Hlavní obsah

Ceny energií nás táhnou přímo ke stagflaci. Jedna cesta ale vede okolo

Lubomír Lízal
Bývalý člen bankovní rady ČNB, docent na ČVUT FEL a CIIRC, a na Anglo-American University.
Foto: Pixabay.com

Skutečným rizikem pro vznik stagflace jsou rapidně rostoucí ceny energií tažené nejen geopolitickými změnami.

Reklama

30. 3. 11:09

Rostoucí ceny energií mohou Česko dostat do stagflace. Jedinou cestou, jak se jí vyhnout, je změnit energetickou politiku EU, aby státy mohly těžit z výhod svého energetického mixu. V komentáři to tvrdí ekonom Lubomír Lízal.

Článek

Vyšší inflace, rostoucí nezaměstnanost a pokles ekonomiky. Tento ekonomický démon jménem stagflace kombinuje obvykle vzájemně neslučitelný růst cen s recesí. Jev je to ekonomicky vzácný, v moderní historii jsme ho viděli jen jednou, před padesáti lety, ale o to nebezpečnější, neboť proti němu nelze bojovat standardním postupem v recesi – snížením úrokových sazeb. Proč jde o reálnou hrozbu a jak se jí můžeme vyhnout?

Skutečným rizikem pro vznik stagflace jsou rapidně rostoucí ceny energií tažené nejen geopolitickými změnami. Podobnost se situací po ropné krizi v sedmdesátých letech je více než nápadná. Tehdy došlo k násobnému růstu cen energií, který vedl k útlumu ekonomiky, a spojení nákladové inflace a ekonomické recese bylo na světě. Dnes je situace, zejména v Evropě, téměř identická. Ceny primárních energií rostou k násobkům obvyklých cen. Recese je téměř za rohem i vzhledem k dalším omezením kvůli válce na Ukrajině a předchozím dopadům pandemie do produkčních řetězců. Ačkoliv podmínky pro vznik stagflace leží mimo naši ekonomiku, lze přesto rizika a náklady řešení stagflace snížit chytrou domácí ekonomickou politikou.

Nedělat nic – špatná jistota

Z makroekonomického hlediska se cena dovážené primární energie a platby za ni chovají jako zahraniční daň či transfer peněz do zahraničí, nazvěme to zjednodušeně energetickou daní. Platby za ropu a plyn, tedy čistý import, se před pandemickou krizí pohybovaly okolo 2 % HDP (čistý import cca 120 miliard Kč ročně při HDP necelých 6 bilionů Kč). Pouhý přímý účetní efekt dvojnásobku cen této dovozové komodity je tak pokles HDP o 2 % proti původnímu stavu. A to ani nebereme v potaz indukované změny v ekonomice v důsledku nižší poptávky v zahraničí a poklesu výroby kvůli nižší domácí poptávce.

Nepříjemným doprovodným efektem současného stavu je, že od léta loňského roku elektrická energie de facto v cenách kopíruje vývoj na trhu s plynem – protože plynové elektrárny jakožto tzv. závěrný a nejdražší zdroj určují ceny i během dne. Násobné ceny plynu i elektřiny nepochybně povedou ke krachům nejen menších firem i pádu významné části obyvatelstva do energetické chudoby.

Podle spotřebního koše Českého statistického úřadu dává průměrná domácnost asi 11 % procent svých výdajů na energie, teplo a pohonné hmoty, což je vlastně mírně přes jeden měsíční příjem za rok. Zároveň až čtvrtina domácností nemá rezervu alespoň jednoho měsíčního příjmu. Zdvojnásobení cen tedy pro tuto část obyvatelstva představuje neúnosný nárůst výdajů. Vše dohromady povede k dalšímu poklesu ekonomiky a stagflace bude ne možností, ale jistotou. Za popsaných podmínek jde o nejpravděpodobnější scénář, který je postaven na zachování statu quo v ekonomice.

Dva státní zásahy, které nepomohou

Je vidět, že se ekonomika neobejde bez státní intervence. Jelikož jsou ale veřejné finance po pandemickém hýření v rozvalu, je vládní situace obtížná. Navíc zároveň existují domácí inflační tlaky právě v důsledku necíleného pandemického nafouknutí veřejných výdajů. Jak snížit dopad vysokých cen či eliminovat jejich vznik bez populistických kroků, jako je zastropování cen v Maďarsku?

