Bubák euro, nebo svatá koruna: Co je víc v českém zájmu?

Hranice mezi rozumnou argumentací a demagogií bývá v zápalu volebního zápalu někdy hodně tenká. Třeba jako v případě Jana Skopečka, aktuální hlavní televizní tváře ODS, když přijde řeč na zabetonovanou otázku zavedení eura.

Skopeček se dlouhodobě v koalici profiluje jako euroskeptik, ať už jde o euro, nebo klima. Když minulý týden při představování ekonomického programu novinářům vysvětloval proč, vytáhl jako hlavní argument řeckou krizi.

Ne kvůli solidaritě s předluženými zeměmi eurozóny, což je v Česku častá obava, ale kvůli tomu, že společná evropská měna otevřela Řecku cestu k levnějšímu půjčování. Tím prý vlastně dluhovou krizi před 15 lety zavinila. „Nižší úrokové sazby Řecko dramaticky poškodily,“ míní místopředseda Sněmovny a hlavní ekonomický mozek největší vládní strany.

Jde o výstižnou ukázku, jak se zdejší debata o euru – a někdy i celá politika – posouvá s každými volbami dál a dál od férového a střízlivého poměřování ekonomických výhod a nevýhod k strašení a manipulaci. Většina veřejnosti o euro nemá zájem, politici jdou poptávce vstříc, a tak se snaží voličům vlichotit a euro ještě víc pomluvit. Točíme se v bludném kruhu.

Řeky samozřejmě nepoškodily nízké úroky, ale pokušení politiků nabrat víc dluhů, než země unesla. K tomu ale nikdo nikoho nenutil, stejně jako by Skopeček v eurozóně nemusel ani o píď uhýbat ze zodpovědné rozpočtové politiky, kterou jako jeden z volebních lídrů slibuje.

Domnělých hrozeb eura je víc. Žádná ale není ve skutečnosti tak horká, jak by se mohlo zdát podle kampaně, kde se tábor příznivců smrskl jen na dvě strany (STAN a Piráti). Ostatní buď mlží (Spolu), nebo jsou kategoricky proti, protože jim euro dobře zapadá do uměle vyvolané a ne moc prospěšné hry na boj proti národnímu útisku.

Přijetí eura Česko slíbilo už při vstupu do EU v roce 2004. Šlo o široce sdílený cíl, na kterém nebylo, co rozebírat. Mít stejné peníze jako bohaté Německo vypadalo jako další jasná meta k větší prosperitě na osvědčené trase k co největší provázanosti s ekonomicky vyspělou západní Evropou.

Záhy se ale vše zamotalo. Poslední aspoň trochu vážně míněnou oficiální strategii přijetí eura přijala Topolánkova vláda v létě 2007, kdy ještě nebyli na světě někteří z letošních prvovoličů. Přišly rozpočtové deficity, pád Lehman Brothers, už zmíněná řecká dluhová krize a po ní Andrej Babiš „na straně Česka“.

Euro od roku 2007 přijalo osm zemí, naposledy předloni Chorvatsko, od ledna se přidá ještě Bulharsko. Češi nemají zájem – podle posledního šetření STEM z letošního ledna chce evropskou měnu jen čtvrtina občanů. A i to je úspěch, v letech 2016–2022 byla podpora setrvale pod hladinou 20 procent.

Výhody a nevýhody případného vstupu do eurozóny dobře a stručně shrnula loňská dvacetistránková analýza Národní ekonomické rady vlády (NERV). Na jaře si ji objednala rozpolcená vládní koalice, když ji s eurem překvapil prezident Petr Pavel ve svém prvním novoročním projevu.

Evropskou měnu popsal jako „logickou budoucnost“ vzhledem k tomu, jak je česká ekonomika s eurozónou propojená. Vyzval k zahájení „konkrétních kroků“, dál než k analýze NERV se už ale nepokročilo. Ve vládě si ji každý vyložil po svém a v souboji dvou přístupů („proč měnit to, co funguje?“ vs. „proč ne?“) vyhrál ten první, prosazovaný nejsilnější ODS s ohledem na odmítavé postoje veřejnosti.

I když si autoři dokumentu důsledně hlídali, aby závěry nevyzněly na tu, či onu stranu, přínosů eura našli celou řadu. Některé doprovodili i pádnými argumenty, na které by se v boji za národní zájmy rozhodně nemělo zapomínat.

Euro by pozvedlo vliv Česka v EU, v zemích eurozóny s ním panuje jasná spokojenost, podnikům by se lépe plánovalo a hodně by ušetřily. Podle odhadů NERV minimálně 20 miliard ročně, a to hlavně na bankovních poplatcích, pokud by odpadly starosti s permanentní směnou korun za eura a nutností zajišťovat se před výkyvem kurzu.

Přechod na stejné platidlo by logicky vedl i k dalšímu prohloubení obchodních a investičních toků s EU, což jsou už přes 30 let hlavní motory zdejšího ekonomického růstu. Podle modelací centrální banky (která jinak euru nikdy nefandila kvůli degradaci vlastního vlivu) by euro vedlo k nárůstu zahraničního obchodu o devět procent a pozvednutí HDP o 1–1,5 procenta. To při chabém růstu posledních let není málo.

České banky by začaly spadat pod jednotný unijní bankovní dohled. To sice vadí těm, kdo dávají před EU přednost lokální správě veřejných věcí, ale jeden velký trh má i své výhody. Podle NERV by mohli přijít noví hráči, stoupla by konkurence a finanční služby by mohly zlevnit, pro což je vzhledem k tradičně vysoké ziskovosti zdejších bank zjevně prostor.

