Článek
Nejsme sami, komu svět připadá nebezpečný, nesrozumitelný, moc rychlý. Jde z něj strach – a tak aspoň něco musí zůstat naše. Naše potraviny, naše elektrárny, naše peníze. Čím víc toho označíme za národní, tím bezpečněji se snad budeme cítit.
Do této kategorie spadá nápad Motoristů sobě a SPD, aby se do ústavy vložila pojistka proti výměně korun za eura. Včera ho vláda poslala do Sněmovny, od ledna ho má v programu. A ten – jak ukazují poslední dny a doslova noci – je třeba plnit, jakkoli je vadný.
S eurem jako by Česko prožívalo opožděnou pubertální vzpouru v rámci rodiny, kam se před 22 lety samo přihlásilo. Vstup do EU tehdy platil za jednu z nejlepších věcí, která se v dějinách přihodila, přijetí eura bylo součástí vstupní dohody. Dnes jako teenager za sebou práskáme dveřmi.
Naštěstí jde jen o dveře od dětského pokoje a po věcné stránce nic nehrozí. Celá operace má totiž zásadní zádrhel, a sice že na ústavní změny je třeba 120 poslanců plus souhlas Senátu, který nelze v takových věcech přehlasovat. Jde tedy jen o divadlo, stejně jako když Motoristé psali program tak, aby vypadali výstředně.
V ODS je euroskeptiků dost a vládní ofsajdová past je na ně nastražena chytře. „Ukáže se, kdo je kdo,“ těší se ministryně financí Alena Schillerová (ANO). Láska ke koruně je ale něco jiného než stafáž při ústavních změnách. Zvlášť když vláda o víkendu předvedla, jak si parlamentní spolupráci představuje.
Změna je tedy krajně nepravděpodobná. Naštěstí – protože dostane-li jednou nějaká jiná vládní reprezentace rozum, musela by ústavu zase přepisovat zpátky. Šéf Motoristů Petr Macinka říká, že právě toto sleduje. A existuje celá řada dobrých důvodů, proč mu tento trolling znemožnit.
Jeden ukazuje Maďarsko. Od jara, kdy se zbavilo Viktora Orbána a přihlásilo k euru, má podstatně levnější peníze. Úroky desetiletých státních dluhopisů klesly ze sedmi procent bezpečně pod šestku. Český dluh naopak o procento zdražil, což ví zprostředkovaně každý, kdo refixuje hypotéku.
Obě země si už půjčují skoro za stejnou sazbu, což by před rokem či dvěma bylo nemyslitelné. Je skoro jisté, že jen samotné přihlášení se k euru by zlevnilo český dluh řádově o procento – na úroveň, za jakou si díky euru půjčuje chudší a zadluženější Slovensko. Při úrokových splátkách 130 miliard korun ročně to dělá úsporu řádově v tisících na hlavu za rok. Ale ne, my máme svou suverenitu.
Veselé pozdravy z mentální periferie
Za ni se platí, a to i na dalších frontách, jako jsou zbytečné bankovní poplatky, riziko devalvace či nezájem investorů. Mnozí z nich se podivínům na mentální periferii EU raději vyhnou. Nic zas tak speciálního jim už nenabízíme, jen starosti s měnovým rizikem navíc.
Jistě, vlastní měna dává prostor k provádění vlastní měnové politiky. Ale je ta naše opravdu tak suverénní, na orbitu eurozóny, kam míří dvě třetiny zdejšího exportu? A k čemu nám vlastně je, když jejím hlavním smyslem je krotit inflaci a tu máme proti eurozóně setrvale vyšší?
A pak argument, který rezonuje snad nejvíc, a sice že nechceme nést záruky za to, jak se ostatní zadlužují. Zvlášť když v Paříži hoří ulice. To má jistou váhu, ale každé plus má své minus. Navíc, vážně se lze v propojené Evropě oplotit a izolovat? Nemůže se solidarita někdy hodit i nám? Není propojenost EU tím, na čem zdejší ekonomika už 22 let stojí?
Chorvaté nebo Bulhaři už pochopili, že pevná vazba s jádrem EU je plus, ne minus. Proto už euro mají. Až se jednou rozhoupe Polsko, česká puberta rychle skončí, nepůjde ji ničím uhájit. Byla by velká škoda nechat dopředu zaminovat prostor politiky na jedno použití, jako je Macinka.