Často zmiňované zrušení emisních povolenek bohužel nic neřeší, protože cenu elektřiny určují plynové elektrárny, a nikoliv ty uhelné, které jsou povolenkami nejvíce zatíženy. Eliminace povolenek spíše jen zvýší zisky celého energetického sektoru, aniž by měla vliv na dostatečné snížení závěrné ceny elektrické energie z plynu, a omezí dostupné finance z prodeje povolenek.

Nabízí se tedy populistická možnost dodatečného zdanění energetického sektoru, ať už s povolenkami, nebo bez. To by sice pomohlo veřejným financím, ale neodstranilo by to původní příčinu: drahou primární energii a determinaci ceny elektrické energie cenou plynu, která se stává neúnosnou pro významnou část populace i firem. Z hlediska výsledku bychom se dostali z bláta do louže, jen by asi veřejné finance byly méně limitované. Podstata problému, tedy energetická daň uvalená na firmy a obyvatelstvo, by zůstala nezměněna a stagflační scénář by principiálně zůstal. Cena elektřiny by zůstala svázaná s (vysokou) cenou plynu.

Nevyužitá výhoda

Výhodou České republiky je, že doposud má (relativně) levné domácí zdroje: jádro a stále uhlí. Nicméně tato výhoda se nijak nepromítá do cen pro firmy i domácnosti a těží z nich akcionáři energetických firem. Ano, daň ze zisku a pak dividendy u státních společností jsou příjmem státu. Ale pro obyvatelstvo i podniky se násobné ceny chovají opět jako energetická daň, tentokrát jako mix domácí a zahraniční daně, podle struktury vlastnictví firem.

A dividenda z energetické daně odplouvající do zahraničí je opět jen transfer, který snižuje domácí disponibilní příjmy a HDP. Zde je vidět paralela s předchozím scénářem – ani dodatečná daň na energetický sektor není dobrým neřešením, neboť neodstraňuje zátěž obyvatelstva a výrobních firem kvůli provázání ceny elektrické energie s vysokou cenou plynu a neobnovuje vazbu na domácí cenovou hladinu zdrojů.

Současný německý model přechodu k plynu již dříve nevyhovoval představitelům Francie, Itálie či Španělska. Ti navrhovali celoevropskou změnu, kdy by spotřebitel mohl těžit z výhody domácího energetického mixu s nulovými emisemi. Prakticky chtěli rozvázat běžné domácí ceny elektřiny od cen přeshraničních – tedy v reálu ceny u nás od cen elektrické energie generované v Německu.

Členské země by tak mohly zavést mechanismus, že zákazník zaplatí za elektřinu cenu, která odráží náklady na energetický mix v jeho zemi. V Česku tedy primárně jádro, obnovitelné zdroje, uhlí s povolenkami a jen v malém množství předražená elektřina z dnes nedostatkového plynu. Výhoda pro domácí průmysl a obyvatelstvo je zjevná – přístup sníží inflační tlaky a zmenší energetické zdanění obyvatelstva i neenergetických firem. Ano, nevyřeší to problém cen plynu pro topení či průmysl. Ale dojde k rozvolnění vazby mezi domácí cenou elektřiny a plynu a k poklesu stagflačních tlaků v oblasti elektrické energie, tedy cca poloviny energetických vstupů pro podniky a domácnosti. Nižší ceny elektřiny však neznamenají jen nižší inflaci, ale také relativně nižší úrokové sazby, tedy vítaný vedlejší efekt proti recesi jak pro vládu, tak pro celou ekonomiku.

Navíc se může ukázat bezpečnostní benefit, tedy že lokální topení s využitím elektrické energie je strategickou a pro obyvatelstvo snesitelnou bezpečnostní alternativou, pokud se na úrovni EU nepodaří stabilizovat dodávky a ceny plynu.

Politické a ekonomické náklady stagflace jsou enormní. Politické náklady třetí volby jsou též vysoké, protože odpor akcionářů energetických firem bude také značný. Jenže jde o jedinou možnost, jak se stagflaci zkusit vyhnout a využít existujících, byť neoficiálních evropských návrhů.

Nabízí se tu elegantní řešení bez další zátěže na veřejné finance v podobě kompenzací neúnosných cen energií obyvatelstvu i firmám. Jen si musíme ujasnit, kterou cestu si zvolíme. Na druhou stranu je jisté, že to bude vždy boj, buď za vysoké ceny proti obyvatelstvu a průmyslovým podnikům, nebo proti příjemcům výhod nadměrné energetické renty. Můžeme využít našeho předsednictví a oprášit starý návrh, který pomůže i ostatním zemím EU v podobné situaci.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované