Článek
Kevin Warsh měl být pro Donalda Trumpa bezpečnou volbou do čela americké centrální banky. Namísto toho ale v prvních měsících svého předsednického mandátu připomíná experiment, u kterého si nejste jistí už ani tím, proč jste ho vlastně spustili.
Experimentovat s institucí, která je jedním z pilířů světového finančního systému, to chce pořádnou odvahu. A není vůbec jisté, že investoři tuto odvahu ocení.
Problém není v tom, že Kevin Warsh a další hlasující v měnovém výboru Fedu zatím nechávají základní úrokovou sazbu beze změny, i když je inflace ve Spojených státech okolo 3,5 procenta a centrální banka má její cíl stanovený na dvou procentech.
Daleko podstatnější otázky vyvolává Warshova proměna. Z člověka, který za administrativy Joea Bidena veřejně vystupoval jako výrazný zastánce tvrdšího postupu v boji s inflací, se za Donalda Trumpa stal podstatně smířlivější centrální bankéř. A vzhledem k tomu, že americký prezident dlouhodobě volá po nízkých úrocích, není divu, že vyvstávají pochybnosti ohledně toho, nakolik bude Fed pod Warshovým vedením politicky nezávislý.
Právě důvěryhodnost je totiž hlavní devizou každé centrální banky. Když trhy začnou váhat nad tím, jestli bude předseda Fedu ochotný dělat třeba i nepopulární rozhodnutí bez ohledu na politické tlaky, nebude mu pak stačit sebeostřejší rétorika. A zdá se, že přesně to se už děje. Vzhledem k nadále zvýšené inflaci Warsh těžko může tlačit na snižování sazeb, zpřísněním měnové politiky by ale šel přímo proti přání Donalda Trumpa. A to se neděje.
Warsh zkraje svého mandátu kredibilitě centrální banky ani jinak moc nepomáhá. Rozhodl se totiž předefinovat samotnou roli šéfa Fedu. Namísto sice obezřetného, ale srozumitelného a transparentního vysvětlování měnové politiky nechal založit hned několik pracovních skupin, které mají přehodnotit inflační rámec, kvalitu dat, správu bilance centrální banky, komunikaci nebo dopady umělé inteligence na pracovní trh.
Sama o sobě to nejsou vůbec špatná témata. Jenže zatímco expertní komise přemýšlejí o budoucnosti centrálního bankovnictví, investoři chtějí aspoň trochu odůvodněně tušit, co Fed udělá příští měsíc.
Jenže nový předseda má za to, že centrální banka komunikuje až moc. Předpovědi a komentáře jednotlivých představitelů centrální banky podle něj vytvářejí falešný pocit jistoty a vedou k tomu, že investory přestává zajímat skutečný stav ekonomiky. Míň slov, víc uvažování, dalo by se shrnout Warshovo první přikázání. Zní to možná elegantně, finanční trhy ale nejsou zenový klášter. Nejistotu si nevykládají jako prostor pro hlubší přemýšlení, ale jako riziko, které si také okamžitě nacení.
A právě to se stalo po červencovém zasedání měnového výboru Fedu. Základní sazba zůstala beze změny a Kevin Warsh stále dokola opakoval, že cílem centrální banky zůstává 2% inflace. Prakticky ale odmítal vysvětlit, jak k němu centrální banka jím vedená hodlá dospět. Na elementární otázky, jestli jsou hlavním nástrojem boje s inflací vyšší sazby nebo jaký inflační ukazatel vlastně Fed sleduje a bude chtít sledovat, odpovídal překvapivě vágně. Mluvil dlouho, ale zase tak moc toho neřekl.
Trh si to vyložil po svém. Výnos desetiletých amerických státních dluhopisů se vrátil k 4,7 procenta a třicetileté výnosy stouply až na 5,2 procenta, nejvýše od roku 2007. Fed základní sazbu nezměnil, tak si trh cenu peněz zvýšil sám. Investoři zkrátka usoudili, že když centrální banka nebude proti inflaci postupovat dostatečně razantně dnes, bude muset být mnohem tvrdší zítra. A je velká otázka, jestli právě takový signál chtěl Warsh trhu vyslat. Pokud chtěl tedy vůbec něco sdělit.
Fed může ústy svého předsedy nebo kohokoli jiného prohlašovat, že dostane inflaci pod kontrolu. Ale i když Warshovo mlčení může znamenat leccos, trh si ho určitě nevykládá jako někdejší „uděláme cokoli, aby euro nepadlo, a basta“ Maria Draghiho v době vrcholící krize v eurozóně. Investoři i celá ekonomika si poradí a sazby, které jsou pro ně podstatné (výnosy dluhopisů, úroky u hypoték a dalších úvěrů), si prostě nastaví sami. Warsh ale dostal do ruky páku, kterou to všechno může ovlivňovat, když ne přímo řídit. Prozatím ji ale nechává ležet.
Možná nejvíc zaráží, že Warsh na pokles důvěry ve schopnost Fedu zvládat inflaci – a jak jinak si vyšší výnosy dluhopisů v reakci na nečinnost centrální banky vysvětlit – reaguje dalším omezením komunikace.
V posledních dnech se objevily informace, že zvažuje snížit počet pravidelných měnověpolitických zasedání z osmi na šest za rok. To by znamenalo nejen méně rozhodnutí o sazbách, ale také méně příležitostí vysvětlovat veřejnosti a investorům, jak v centrální bance uvažují. V době, kdy se ekonomika musí vyrovnávat s náročnou geopolitickou situací, s důsledky obchodních válek vedených Bílým domem, s fiskálními deficity i nejistým výhledem vývoje inflace, by podobný krok působil trochu jako vyvěšený telefon na tísňové lince.
Vedení Fedu přitom není jednotné. Na posledním zasedání hlasovali tři z dvanácti členů výboru pro zvýšení sazeb. Tolik „disidentů“ při rozhodování o úrocích nebylo přes deset let. Čas od času vyplouvají na povrch i další zprávy o názorových střetech v rámci vedení americké centrální banky. A když k tomu přidáme nejasnou komunikaci předsedy banky, navíc podle všeho záměrnou, dostaneme koktejl, který finančním trhům moc nechutná.
Je samozřejmě možné, že si investoři na nový styl komunikace časem zvyknou a Kevin Warsh nakonec dokáže, že méně slov je opravdu cestou k lepší měnové politice. Zatím ale realita vyznívá spíš opačně. V době, kdy svět tápe ve všemožné nejistotě a americká centrální banka by měla trhy přesvědčit, že má inflaci pod kontrolou, se Kevin Warsh staví do pozice proroka mlčení jako vyšší formy komunikace. Jenže na trzích mívá ticho z nesprávných úst až nepříjemně hlasitou ozvěnu.
