Článek
Házet vinu za své problémy na někoho jiného je antropologická konstanta, reflex vlastní lidskému rodu. Nejinak je tomu i s dnešní českou inflací. Jen „viníci“ se v čase mění.
Geneze je přitom vcelku zajímavá. Nejdřív za růst cen mohly dnes už skoro mytické „narušené dodavatelské řetězce“ – navzdory faktu, že čínské fabriky jely od poloviny roku 2020 do konce roku 2021 na nadprůměrných stupních využití svých kapacit. Poté se našel nový viník – Rusko a jeho agrese vůči Ukrajině. Nejpozději od února tak byla veškerá inflace nákladová, tedy dovezená, slovy guvernéra ČNB Aleše Michla, „hlavně přes drahé energie“. Nakonec se objevil další (spolu)viník, tentokrát konečně domácí provenience: zdejší obchodníci a firmy.
Označit marže (tedy firmy) za viníky inflace je přitom stejné jako říct, že za pád letadla může gravitační pole Země, nikoli chyba pilota či chyba konstruktéra motoru.
Implicitním poukazováním na „zlé“ firmy, které „manicky zdražují“, nedochází však jenom k viktimizaci firem, ale také k zamlžování pravé příčiny problému. Poptávková inflace, která je u nás výrazně dvouciferná, je totiž vždy reflexí situace, v níž se příliš mnoho peněz snaží „honit“ příliš málo zboží. Marže firem na tuto situaci vysoké poptávky a nedostatečné nabídky jen přirozeně reagují.
Míra ziskovosti nefinančních firem se navíc v prvním čtvrtletí u nás držela poblíž historických minim. Takže ona reakce není z pohledu ziskovosti nijak přehnaná.
Jak se tedy stalo, že se v ekonomice objevilo „moc peněz“? V zásadě jsou zde tři původci.
Již před pandemií byla vládní rozpočtová politika uvolněná. Během pandemie se pak vytratily jakékoli fiskální zábrany. Tam, kde se kdysi horečnatě diskutovalo o osmi miliardách dodatečného deficitu, dnes není 90 miliard žádné téma. Podle rozpočtové strategie veřejného sektoru, schválené v květnu, se ani v dalších letech nic nezmění. V letech 2023, 2024 i 2025 má deficit dosahovat 320 až 360 miliard korun. Každý rok.
Zadruhé nejen rozpočtová, ale i měnová politika byla příliš volná již před pandemií. Pád sazeb na nulu na jaře 2020, jejich podstatnější růst až na podzim 2022 a neustále záporné reálné sazby v ekonomice bez nezaměstnanosti, to všechno vyvolalo bouřlivé zadlužování (viz vývoj hypoték). Kreditní boom pak hnal poptávku výš a výš.
Zatřetí, což je částečně důsledkem předchozích dvou bodů, došlo k excesivnímu růstu mezd ve srovnání s produktivitou práce. Celý proces nastartovala vláda, která již od roku 2017 masivně zvedala platy ve veřejném sektoru: ve zdravotnictví i ve vzdělávání dosáhl růst platů za posledních pět let 45 procent. Soukromý sektor nemohl nereagovat.
Růst mezd v celém hospodářství tak každým rokem od roku 2017 výrazně předstihoval růst produktivity práce – mimochodem, právě na úkor ziskovosti firem. A soudě podle ústupků Fialovy vlády odborářům se na rozumnější časy v oblasti platové politiky neblýská.
Prapůvodní a hlavní (byť samozřejmě dnes už nikoli jedinou) příčinu toho, že dnes máme v Evropské unii nejvyšší inflaci po Pobaltí, zkrátka musíme hledat u sebe. Označit firmy za novodobé kulaky, kteří dusí ekonomiku svou hamižností, ničemu nepomůže. Co pomůže, je růst mezd v souladu s produktivitou a výrazné snížení deficitu státního rozpočtu. Ani jedno, ani druhé však bohužel nepřijde bez recese, tedy bez kladných reálných úrokových sazeb v ekonomice.
