Hlavní obsah

Fialova vláda rozhoduje o energetické bezpečnosti. Hrozí náraz do zdi

Zuzana Kubátová
šéfreportérka SZ Byznys

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Pixabay.com

Česko se zavázalo ke snížení emisí skleníkových plynů o alespoň 55 procent do roku 2030 v porovnání s rokem 1990.

Reklama

ANALÝZA. Na vládní úrovni se teď nerozhoduje o ničem menším, než jaký bude vývoj české energetiky do roku 2050. Nejde jen o to, kdy se Česko odkloní od uhlí, ale také nakolik „zelenou“ cestou se vydá a kolik to bude stát miliard.

Článek

Co se v analýze dočtete

  • Výroba tepla a elektřiny prochází technologickou revolucí. Prosazují se nové zdroje, testuje se ukládání energie, mění se přenosová a distribuční soustava.
  • Energetika je v centru pozornosti evropské zelené politiky, protože je největším producentem skleníkových plynů.
  • Konflikt s Ruskem, přiškrcení ruských dodávek plynu a energetická krize připomněly, jak závažné bezpečnostní aspekty jsou spojené s dodávkou energií.
  • Vláda se nyní musí rozhodnout, jakou cestou v energetice jít a kterým ze vzájemně se vylučujících priorit dát přednost.

Kabinet Petra Fialy nyní rozhoduje o tom, odkud a za jakých podmínek bude do českých domácností proudit elektřina a další energie nejen za pět nebo deset let, ale také v roce 2050.

Ministerstvo průmyslu finišuje práce na zadání východisek pro novou Státní energetickou koncepci. Tento strategický plán určí hlavní cíle, k nimž má obor mířit v nadcházejících třech dekádách.

Energetická koncepce, označovaná běžně nehezkou zkratkou SEK, je cestovní mapou, která určí vývoj české energetiky do poloviny století. Příručkou pro tuto i příští vlády, jež by podle ní měly tvořit energetickou politiku, formovat podnikatelské prostředí a připravovat legislativu.

Zasáhne tak život úplně každého.

Určení základních východisek chce vláda schválit počátkem dubna. Seznam Zprávy mají návrh dokumentu k dispozici.

Státní energetická koncepce (SEK)

Základní strategický dokument státu pro rozvoj energetiky na následujících 25 let.

Vychází ze Zákona o hospodaření s energií z roku 2020.

Stanoví cíle státu v nakládaní s energiemi tak, aby byl zajištěn trvale udržitelný rozvoj, bezpečnost dodávek a konkurenceschopnost hospodářství.

Připravuje ji Ministerstvo průmyslu a obchodu, schvaluje ji vláda.

Naplňování SEK se podle zákona vyhodnocuje, případně aktualizuje nejméně jednou za 5 let.

SEK vláda poprvé schválila v roce 2004, v roce 2015 byla aktualizována. Další vyhodnocení mělo proběhnout v roce 2020, Babišova vláda se tím ale nezabývala.

Zpracování nové koncepce do roku 2050 slibuje předložit Fialova vláda do konce roku.

Poslední Státní energetická koncepce je z roku 2015. Podle zákona měla být aktualizována už před třemi lety, jenže covidová pandemie, střídání vlád a energetická krize úkol zatlačily do pozadí. A tak Fialova vláda narychlo dohání, co mělo být připraveno už předchozí politickou garniturou.

V programovém prohlášení vláda slíbila, že návrh nové SEK připraví do konce tohoto roku. Je to šibeniční termín, který lidem na už tak hodně vytíženém Ministerstvu průmyslu a obchodu dělá starosti, na předchozích koncepcích se totiž pracovalo vždy několik let.

Větší odpovědnost

Co se energetiky týče, má Fialova vláda na bedrech těžší úkol než její předchůdkyně, které tvořily předchozí verze SEK. Energetika stojí na osudové křižovatce. A to hned ze tří důvodů.

