Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Demografické křivky nutí odpovědné politiky skoro všude ve světě k nepopulárním zásahům do průběžných systémů financování penzí. Podobným zásahům, jaké prosadila Fialova vláda v Česku.
S dosud poslední reformou v tomto směru přišlo loni na podzim Německo. Proti novele, která se rodila jako těžce vydřený kompromis, se ale ve finále vzepřelo sedm mladých poslanců CDU/CSU, tedy strany kancléře Merze. Ti ji považovali za málo ambiciózní.
„Vzpoura mladých“ v Německu odhaluje téma tamní společenské diskuse, které u nás dosud chybí, ale dřív či později se jistě také vynoří: míru mezigenerační solidarity.
Na nerovnováhy v systému penzí se nestačí dívat optikou růstu vládních dluhů, které budeme neustále hrnout před sebou, protože dřív či později zeslábne ochota investorů dluhy financovat. Realističtější je pracovat s předpokladem, že za 30 let už podmínky na finančním trhu nedovolí vytvářet nové dluhy, zatímco financování těch stávajících bude dražší než dnes.
Což je, z dnešního pohledu, téměř přesně odstup jedné generace. O co víc si na důchody my půjčíme, o to méně dostanou naše děti.
Průběžný systém financování penzí, který by byl v čase absolutně stabilní bez ohledu na vývoj demografie a trhu práce, zatím nikdo nezavedl a těžko kdy zavede. Reformy v Německu i v Česku mají ambice zajistit stabilitu aspoň na jednu dekádu s tím, že poté bude třeba do systémů opět sáhnout.
V jednom aspektu je ale německý systém kýžené stabilitě blíž než český: tamní valorizační vzorec nekopíruje automaticky inflaci a růst reálné mzdy, ale zohledňuje rovněž objem prostředků vybraných na sociálním pojistném. Pokud tedy bude klesat zaměstnanost nebo hodně zpomalí mzdový růst, může se stát, že valorizace německých penzí plně nepokryje inflaci.
Český systém valorizací o inflaci plus třetinu růstu reálné mzdy dává penzistům více jistoty, aniž by historicky vedl k velkým nerovnováhám v systému, to ale zřejmě jen díky stabilně silnému trhu práce. Tato stabilita do budoucna není zaručena.
Ano, český stát je ke svým penzistům i jinak relativně štědrý, což také něco stojí. Odvody sociálního pojistného z hrubé mzdy činí 31,9 procenta – z toho 24,8 % platí zaměstnavatel a 7,1 % sám zaměstnanec.
Německá reforma – která nakonec před Vánoci prošla – posune do roku 2035 odvody ze stávajících 18,8 % na „pouhých“ 22,3 % při dělbě napůl mezi zaměstnavatele a zaměstnance. Související příklad: průměrná čistá měsíční penze německého občana lehce přesahuje 1200 eur, v přepočtu nikterak astronomických 29 tisíc Kč.
Nejsme tak pozadu
Znalost této skutečnosti by měla korigovat naivní představy v Česku ohledně bohatství německých penzistů. Někteří samozřejmě bohatí jsou, ale ne díky státním penzím. Přívlastek „čistá“ je u penze přitom podstatný, protože převážná část starobních důchodů v Německu podléhá, na rozdíl od Česka, dani z příjmu fyzických osob.
Pro nově vyměřené penze v roce 2026 zůstane nezdaněných jen 22 %, tedy o dva procentní body méně než loni. A do třetice - průměrná výplata státní penze v roce 2024 narostla občanovi Německa proti roku 2019 nominálně o 24 %, což při zvýšení cen o 19,9 % vedlo k růstu kupní síly o 3,5 %. Penzista v Česku si za stejné období přilepšil reálně o 7,7 %.
Čeští důchodci také nejsou sociální skupinou, která by byla zvlášť ohrožená chudobou. ČSÚ ji definuje jako příjem pod 60 % mediánu a poslední data z roku 2024 ukazují, že do této kategorie spadá 8,6 % důchodců, ale až 36,3 % samoživitelů či samoživitelek s dětmi a 58 % nezaměstnaných.
To koresponduje s jinou statistikou, podle níž má pětina domácností důchodců s nejnižšími příjmy lepší postavení (vyšší příjmy na osobu) než nejslabší pětina v celé populaci. Procento chudých důchodců sice skokově vzrostlo v roce 2022 kvůli strmému nástupu inflační vlny, valorizace penzí v následujících dvou letech ovšem snížila tento údaj na polovinu.
Na úkor jiných
Při znalosti všech ekonomických a sociálních ohledů tedy zůstává otázkou, proč se současná vláda tak vehementně zastává důchodců či skoro-důchodců na úkor dalších sociálních skupin? Nabízím dvě odpovědi, které se vzájemně doplňují.
První je obecnější změna pohledu na ekonomickou politiku v demokratickém světě. Podle průzkumů z USA a velkých zemí západní Evropy sílí názory občanů, že dosáhnout zlepšení ekonomické situace pro svou zemi, svou sociální skupinu či sebe sama lze pouze na úkor jiných.
Teorie nulových součtů je samozřejmě vodou na mlýn populistům zprava i zleva. Jakmile ve společnosti převládne, změní se celé paradigma ekonomické politiky. Ta se zredukuje na boj o pouhé přerozdělení existujících (a někdy i neexistujících) zdrojů, protože chovat se odpovědně vůči budoucnosti, ať už v oblasti penzí nebo třeba ochrany klimatu, nepřináší podle teorie pro celek žádnou přidanou hodnotu.
O žádném podobném průzkumu v Česku nevím, ale myšlenkový posun společnosti v tomto směru lze dedukovat z výsledků říjnových voleb.
Převaha padesátníků
Souvisejícím faktorem, tentokrát specificky českým, je zdejší demografická struktura. V rámci věkových skupin momentálně žije v Česku nejvíc 52letých, a to skoro dvojnásobně proti počtu 27letých. Věková kohorta 50+ pečlivě naslouchá záměrům politiků ohledně penzí a její vysoké počty v české populaci jí dávají značnou voličskou sílu. Což volební marketéři jistě vědí a využívají.
Vše do sebe tedy tak nějak zapadá, tradičním ekonomickým teoriím navzdory. Rok 2026 se zřejmě zapíše do českých dějin revokací penzijní reformy. I když zatím není jasné, které z plejády úprav v penzích, přijatých předchozí politickou reprezentací, budou zrušeny a které zůstanou v platnosti, o směru vývoje není třeba pochybovat.
Důsledek? V nejbližších letech žádná ekonomická katastrofa, žádný náraz do zdi. Jen tato země přestane být perspektivním místem k žití pro mladé, kterých tak jako tak v populaci ubývá.
