Dámská jízda po Česku. Čtyři dny v karavanu, ale zážitků na týdny

Byl to trochu risk. S Klárou Hájek Velinskou, která spoluzakládala Asociaci kempování a karavaningu, jsme se znaly už dva roky, ale jen po telefonu, po němž jsme si dohodly i dámskou jízdu po Česku.

Naživo jsme se tak viděly až v okamžiku, kdy jsem si s ní jakožto zkušenou karavanistkou půjčovala obytný vůz na několikadenní jízdu po Česku. Zájem o dovolenou na kolech totiž roste i po covidu, a tak jsme chtěli i v redakci vyzkoušet, o čem to je.

„Ahoj, já jsem Klára. Ahoj, já jsem Iva,“ řekly jsem si a mlčky jsem se snažily odhadnout, zda jedna s druhou vydržíme čtyři dny a tři noci na obytné ploše zhruba 12 metrů čtverečních bez větších přenic. Nakonec z toho byla jedna z nejkrásnějších „dámských jízd“ mého života.

Ale popořádku. Auto jsme si půjčily v malé firmě Caravan Adventure, kterou loni založili tři kamarádi. Dva z nich, Ondřej Mirovský a Petr Beran, sami už několik let jezdili obytnými auty a uvažovali o tom, že si nějaké koupí, ale neměli ho kam dát. Pak se spojili s Jakubem Janouchem, který vlastní areál, v něm jsou opravny aut, lakovna či tiskárna, a nová půjčovna byla na světě.

„Auta máme na leasing, nyní jsme přivezli třetí. Jsou větší, takže si je půjčují nejvíce rodiny s dětmi, ale nedávno jsme auto předávali i staršímu páru. A když jsou volná, jezdíme s nimi my a střídáme se,“ popisuje způsob fungování malé firmy Beran. Pak už nám ukazuje, jak se ovládá topení, teplá voda, plyn na vaření a lednička, spouští markýza, otevírá „garáž“ na příslušenství, jako jsou stůl či židle, obsluhuje chemická toaleta, kde se tankuje a jak se vypouští odpadní voda.

„A nezapomeňte si před každou jízdou zatáhnout nástupní schůdek a zavřít všechna okna i dveře, aby vám věci nevylítly ven,“ varuje nás. Kýveme hlavami a vyrážíme na dámskou jízdu. Dobrou náladu se snažíme pojistit tím, že nakupujeme hory jídla a pití. Tolik, že ho nestačíme sníst a velkou část z něj pak táhneme domů. „Ale vždy je lepší mít nadbytek než nedostatek,“ shodujeme se a tušíme, že si budeme rozumět.

V autokempu Golf u Poděbrad parkujeme v zákoutí se stromy, rozkládáme stůl a židle a záhy se seznamujeme se sousedy – manželi Čítkovými, kteří, když mají volno, rádi jezdí po Česku. „Jezdíme na pohodu, bereme si kola, plavky a vyrážíme po okolí. Je tu tolik hezkých míst,“ říká Vladislav Čítek, který podniká ve strojírenství.

„Jsou tu krásné lužní lesy. Poslouchali jsme žabí koncert a viděli jsme obrovské plantáže medvědího česneku,“ říká Jana Čítková, která pracuje jako zdravotní sestra a musí být další den brzy ráno v ordinaci.

Při první karavanové družbě se dozvídám, co je nejčastějším tématem společných rozhovorů – exkrementy. Konkrétně čím je kdo rozkládá, kam a jak je vylévá, aby se nezašpinil, a co kdo dělá s tím, když na ně jedna kazeta nestačí.

„Nejlepší je koupit si rovnou dvě kazety nebo barel s dobrým uzávěrem a také vylít záchod v okamžiku, kdy to je možné a nečekat až na úplné naplnění. To by se také mohl přeplnit a pak je hodně nepříjemné to čistit,“ radí dlouholetá karavanistka Klára.

Po plodné až nerudovské debatě se se sousedy loučíme a vyrážíme na procházku podél Labe do Poděbrad. Procházíme kolonádu, povídáme si s dětmi, obdivujeme upravené parky, krásné domy, rozkvetlé tulipány a kaštany a starou vodní elektrárnu.

Večer si v kempu opékáme buřty a povídáme si s Michalem Sixtou, který spravuje jednu z největších facebookových karavanových skupin Obytňákem křížem krážem, která měla původně sloužit jen několika jeho kamarádům, ale nyní má přes 17 tisíc členů. „Důsledně dbám na to, aby si u mě lidi nenadávali a cítili se tam v bezpečí,“ prozrazuje nutnou podmínku úspěšnosti skupiny.

Večer si s Klárou povídáme dlouho do noci, díváme se oknem na hvězdy a posloucháme švitořící ptáky. „Když byl covid a nemohlo se nikam jezdit, tak jsme měli s manželem absťák. Stýskalo se nám po cestování tolik, že jsme chodili spát do obytňáku, abychom aspoň cítili tu vůni. Miluju to a má to tak hodně karavanistů,“ dozvěděla jsem se například.

Ráno mě už venku čekala káva a snídaně a nové povídání s dalšími sousedy, manželi Kadaňovými z Pardubic, kteří si první obytný vůz koupili už v roce 1983, když měli malé děti a jezdili s nimi po Česku, ale i do Polska, Řecka, Itálie a NDR za lepším vzduchem.