Za prvé: Výroba tepla a elektřiny prochází technologickou revolucí. Ke slovu se hlásí nové typy zdrojů, testuje se ukládání energie, mění se přenosová a distribuční soustava, do oboru mluví digitalizace. Mění se i spotřebitelské chování: z čistokrevného spotřebitele elektřiny a tepla se stává „prosumer“ – napůl producent, napůl konzument.

Za druhé: energetika je v centru pozornosti evropské zelené politiky, protože je největším producentem skleníkových plynů. Podle odborného webu Fakta o klimatu se na celkových emisích CO2 podílí výroba tepla a elektřiny z 39,5 procenta. Druhé místo na žebříčku největších znečišťovatelů atmosféry má doprava (15,7procentní podíl), třetí průmysl (12,6procentní podíl na emisích).

A za třetí: loňský konflikt s Ruskem, přiškrcení ruských dodávek plynu a energetická krize připomněly, jak závažné bezpečnostní aspekty jsou spojené s dodávkou energií a s její cenovou dostupností. Tohle všechno musí vzít nová Státní energetické koncepce v úvahu. Podle toho musí stanovit cíle, k nimž budeme v příštích letech směřovat.

Tápání v mlze

SEK má tedy obsahovat analýzy a modely dalšího vývoje, vytyčit optimální scénáře pro zajištění tepla a elekřiny českým spotřebitelům, určit strategické cíle energetické politiky a nástroje k jejich dosažení.

Musí ale také ladit s dalšími dvěma důležitými dokumenty: s českou Politikou ochrany klimatu (ta se rovněž aktualizuje v letošním roce) a s Vnitrostátním klimaticko-energetickým plánem. Ten stanoví, jaký má být český příspěvek k dosažení evropských závazků na snižování emisí. Jeho návrh schvaluje a plnění kontroluje Evropská komise.

Právě v tom je první zádrhel – zatímco na návrh SEK má vláda čas do konce letošního roku, návrh Vnitrostátního klimaticko-energetického plánu musí poslat do Bruselu už do poloviny letošního roku.

Všechny tři zásadní materiály se navíc tvoří tak trochu v mlze. Všechny tři totiž zároveň mají zohledňovat evropský dekarbonizační balíček Fit for 55. Směrnice, které mají zajistit cestu ke splnění závazků z evropské dohody Green Deal, pořád nejsou definitivně schválené. A na poslední chvíli se ukazuje, že i o ty části Fit for 55, které už jako schválené vypadaly, se nečekaně rozjíždějí nové politické bitvy.

Příkladem je zákaz prodeje nových aut se spalovacím motorem od roku 2035, který se zdál být ještě před pár týdny „ložený“. Jenže ho před definitivním posvěcením napadli Němci, k nim se rychle přidalo pár spojenců včetně Česka a výsledkem je změna, která umožňuje prodloužení životnosti spalovacích motorů, byť jen na synteticky vyráběná „čistá“ paliva. Podobný osud mohou mít i další směrnice balíčku.

Rychle, nebo pomaleji?

Energetická koncepce má tři základní „vrcholové“ cíle, jež vycházejí ze zákona. „Za klíčová východiska lze považovat především závazky České republiky v oblasti ochrany klimatu. Tedy přispění ke snížení emisí skleníkových plynů o alespoň 55 procent do roku 2030 v porovnání s rokem 1990,“ píše se v materiálu pro jednání vlády.

Dalšími základními požadavky jsou energetická bezpečnost a „konkurenceschopnost a sociální přijatelnost“, tedy cenová dostupnost energií.

Potíž je v tom, že tyto cíle se vzájemně vyvracejí: buď můžeme rychle dekarbonizovat, abychom co nejaktivněji přispěli ke splnění evropské mety na snížení emisí skleníkových plynů. Pak ale budou náklady obrovské, stoupne riziko energetického deficitu a země bude maximálně závislá na dovozu paliv a surovin pro výrobu energie.

