projevovat postupně – v letošním roce především skrze pohonné hmoty a až v roce 2027 případně přes spotřebitelské ceny plynu, elektřiny a sekundární efekty do ostatních cen.
Dopady tohoto scénáře do hospodářského růstu by naštěstí měly být mírnější. Náš výhled pro růst české ekonomiky snižujeme – za výše uvedených předpokladů ohledně cen ropy a plynu – z 2,3 procenta do blízkosti dvou procent v letech 2026 i 2027. To nezní katastrofálně a situace může být lepší, pokud by se stát rozhodl pomáhat podnikům a domácnostem.
Je tu však jedno velmi „bolavé“ místo. Energeticky náročné průmyslové sektory, jako je výroba základních kovů, chemie nebo výroba nekovových minerálů, které jsou stále oslabeny z předchozí energetické krize. Drahé energie by pro tato odvětví byly další ranou, kterou by si mnozí z hráčů v těchto odvětvích mohli stěží dovolit.
Co tyto dopady do růstu a inflace mohou znamenat pro politiku centrální banky, tedy pro cenu úvěrů, včetně hypoték? Krátká odpověď: nic dobrého.
Česká národní banka (ČNB) na posledním zasedání sazby ponechala na 3,5 procenta, ale naznačovala, že by mohla uvažovat o jejich mírném snížení. Konflikt na Blízkém východě tuto debatu pravděpodobně uzavřel. Nová vlna inflace je posledním, co by centrální banka potřebovala, a jakékoli uvažování o levnějších penězích zůstane zatím v šuplíku. České dvouleté tržní sazby i proto vzrostly na úroveň kolem čtyř procent.
Koruna trpí dvakrát
Zajímavé je, že z vyšších tržních sazeb zatím není schopná příliš profitovat česká koruna, která od vypuknutí konfliktu oslabila nad 24,40 koruny za euro. Krátkodobě může negativní tlak pokračovat. Skokovému propadu ale asi budou bránit relativně solidní domácí fundamenty a vysoké devizové rezervy ČNB. Po odeznění energetického šoku tedy očekáváme návrat koruny k pozvolnému posilování.
Vůči americkému dolaru je však situace výrazně nepříjemnější – a to ze strukturálního důvodu. Spojené státy jsou čistým vývozcem ropy a v případě zkapalněného zemního plynu dokonce největším vývozcem na světě. Nabídkový ropný šok tedy Ameriku na rozdíl od Evropy přímo nepoškozuje.
Dolar v podobných situacích historicky posiluje, zatímco evropské měny oslabují. Naše modelové výpočty ukazují, že každých deset procent zdražení ropy posílí dolar vůči euru přibližně o půl procenta. Pokud by cena ropy v rizikovém scénáři skutečně dosáhla 110 dolarů za barel, znamenalo by to posun kurzu na 1,14 dolaru za euro. Při extrémním scénáři 150 dolarů za barel by se kurz až pod 1,12.
To by znamenalo, že koruna vůči dolaru oslabuje hned dvakrát. Nejprve přes oslabení eura a pak ještě jednou skrze své vlastní ztráty vůči společné evropské měně. Pro českou ekonomiku, která z velké části nakupuje energie právě v dolarech, to představuje dodatečný inflační kanál nad rámec samotného zdražení surovin.
Čím déle, tím hůře
Realita samozřejmě nakonec může být výrazně jiná než jakýkoliv zátěžový scénář, který si namodelujeme. Smyslem scénářů však není přesně odhadnout budoucnost, nýbrž definovat citlivost ekonomiky na případný negativní vývoj.
Klíčovou proměnnou našeho scénáře je délka konfliktu a osud Hormuzského průlivu. Čím déle konflikt trvá, tím více se vyčerpávají rezervní zásoby ropy a zejména plynu. A tím dráž samozřejmě vyjde jejich doplnění.
Pokud by se Hormuzský průliv otevřel za několik týdnů, lze ekonomické škody do značné míry považovat za vratné. Delší uzávěrka, popřípadě dokonce ničení produkčních kapacit, může ale vést k daleko výraznějším výpadkům produkce a exponenciálnímu nárůstu škod.
Přetrvání uzávěry po dobu delší než jeden měsíc by už mělo těžko vratné dopady a startovalo by náš extrémní scénář s výraznějším inflačním přesahem do roku 2027. Ten počítá s dočasným pobytem cen ropy na úrovni 150 dolarů za barel a cen plynu na 110 eurech za megawatthodinu. To by v Česku přineslo kumulativní inflační vlnu přes tři procentní body (navrch nad inflaci, která by tu byla tak jako tak) a růst domácích úrokových sazeb.
S každým dalším týdnem se tedy z přechodného cenového šoku stává hlubší a trvalejší jizva na globálních energetických trzích – a v české peněžence. Pokud tedy konflikt v nejbližších dnech neskončí, bude mít před sebou jinak „dobře rozjetá“ česká ekonomika zásadní překážku na trati.