Stát by měl přístup k levnějšímu financování veřejných investic, protože vydávání dluhopisů i shánění půjček na velkém eurovém trhu je zkrátka snazší. Ušetřit by se dalo i na konverzi eur u unijních fondů. Účast v solidárních záchranných fondech zřízených po řecké krizi, vydávaná v Česku často za zbytečný výdaj, má – jak správně připomíná NERV –i své velké a srozumitelné plus v podobě pomoci, kdyby nastaly problémy doma.

K výčtu plusů lze pak přiřadit ještě jeden, který fanoušci evropské integrace vidí jako samostatnou hodnotu z jiné dimenze. A sice, že každá kotva směrem na Západ se v dnešní divoké době zkrátka hodí. Měnová unie možná není vojenský pakt, sdílet jedny peníze už ale přece jen k jistému přirozenému spojenectví zavazuje.

NERV ve snaze o vyváženost nabídl v loňské zprávě i výčet negativ. Na prvním místě už zmíněný nezájem obyvatel, což je objektivní fakt. V kombinaci se zdlouhavým přijímacím procesem, na který je potřeba širší shoda minimálně dvou po sobě jdoucích vlád, aktuálně posouvá celou diskusi o euru do ryze teoretické roviny.

Ekonomické mínusy by v ní zas tak velkou převahu neměly. Tím největším je ztráta vlastní měnové politiky. Bez koruny by se už nedalo do budoucna hýbat s úroky nebo směnným kurzem podle lokálních potřeb. Nešlo by zakročit proti inflaci tím, že se zdraží peníze a zpomalí jejich oběh jako po covidu, nebo že se naopak národní měna zdevalvuje jako v roce 2013 po globální finanční krizi.

Jde o velkou oběť, oproti dlouhému seznamu pozitiv ale stojí za zvážení. Rozhodně neplatí, že Česko s vlastní měnou odrazilo post-covidovou inflační vlnu lépe než třeba Slovensko nebo jiné státy eurozóny. Vliv ČNB navíc postupně slábne s tím, jak podniky přecházejí na euro samy. Od bank už mají napůjčováno víc v eurech než v korunách, u vnitropodnikových úvěrů je bilance skoro vyrovnaná.

Další hrozbou je, že přechod z jedné měny na druhou přinese zdražení. I tady ale praxe ukázala, že inflační riziko je – jak píše NERV – „marginální“. Chorvatsko konverzi v roce 2023 ztlumilo dlouhým souběhem dvojích cenovek, celkovou inflaci mělo po covidu nižší než Česko. V zemích, které euro přebíraly, se obvykle ukázalo, že kvůli zaokrouhlení vyskočily některé viditelné, ale malé položky. Naopak jiné díky větší konkurenci a snazšímu přeshraničnímu srovnání cen zase klesly.

Nepříjemně vypadá také povinný příspěvek do obranných valů a dalších solidárních mechanismů eurozóny. Voličům se tyto platby těžko vysvětlují, dobře to ukázal pád vlády Ivety Radičové na Slovensku v době řecké krize. S odstupem let je ale třeba říct, že Řecko výpomoc už splatilo, že případný český vklad by nebyl nijak smrtící (podle NERV dohromady 50,1 miliardy korun) a že by zůstal majetkem České republiky.

Pro úplnost je dobré dodat, že státy eurozóny si za své dluhy navzájem přímo neručí a pohromadě je drží spíš přirozená solidarita. Problémy jednoho ohrožují i druhého, a tak je dobré jim předejít. V dnešní době se nabízí úvaha, zda je taktické sdílet jednu měnu třeba s předluženou a politicky nestabilní Francií, která představuje úplně jinou dimenzi než Řecko. Česko jako satelit eurozóny by ale případným finančním problémům tak velké země stejně neuniklo ani s vlastní měnou.

Zbylé problémové body v analýze NERV už působí spíš do počtu, aby plusy a mínusy vypadaly vyrovnaně. Ztráta ČNB, považovaná dříve za velkou překážku, by podle NERV vzhledem k precedentu Německa, Belgie nebo Slovenska neměla představovat problém, stejně jako dříve akcentované rozdíly ve struktuře ekonomiky (větší podíl průmyslu – Slovensko si s ním poradilo) nebo riziko, že se kurz koruny k euru na začátku zamkne na „nesprávné úrovni“ (pak by ale euro nešlo přijmout nikdy).

Vyloženě komicky pak už vyznělo varování, že Státní tiskárna cenin projektuje výstavbu nové budovy a že s eurem souvisí otázka její velikosti a pořízení technologií. Snad euro jednou neztroskotá na tom, že Česko nemá kde své bankovky vytisknout – NERV si na tuto poznámku rovnou odpověděl, že v otevřené Evropě lze problém řešit zakázkou v zahraničí.

Věčnou diskusi o přijetí, či nepřijetí eura loni trefně shrnul bývalý guvernér ČNB Zdeněk Tůma. Kdo hledá odpověď čistě v ekonomické rovině, nikdy se podle něj k ničemu nedobere. Na každé plus jde najít nějaké jiné mínus, dobrou hospodářskou politiku jde dělat s eurem i bez něj.

„Důvody jsou primárně politické nebo geopolitické. To rozhodování je o tom, jestli chceme být blíž centru Evropské unie, nebo ne. Podobně jako jsme se kdysi přihlásili do Evropské unie a dali tak najevo, že chceme být součástí nějakého celku,“ uvedl Tůma loni v Agendě Seznam Zpráv návaznosti na prezidentův podobně formulovaný apel.

Jinými slovy – výhodnost vstupu nelze ekonomicky změřit. Občané se prostě musí rozhodnout podle toho, kde vidí své místo. A v tom bude už za pár dnů jasno.