Nebo můžeme dekarbonizaci zpomalit. Transformaci by to zlevnilo, protože bychom nemuseli vkládat tolik peněz do technologií, které jsou předem považovány za provizorní řešení na pár let (například výroba elektřiny a tepla ze zemního plynu), nebo do postupů, které zatím nejsou vyvinuty natolik, aby fungovaly na standardním investičním trhu.

Při pomalejším tempu dekarbonizace by také bylo víc času na přirozený vývoj spotřebitelského chování, nových produktů a služeb. Měnící se energetika si žádá větší zapojení spotřebitelů do výroby a ukládání energie, ale i přizpůsobování spotřeby potřebám elektrizační soustavy. Spotřebitelská flexibilita je dobrý příklad.

Odkládání spotřeby na období mimo špičky dnes odběratelé vnímají spíš jako omezení komfortu. „To ale tak nemusí být vnímáno v roce 2050. Spotřebitelé i trh se na to budou moci připravit, pokud bude rychlost dekarbonizace uměřená,“ říká strategický šéf poradenské firmy EGÚ Brno Michal Macenauer.

Rozvinutá spotřebitelská flexibilita může srazit nároky na budování záložních kapacit k obnovitelným zdrojům: podle Macenauera bychom bez ní potřebovali zálohy asi na 75 procent výkonu solárů a větrníků, se spotřebitelskou flexibilitou ale „může klidně stačit“ třeba 45 procent jejich výkonu v zálohách.

To všechno znamená obrovské rozdíly v nákladech, jež nevyhnutelně nakonec zaplatí občané a firmy – buď jako spotřebitelé, nebo jako daňoví poplatníci.

Kolik reaktorů?

Základní otázkou budoucnosti české energetiky bude i role jádra v dekarbonizaci. Což záleží jednak na postoji Evropské komise, investičních schopnostech státu a také na tom, nakolik se splní naděje vkládané do modulárních reaktorů. V energetické koncepci ale bude muset už tato vláda navrhnout mantinely pro jaderné investice. Východiska zatím počítají s tím, že do roku 2036 bude dokončen nový jaderný blok v Dukovanech, a počítá se i se stavbou dalších reaktorů blíže neurčeného počtu v Temelíně a Dukovanech do 40. let.

Pak je tu otázka bezpečnosti. Novou prioritou, která se v energetické koncepci objevuje, je konec závislosti na importech paliv a surovin z Ruska. Jde ale i o dovoz elektřiny či plynu z bezpečných destinací.

Poslední Zpráva o zdrojové přiměřenosti státní firmy ČEPS upozorňuje, že rychlejší dekarbonizace znamená rychlejší růst závislosti na dovozu elektřiny. Přichází s ní ale také větší závislost na dovozu paliv, materiálů a surovin pro výrobu elektřiny a tepla. Jediný vlastní zdroj, který máme v nezanedbatelném množství, je totiž hnědé uhlí. Jeho zásoby v rámci těžebních limitů sice docházejí, ale na dvou hnědouhelných lomech – Vršanech Pavla Tykače a Bílině skupiny ČEZ – by se dalo těžit ještě ve 40. letech, pokud se pro to politici rozhodnou.

Znamenalo by to déle se spoléhat na domácí hnědé uhlí a počkat, jak pokročí vývoj nových technologií, služeb a produktů. Je ale otázka, zda to bude politicky i společensky přijatelné. Přesto o tom musí Fialova vláda rozhodnout, aby neblokovala nutné investice.

Konec uhlí

V návrhu zadání SEK, jenž míří do vlády, je mezi základními východisky konec využívání uhlí v energetice do roku 2033. Zároveň je tu ale také stanovená povinnost udržet soběstačnost ve výrobě elektřiny minimálně na 90 procentech a snižovat dovozy ropy a plynu. To vše najednou se splnit nedá.

Pirátský náměstek ministra průmyslu a obchodu Petr Třešňák (vystudovaný elektroenergetik se zaměřením na jádro), který je za přípravu nové SEK zodpovědný, si rozpory uvědomuje.

