Článek
Od nástupu kabinetu Andreje Babiše to vypadalo, že je hotovo. V programovém prohlášení vlády se jasně popisuje, že cílem je získat stoprocentní kontrolu nad výrobou v polostátním energetickém kolosu ČEZ a výkup menšinových akcionářů půjde mimo státní rozpočet.
Vše běželo jak na drátkách. Až do červnové valné hromady, která schválila vyčlenění nevýrobní části do nové dceřiné společnosti. V ní se prodá 49 procent akcií a z utržených peněz se vykoupí minoritáři ve výrobní části firmy. Jak prosté, milý Watsone!
Jenže není. Nikdo neříká, že to tak nakonec neskončí, ale je dobře, že do debaty hodila šrapnel desítka ekonomů a energetiků, kteří považují zvolený postup za nevýhodný pro stát i energetiku. V otevřeném dopise zpochybňují to, co mělo být předmětem debaty už od zveřejnění následujících řádků v programovém prohlášení: „To nám otevře dveře k tomu, abychom mohli investovat do dalších jaderných bloků a plynových zdrojů a abychom měli v krizových obdobích vliv na ceny energií.“
Opravdu se jinak nedostaneme k výstavbě jaderných bloků? A opravdu stát nedokáže jinak kontrolovat cenu energií v krizích?
Deset let Babišova hloubání
Ticho, které zavládlo po zveřejnění programového prohlášení vlády ke kapitole týkající se energetiky, je pochopitelné. Nic totiž nemohlo být horší než to, co zde předváděl kabinet Petra Fialy.
Jen krátké zopakování: nejprve bombastický televizní projev v roce 2022 a cíl, aby „stát získal v blízké budoucnosti pod kontrolu celou síť tuzemských klíčových elektráren, tedy vlastní výrobu elektřiny“. Následně upatlané zákonodárné bastlení, jak vytlačit z ČEZ minoritáře tak, aby nic nedostali. A nádavkem takzvaná windfall tax, která minimálně v posledním roce neměla žádné zdůvodnění a minoritáři se právem cítili okradeni.
Babiš a čestnost se obvykle v jedné větě nepotkávají, ale zde je třeba říct, že nyní prosazované řešení je vůči menšinovým akcionářům nepochybně čestnější.
Otázka však je, zda je to řešení správné. Sám Babiš vystřídal směrem k ČEZ mnoho naprosto mimoběžných politických pozic. A občas i s devastujícími následky. Už v roce 2014 odmítl dát jako ministr financí finanční záruky za dostavbu Temelína, ač bylo jasné, že bez takové garance nikdo žádný nový jaderný zdroj nepostaví. Teprve teď vidíme, jak drahá chyba to byla.
Pak se na chvíli zacyklil v nenávisti vůči vedení ČEZ, které ani jako premiér nedokázal vyměnit. Takže vykřikoval, že ČEZ má dost peněz, aby jaderné elektrárny postavil sám. V té době razil to, co nyní odmítá: vytvořit pro jádro dceřinou společnost ČEZ, která Dukovany vytendruje a vybuduje. Z této fáze zatmění mysli pochází jeho slavná úvaha zcela odbržděného megalomana, že je to „triviální úkon, který udělá každý, kdo rozumí byznysu“.
Trvalo to více než deset let, ale nakonec Babiš přece jen pochopil, že bez plné garance státu nedokáže nikdo v Evropě další velký jaderný zdroj postavit. Takže díky, že jsme konečně u konce této zdlouhavé myšlenkové kalvárie násobného premiéra.
Zestátnění je jediná možnost?
Pořád ale zůstává otázka, zda řešení zvolené na valné hromadě je právě to nejlepší. Vedení ČEZ nemělo pod tlakem Babišova týmu už moc co jiného navrhnout. Ne že by se o to předtím nepokoušelo.
Generální ředitel Daniel Beneš ještě minulý podzim opatrně vypouštěl balónky, jak se dostat k levnější elektřině bez rozdělení firmy. Uváděl známé příklady, jako je například možné snížení na evropské poměry vysoké české DPH na elektřinu. Což je realistická cesta na rozdíl od politického snění, že politici plně ovládnou ČEZ a obratem srazí částky na našich složenkách. Tento stále dobře živený mýtus zde nedávno dobře rozcupoval kolega Jiří Nádoba.
Signatáři nejnovějšího dopisu nyní zpochybňují i další argument - totiž že by se nedaly za současné vlastnické architektury stavět další jaderné zdroje. Je jasné, že nad drahou akcí bude muset mít plnou kontrolu stát. Ten to ale dělá přesně podle intencí předchozího názoru Andreje Babiše – vyčlenit vše do dceřiné společnosti, kterou bude nakonec většinově či plně ovládat.
Problém je i vysoká cena, za kterou se minoritáři budou muset vykoupit. Je zcela pochopitelné, že budou chtít prémii za součinnost a je to tak dobře. Nevracejme se k třídní nenávisti Petra Fialy, který varoval, že minoritáři nejsou „drobní střádalové“ (což samozřejmě ve velké míře jsou), ale ti zlí „bohatí podnikatelé se stamilionovými majetky“.
Zbytek dopisu ekonomů, že by se prodej akcií „nového ČEZu“ měl spojit s podporou 3. důchodového pilíře, už je asi mimo, protože to opravdu není věc energetické akciovky. Ale kritika, že stát ze všech možností volí pro sebe tu aktuálně nejdražší, je jistě relevantní.
Minoritáře tam potřebujeme
Co s tím? Rozdělení firmy schválené na valné hromadě ještě nepředjímá, jak vše skončí. Minoritáři po letech dost ostrého ostřelování vedení společnosti naladili na holubičí notu, protože doufají v pro ně co nejlepší vyústění. Je ale jediné možné?
Zestátnění výrobní části ČEZ je jen prostředek, jak firmě pomoci naplnit několik drahých úkolů: především stavbu jádra a plynových elektráren a zároveň útlum uhlí. Nešlo by, aby stát tyto akce z velké míry garantoval tím, že nám na složenkách za energie přibude řádek sanující stanovenou výkupní cenu elektřiny z jádra a řádek na útlum uhelných elektráren? Oprávněné zájmy minoritářů ve „starém ČEZu“ by byly přiměřeně ochráněny, peníze z úpisu akcií „nového ČEZu“ by mohly jít do dalších nezbytných investičních akcí na obnovu tuzemské energetiky.
Možná to není ideální cesta, ale bavme se o tom, zda vláda zvolila to nejlepší řešení. Protože jde opravdu o hodně peněz. A rozhodně si nepřejme plně státní obří energetický kolos. Ten by okamžitě skončil pod plným politickým vlivem nekompetentních politiků. Připomeňme, jak jsme se například nedávno s úžasem dozvěděli, že státní Čepro kupuje nepotřebnou síť benzinek za miliardy, protože tam mají „vysokou úroveň gastroslužeb“. Nechtějme vědět, co by začal vyvádět plně státní ČEZ.
Jako občané tam kverulující minoritáře prostě potřebujeme, tak pojďme vymyslet, jak to tak nechat, a zároveň ochránit jejich oprávněné zájmy.