Nyní jsou oba už řadu let v důchodu, mají svůj třetí obytný vůz a na zimu v něm i s čivavou Terinkou jezdí do zahraničí, nejčastěji do Španělska. „Už 12 let jsme neviděli zimu,“ směje se Miloš Kadaně. S sebou si manželé vozí elektrické koloběžky a vyrážejí na nich po okolí „Na podzim si na nich chceme zajezdit v Holandsku,“ dodává Ivana Kadaňová.

Další zastávku máme v kempu Branžež, který byl jedním z nejnavštěvovanějších už za socialismu, kdy do něj však místo obytňáků a karavanů jezdily hlavně rodiny trávící dovolenou ve stanech s dětmi. Po základním rituálu spočívajícím ve vyndání stolu a křesel se vydáváme na procházku na Krásnou vyhlídku. Zhruba osmikilometrová cesta lesem byla v nečekaném horku, které udeřilo, osvěžující podobně, jako byla osvěžující i následná koupel v Komárovském rybníce u samotného kempu.

Večer si grilujeme krkovičky, usínáme pozdě v noci a ráno nás čeká snídaně u nových sousedů – sedmdesátiletých „nomádů“ (lidí přestavujících si svépomocí obytný vůz z dodávky) Novákových z vesnice u Loun.

„Živil jsem se jako klempíř a staré firemní auto jsem letos přestavěl na obytné jako dárek pro mou ženu k naší zlaté svatbě. Je to náš první výjezd,“ říká Vlastimil Novák. „Byl to vždy můj velký sen mít boudu za autem, protože jako děti jsme byly zvyklé jezdit s rodiči pod stan a milovaly jsme to. Nadřeli jsme se už s manželem dost a i když máme rádi i pobyty v hotelech, v létě nyní budeme jezdit do přírody autem a budeme si užívat,“ těší se Miluše Nováková.

O kus dál kempují v karavanech takzvaní „stáláci“, tedy lidé, kteří mají pronajaté stání i na několik let, přijedou na něj karavanem, přistaví k němu stan, vybaví ho nábytkem a třeba i malou zahrádkou a jezdí do něj jako na chatu. „Na Branžež jezdíme už 30 let. Nejdříve pod stan, nyní do karavanu, vždy od dubna do září. Chodíme na procházky, na houby, koupeme se, je tu krásný prostředí a přes týden klid,“ říká Standa z Jizerských hor.

„Zastavil se tu čas. Lidi tu jsou na sebe hodný. Nikdo nikomu nic nezávidí, známe se a pomáháme si. Nedávno za mnou přišla vyhublá kachna, abych jí vytáhl zapíchnutý rákos z volete a od té doby za mnou chodí, i na záchod. Lidé si ze mě dělají legraci, že ostatní mají psa a já kachnu,“ směje se Vladimír Kubla, který platí za roční pobyt v karavanu 11 500 korun.

ČEZu vypadl v Branžeži proud, a tak měníme plány a vyrážíme na třetí místo naší cesty o trochu dříve, než jsme plánovaly. „To miluju, že když se něco změní, třeba počasí nebo zde najednou nejde proud nebo jen nálada, že už chceš jet dál, tak se během půl hodiny sbalíš a vyrážíš jinam. V tom je ta volnost a svoboda,“ popisuje Klára Velinská to, co se jí na karavaningu líbí.

Cestou se stavujeme na tábořišti U Splávku, nejlevnějším místě pro kempování vybaveném několika venkovními ohništi, užitkovou vodou a dvěma kadibudkami. „Měly jsme tu i toitoiky“, ale ty už vždy po dvou dnech strašně smrděly, takže jsem se vrátily k suchým záchodům. Jsou mnohem lepší,“ vysvětluje správkyně tábořiště Bohumila Najmanová, která si ubytováváním v přírodě přivydělává k důchodu.

Dnes stojí ubytování pro dva dospělé s obytným autem 300 korun za noc, před pěti lety to bylo třikrát méně. „Zdražuje bohužel vše, já to ale neovlivňuji,“ vysvětluje.

Loučíme se s ní, přejeme hodně hostů a vyjíždíme na poslední štaci - do kempu Harasov na Kokořínsku. Kempujeme u potůčku, dáváme si špagety s kečupem a sýrem ve stínu pod olšemi a díváme se přitom na přilehlé skály. Jsme plné dojmů - tak, že jsem rády, že jsme v kempu samy a můžeme se v klidu samy povídat a dívat se večer na hvězdy a měsíc.

Poslední den naší cesty uklízíme, vyléváme odpadní vodu i toaletu, v níž se zatím rozpustily všechna lejna a vytéká z ní pouze modrá voda, takže k mému překvapení nezapáchá, a vyjíždíme zpět.

Překvapuje mě, že ačkoliv jsme na cestě strávily jen tři noci a najely pouze 250 kilometrů, mám z poznávání různých míst a setkávání se s tolika lidmi tolik zážitků, jako bychom byly na cestě minimálně týden. Půjčení auta na čtyři dny vychází v květnu bez dalších slev na necelých 12 tisíc korun, kdybychom si ho půjčily v červenci a srpnu, zaplatily bychom zhruba 18 tisíc a v listopadu až lednu by nás čtyřdenní dámská jízda vyšla na necelých 10 tisíc korun.

Má kamarádka mě naučila jedno pravidlo. „Zážitek stojí tolik, kolik dalších let na něj vzpomínáš. Když dáš za dovolenou 100 tisíc a vzpomínáš na ni 10 let, stála tě jen 10 tisíc,“ vštěpovala mi. Vím, že na tuto cestu budou vzpomínat celý život, takže byla „za hubičku“.