Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Od chvíle, co vláda začátkem března oznámila závazek ke zvyšování výdajů na obranu až ke třem procentům HDP do roku 2030, probíhá v Česku zjitřená debata o smysluplnosti takového navýšení. Vládní strany argumentují nutností vyšších výdajů v době, kdy v Evropě stále zuří válka, geopolitická situace ve světě se čím dál více vyostřuje a Spojené státy začínají kromě kritiky nízkých výdajů evropských zemí na obranu otevřeně zpochybňovat svůj závazek v NATO. Kritici z řad opozice pak namítají, že navýšení výdajů je buď neúnosné, ekonomicky nepřínosné a nebo vyšší prostředky nebudeme s to utratit smysluplně.
Vynětí navýšení výdajů z rozpočtových pravidel nakonec ve Sněmovně podpořilo i opoziční ANO, které dost možná bude mít naplňování vyšších výdajů po letošních volbách na starost. Na vyšších výdajích na obranu tak v obecné rovině zdánlivě panuje politická shoda, byť možná křehká.
Současně pak podobné navýšení plánují i další evropské členské země NATO, zejména Německo, kde nastupující vláda kancléře Friedricha Merze taktéž rozvolnila rozpočtová pravidla. Jaké tedy mohou být ekonomické dopady výrazně vyšších výdajů na obranu? A můžeme si je vůbec dovolit?
Především je třeba si přiznat, že zejména v současné situaci je až nesmyslné hodnotit výdaje na obranu optikou ekonomického růstu. Spíše se hodí posuzovat vynaložené prostředky z hlediska tzv. nákladu obětované příležitosti – ano, nákupy tanků nebo stíhaček obvykle nemívají velký multiplikační efekt, ani nepodporují růst produktivity.
Jenže bez schopnosti garantovat vlastní bezpečnost – zejména v rámci NATO – nebudeme schopni vytvořit základní podmínky pro dlouhodobý ekonomický růst a prosperitu. Jednoduše řečeno, zvýšení výdajů na obranu nám nejspíš dramaticky vyšší růst nepřinese. Ale selhání navýšit výdaje na posílení naší obranyschopnosti může mít podstatně vyšší náklady i z hlediska HDP.
To se už ukázalo v průběhu války na Ukrajině. Ihned po ruské invazi v únoru 2022 skokově oslabily středoevropské měny právě kvůli geografické blízkosti ke konfliktu a energetické závislosti na ruském plynu. Stejně tak rapidně narostly výnosy na státních dluhopisech, poklesly ceny akcií a postupem času se dopad projevil i na tocích přímých zahraničních investic – středoevropské země včetně Česka od začátku konfliktu jednoduše nesou zvýšenou rizikovou přirážku kvůli geopolitickému riziku. Pokud nebudeme schopni kredibilně odstrašovat ruskou agresi, jen těžko se rizikové přirážky zbavíme tak, jak jsme to dokázali u dovozů ruských energetických komodit.
A v určitých případech nezbytně neplatí ani argument, že výdaje na obranu jsou z ekonomického hlediska neproduktivní. Do výdajů na obranu se v definici NATO zahrnuje velké množství položek – kromě samotných zbraní a zbraňových systémů pak samozřejmě platy (a dokonce i penze) vojáků, ale i výdaje na informační technologie nebo na infrastrukturu a logistiku spojené s obranou. Některé z těchto položek skutečně moc velký přesah do zbytku ekonomiky nemají, zejména v krátkodobém horizontu – sem spadají právě nákupy zbraní, munice nebo paliva. Některé se do ekonomiky propíšou rychleji, například právě platy vojenských příslušníků. I přes navyšování totiž budou patřit spíše do nižších příjmových skupin, které obvykle většinu výdělku utratí a jen minimum ušetří.
Třetí kategorií jsou tzv. technologie dvojího užití (dual-use) – tedy vojenského i civilního. Sem patří například informační technologie včetně umělé inteligence, navigační systémy nebo drony. V minulosti už mnohokrát měly původně vojenské technologie velký dopad v civilním užití – od předchůdců internetu přes GPS, radar, syntetické materiály nebo nové postupy v medicíně.
Další takový průlom samozřejmě není garantovaný – potvrzuje ale, že určité vojenské výdaje mohou mít velký celoekonomický přesah. Důkazem je třeba americký výzkumný ústav DARPA, který výrazně přispěl k technologické vyspělosti Spojených států.
Ekonomický dopad vyšších výdajů na obranu tak bude do značné míry záležet na tom, za co budou vyšší prostředky utraceny. Je logické předpokládat, že velká část výdajů půjde právě na modernizaci a rozšíření vybavení, i na doplnění inventářů vyprázdněných pomocí Ukrajině. A byť jsou výdaje na obranu spíše smutnou nutností, mohou být zároveň i dobrou ekonomickou příležitosti. To platí zejména pro Česko, které má velký průmyslový sektor s velmi rozvinutým zbrojařským odvětvím. Ale jak už jsem zmiňoval výše, z vyšších výdajů bude benefitovat celý dodavatelský řetězec – u chemického průmyslu a hutnictví počínaje a u elektronických nebo optických výrobků konče.
Evropská unie bude zároveň klást důraz na maximalizaci domácí produkce. To nepůjde přes noc, zejména v oblastech, jako jsou moderní stíhačky, rakety dlouhého doletu, protivzdušná obrana a transportní nebo AWACS letouny, kde je evropská výrobní kapacita buď malá, nebo neexistující. Část výdajů tedy ještě nějakou dobu půjde na dovoz.
Nicméně potenciál pro škálování evropského obranného průmyslu je ohromný. Stejně tak velké jsou i příležitosti pro technologické firmy, které budou schopné integrovat jednotlivé aspekty velmi rozmanitých evropských armád – evropští členové NATO mají dnes ve výzbroji 19 různých typů tanků, 28 typů houfnic či 13 druhů raket vzduch-vzduch. To, jakým způsobem můžeme vyšší obranné výdaje financovat, už pro Seznam Zprávy velmi dobře rozebral Petr Janský z Centra veřejných financí.
V blízké budoucnosti půjde pravděpodobně o dluhové financování, už vzhledem k vynětí z rozpočtových pravidel. Je možné, že část bude kryta společným evropským dluhem. Vzhledem k nízké míře zadlužení Česka by tento krátkodobý nárůst neměl být problém. V delším horizontu pak bude třeba reforma příjmů a výdajů – nicméně 3 % HDP, tedy zhruba o 80 miliard korun více v současných cenách, by budoucí vlády měly být schopné najít.
A jaký tedy může být onen ekonomický dopad? Konzervativním výpočtem by navýšení výdajů na obranu na 3 % HDP do roku 2030 mohlo zvýšit samotné HDP o zhruba 0,6 % (tedy 50 miliard korun v dnešních cenách). Tento odhad počítá s dluhovým financováním, nadpolovičním podílem vybavení na zvýšených výdajích, malým podílem dual-use technologií a zvolna klesajícím podílem dovozů na celkových výdajích. Dalších 0,3 % HDP může přidat poptávka ze zbytku Evropy. Pokud ale výdaje na obranu nebudeme schopni adekvátně navýšit, může se stát, že celková cenovka bude mnohem vyšší, než jen pár procentních bodů HDP.
