Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„V Česku je hromada nešťastných, stagnujících lidí, co se nedokázali ve většině případů starat o svoje potřeby, a s novou generací tohle končí. Upřednostňují své potřeby, a to je dobře,“ píše čtenářka Lucie Bartesová. Redakce Seznam Zpráv vybrala do Fóra čtenářů zajímavé názory z diskuze u článku, který se věnuje přístupu mladé generaci k práci.
Přečtěte si původní článek:
Martina Nová: Konečně v práci končí a hlavně už skončila generace, která byla ochotná pracovat za pár drobných od nevidím do nevidím. Nová generace je naštěstí už úplně někde jinde a hlavně si nenechá všechno líbit.
Jaroslav Svoboda: Hodnoty těchto lidí jsou úplně někde jinde. Nemakat, bavit se, nemít závazky, rodinu, nechat se živit rodiči, cestovat a práce je to poslední, co je zajímá. Předposlední je jen trvalý home office. Ale všeho do času. Dřív nebo později jim nic jiného nezbude, a pak se budou kroutit jak žížaly, až budou muset platit podstatně víc na daních, pojištěních než teď. Kdo jiný by ta kvanta důchodců asi tak uživil…
- Michaela Petroušová (reaguje): Promiňte, ale dost této generaci křivdíte. Jsou chytří, nebojí se ozvat a riskovat, umí využít věcí, které my jsme k dispozici neměli. Mně se s nimi pracuje dobře.
Patrik Kocura: Nechtěl bych být zaměstnavatelem… Když poslouchám, jaké požadavky čerství absolventi mají, ježí se mi chlupy. Plat ředitele, podmínky filmové hvězdy a hlavně „na pohodu“. Po roce, dvou, si diagnostikují „syndrom vyhoření“ a šlus.
- Tomas Novy (reaguje): No a kdo nutí zaměstnavatele vzít konkrétního člověka? Snad si může zaměstnavatel i zaměstnanec vybrat. Pracovní poměr, to je vyvážená dohoda mezi zaměstnavatelem (který nabízí peníze) a zaměstnancem (který nabízí službu - práci). To není tak, že by zaměstnanec byl chudák, co musí snášet útrapy zaměstnavatele, nebo naopak zaměstnavatel byl troska, co musí snášet vrtochy zaměstnanců. Vztah zaměstnanec-zaměstnavatel je normální dohoda, kde oba stojí na stejné úrovni. Něco jako když si půjdete do obchodu koupit lyže. Také vás nikdo nenutí chodit zrovna do Sportisima, nebo naopak obchody nemusí přistupovat na diktát zákazníků.
Petr Morávek: Nefňukejte, zaměstnavatelé, problém si vytváří většina z vás sama. Chtěli byste samé mladé, ale se zkušeností a pracovní morálkou padesátníků a platit jim jako pomocné síle. Já jsem už dědek a zaměstnávám skoro samé taky dědky a jsme absolutně v pohodě.
- David Siebel (reaguje): Vidím to stejně. Je to poznat i z toho článku. HR v korporátu potřebuje mladé, ne že by snad chtěli nějaké inovace, nový přístup – blbost… Prostě jen očekávají nízké nároky. Což se jim nějak nestřetává s realitou. To je ale vlastně super, třeba se tak firmy naučí nekoukat na starší přes prsty.
Petr Valášek: Když firmy pochopí, že dnešní mladí, vychovaní Instagramem a TikTokem, nechtějí pracovat, snad opět nepohrdnou zkušeným pracovitým padesátníkem. A pokud firma nedokáže ocenit zkušeného loajálního zaměstnance a spoléhá na lidi, co mu do práce chodit nebudou nebo ji nebudou dělat dobře, takový si zaslouží zkrachovat.
Jaroslav Čech: Je to směs vlivů na trhu s pracovními silami. Životní a pracovní návyky jsme měli takové „jiné“. Osobně jsem velmi nesnášel termín týmová práce, když se s tímto způsobem řízení práce začínalo. Každý by měl pracovat za sebe a nemít možnost se za někoho schovávat.
Kamil Novotný: Časy se mění a situace na trhu práce taky. Mnozí lide žijí hlavou ještě v době, kdy se na pracovní místo stála fronta. A zaměstnavatelé toho zneužívají. Mladí tohle ale nezažili a vědí, že si můžou vybírat. Trh práce se prostě mění a který zaměstnavatel si to dřív uvědomí, ten to přežije. Kdo bude nadávat na mladé a čekat, až se mu někdo přizpůsobí, ten nebude.
Matěj Novotný: Mohu jen potvrdit, patřím do generace Z a taky jsem takhle z předchozího zaměstnání odešel. Když mi došlo, jak moc mě to tam vysávalo, prostě jsem přišel za šéfem, že bych chtěl skončit a nemá smysl zkoušet mě přemlouvat. Myslím, že jsem pracovitý a o nabídky nemám nouze, ale chci dělat smysluplnou práci a mít skvěle vyrovnaný work-life balance, dle všeho budeme pracovat velmi dlouho, takže se opravdu nehodlám předřít už na začátku. Že to má někdo jinak, respektuji, já mám své podmínky, za kterých chci pracovat, a nevidím důvod z nich ustupovat.
Ota Langer: Máte, co jste chtěli. Váš neoliberalismus odnaučil mladou generaci povinnostem a na stříbrném podnose jí přistrčil jen nároky. Jak to mohlo dopadnout, je nasnadě. Těch pár mladých, vychovaných ve starém duchu, to bohužel nevytrhne a je třeba si jich vážit a platit „zlatem“.
Fórum čtenářů
Redakce Seznam Zpráv vybírá nejzajímavější příspěvky z diskuze čtenářů (některé mohou být redakčně kráceny). Zajímají nás vaše názory na aktuální témata a vážíme si diskutérů, kteří debatují slušně, k věci a dodržují kodex diskuzí SZ.
Své postřehy k tématu můžete redakci Seznam Zpráv také psát na e-mail forumctenaru@sz.cz.
Vladislav Zvelebil: Na věku nezáleží, co se týká pracovitosti. V každém věku existují způsoby, jak se vymluvit a práci neudělat, a v každé věkové skupině existují lidé, kteří si nedají pokoj, dokud započatý úkol není hotový. Spíš mě překvapuje jiná věc. Když mi bylo pod třicet, chtěl jsem být šéfem, aspoň pro malý tým. To byla moje motivace, moje hnací síla. Dnes nikdo nic řídit nechce. Pokud nedostanou jasné zadání a jasné úkoly, je to důvod pro jejich nespokojenost. Na nabídku vymysli, předlož, obhaj, dostaneš tým a podporu, na to téměř nikdo neslyší.
Petr Horned: Je to čím dál horší. Ale dnešní mladí nejsou tak blbí, jako tomu bylo před 30, 20 lety, chtějí mít pro sebe více volného času. A ne aby byli v práci od nevidím do nevidím. A chtějí také dostat za svoji odvedenou práci řádně zaplaceno. I když mám obavu, že za 10, 20 let, až bude narůstat další mladá generace, že mladí budou tak pohodlní a zlenivělí, že budou vše těžko zvládat. Nedávno jsem šel kolem jedné základní školy. Rodiče tam přijeli auty (my jsme chodili pěšky do školy a i ze školy), vezmou jim hned do ruky baťoh s učením, doma také nic nemusí dělat, tak pak se nelze divit. Pak budou ti manažeři rádi, že tam mají střední a starší generaci, po 50, 60 věku, protože ti jsou většinou zodpovědní.
Vlastimil Wenig: Ono by to chtělo taky vzdělávat manažery. Dost často mladí odcházejí proto, že se jim manažer nevěnuje a firma neinvestuje do rozvoje zaměstnance. Oni mají zájem o svůj růst a chtějí ho rychle. Nechtějí se učit 5 let, chtějí se tu práci naučit do roka, a pak přidat peníze na úroveň zkušeného zaměstnance. To ale firmy nechtějí, protože chtějí delší dobu využívat mladého pracovníka s nízkým platem. Já mladým v tomhle fandím. Nenechají se sebou orat jako naše starší generace. (redakčně kráceno)
Jarmila Radová: Je mi 40, ale když se mnou někdo oral a oře, tak mu taky oznámím, že už nepřijdu. A vážně nepřijdu. Protože proč bych měla? A když se mi něco ve firmě nelíbí, tak nedržím hubu a krok, ale snažím se to změnit, navrhnout jiná řešení. A pokud to nejde a je to pro mě zásadní, tak opět oznámím, že už nepřijdu. Je mi líto těch, kteří tak byli vychováni a zbytek života drží hubu a krok. Jak říkal můj děda (ročník 1923) „líná huba, holý neštěstí“.