„V programovém prohlášení vlády je stanoven rok 2033 jako rok odchodu od uhlí, pokud pro to budou vytvořeny podmínky. Bude na věcné, technické i politické diskuzi, co jsou ty podmínky. Jestli budeme trvat na dekarbonizačním scénáři a slevíme z dovozní nezávislosti. Anebo jestli se některá z těch věcí bude upravovat,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Dodal, že je třeba debatovat o tom, zda nenechat v chodu po roce 2033 alespoň nejmodernější českou uhelnou elektrárnu v Ledvicích.

Cenové ambice

Samostatným problémem je udržení cenové dostupnosti energií. Levná není ani jedna z možných cest dalšího energetického vývoje. Zatímco rychlá dekarbonizace je spojená s obrovskými investičními náklady, pomalejší tempo a sázku na domácí uhlí zase prodraží emisní povolenky a nejspíš i finanční podpora uhelných zdrojů.

Ekonomika uhelných elektráren totiž nemá do budoucna šanci fungovat v tradiční podobě, fosilní zdroje nebudou moci žít jen z běžného prodeje elektřiny. V obdobích, kdy bude „svítit a foukat“, budou totiž dodávku plně pokrývat levné obnovitelné zdroje, fosilní elektřina bude nekonkurenceschopná, takže tyto elektrárny budou část roku stát. I těžba uhlí výrazně klesne. Uhelná energetika bude mít šanci se udržet hlavně díky odměně za to, že poskytne nutnou zálohu obnovitelným zdrojům, tedy díky takzvaným kapacitním platbám. Ty se buď odrazí v ceně elektřiny, nebo je bude muset dotovat státní kasa.

V návrhu zadání SEK zůstává jako dílčí cíl udržet výdaje domácností na energie pod 10 procenty celkových výdajů. To je málo reálné, limit je překročen už dnes a do budoucna cena elektřiny zůstane podle všech dostupných předpovědí na troj- až čtyřnásobku předkrizových cen.

„Těžko můžeme předjímat vývoj tržní ceny energií, ale musíme udělat všechno pro to, abychom se tomuto cíli přiblížili. Uznávám, že dnes nám může připadat velmi ambiciózní,“ říká k požadavku na desetiprocentní limit náměstek Třešňák. Ke splnění cíle by podle něj musel domácnostem přispět stát dotacemi a sociální podporou.

Strategie je nutná

I když je trh v pohybu a prochází turbulencemi, jaké se na něm neodehrávaly desítky let, Česko potřebuje rychle začít pracovat na energetickém restartu. K tomu rozhodně nestačí živelný boom solárních instalací a spoléhání, že to s výrobou elektřiny a tepla ve 30. letech nějak dopadne. Mají-li se rozběhnout nutné investice do výstavby „tvrdých“ spolehlivých zdrojů, do akumulace, posilování přenosové soustavy a distribuce a také do nových služeb a produktů, musí k tomu vláda vytvářet podmínky: legislativu, pobídky, zajistit vzdělávání nové pracovní síly.

Kabinetu Petra Fialy nezbude, než se rozhodnout pro to, jakou cestou v energetice jít a jakým ze vzájemně se vylučujících priorit dát hlavní přednost. Bude to nevděčný úkol, protože ideální bezbolestná cesta neexistuje.

Pokud ale tato vláda nerozhodne kudy jít, ocitne se česká energetika za pár let před stejnou betonovou zdí, před jakou je dnes (po patnácti letech analýz, jednání důchodových komisí, přijímaných a zavrhovaných koncepcí) penzijní reforma.

Nefungující energetika by přitom znamenala větší malér než zhroucený důchodový systém. Penzistům bez penze nakonec, když dojde na nejhorší, mohou pomoci vlastní úspory nebo rodina. Společnost, která si nezajistí potřebný přísun energie, však nemá celá šanci na přežití.

Oprava: V grafice České uhelné elektrárny jsme dodatečně opravili původní chybný údaj týkající se vlastníka Teplárny Kladno.

Reklama

Doporučované