Článek
Po volbách představila vláda své programové prohlášení, které vůbec poprvé jasně pojmenovává prevenci, zdravý životní styl a pohyb jako klíče k udržitelnosti zdravotnictví i ekonomiky. Chce snížit nemocnost populace, spolupracovat se zaměstnavateli a pojišťovnami a udělat z prevence součást každodenního života. Navíc plánuje jmenovat nového ministra pro sport, prevenci a zdraví.
Post, který má tyto oblasti koordinovat napříč resorty, je krok správným směrem. Je však třeba, aby vláda nyní jasně definovala, jaké bude mít nový ministr pravomoci, jaký rozpočet a kde bude prevence v systému ukotvena. Bez jasného rámce jinak hrozí, že jeho role zůstane spíše symbolická. Současný stav je přitom výsledkem desítek let opomíjení důležitosti prevence a krátkozrakých rozhodnutí, od zdanění sportovních benefitů po zanedbané investice do zdravého životního stylu.
Pojďme si nalít čistého vína: Podle Českého statistického úřadu vzrostly výdaje na zdravotnictví v Česku mezi lety 2010 a 2023 o 96 %. Růst nákladů přitom převyšuje růst HDP a v evropském kontextu jsou nadprůměrné. Stát přitom místo včasného nastavení pravidel sahal po krátkodobých a nesystémových řešeních. A to ve chvíli, kdy podle Národní rozpočtové rady je rozpočet už teď pod tlakem, červnová rezerva byla jen 88 milionů korun.
Zdravotní systém se tak ocitá ve svěrací kazajce: na jedné straně výdaje, které každoročně rostou, na druhé straně absence jasně komunikovaného plánu, jak je dlouhodobě zvládnout. V debatách o udržitelnosti veřejných financí se často zmiňuje stárnutí populace nebo nízká porodnost. Jenže jeden klíčový faktor zůstává stranou. A právě ten přitom zásadně ovlivňuje, jak bude systém vypadat v příštích desetiletích.
Musíme si přiznat, že jádro problému nespočívá jen ve vyšším věku obyvatel nebo nárůstu počtu chronicky nemocných. Fakta mluví jasně, klíčovým faktorem je zhoršující se zdravotní stav lidí v produktivním věku. Více než 60 % Čechů má nadváhu, u mužů je toto číslo dokonce přes 70 %. Pokud bude současný trend pokračovat, každý třetí Čech bude v roce 2035 obézní. Alarmující je zejména stav u dětí, u nichž obezita narůstá pětkrát rychleji než u dospělých. Odhady navíc ukazují, že celkové náklady spojené s obezitou mohou v roce 2050 dosáhnout až 500 miliard korun ročně, tedy částky, která odpovídá celému dnešnímu rozpočtu na zdravotní péči.
A jak na to stát reagoval? Od ledna 2024 stát paradoxně místo podpory aktivního životního stylu zavedl zdanění volnočasových benefitů, včetně těch sportovních. Firmy logicky začaly tyto benefity omezovat, což se negativně projevuje na zdraví zaměstnanců. Méně pohybu znamená vyšší nemocnost, nižší produktivitu a vyšší náklady na zdravotní péči, které ve finále zaplatíme všichni. Tato krátkozraká politika problém jen odkládá a prohlubuje.
Právě zaměstnavatelé dnes vidí dopady současného přístupu nejzřetelněji. Nemocnost způsobená zhoršujícím se zdravím zaměstnanců stojí české podniky přes 11 miliard korun ročně (výpočty prof. Richarda Hindlse, bývalého rektora VŠE a člena NERV)
Pravidelný pohyb přitom snižuje nemocnost až o 30 %, což by tyto náklady mohlo zásadně omezit. Pokud stát myslí prevenci vážně, musí vytvořit prostředí, které aktivní životní styl podporuje, ať už skrze daňový systém, nebo chytřejší motivační programy pojišťoven.
Pohyb samozřejmě není odpovědí na všechno. Ale je to jeden z mála nástrojů, který máme. Je levný, dostupný, účinný, přesto se téma prevence z politiky potichu vytratilo. Ne proto, že by nebylo důležité. Ale protože výsledek nepřijde za čtyři roky.
Posun by přineslo, pokud by firmy mohly výdaje na podporu pohybu a zdravého životního stylu uplatnit jako daňově uznatelný náklad. Takové nastavení by přirozeně motivovalo zaměstnavatele investovat do prevence dlouhodobě a systematicky. Výsledkem by byla nižší nemocnost, vyšší produktivita a v konečném důsledku i úspory ve veřejných rozpočtech díky menšímu výskytu chronických onemocnění.
Další prostor je na straně zdravotních pojišťoven. Pokud to se zdravím obyvatel myslí vážně, nemohou zůstat jen u symbolických příspěvků. Motivace typu 500 korun ročně na sport nestačí, zvlášť když každý měsíc odvádíme tisíce na zdravotní pojištění. Stejně tak by dávalo smysl zvýhodnit ty, kdo se hýbou třeba levnějším pojištěním, jako to už dnes dělají některé komerční pojišťovny. A v neposlední řadě: potřebujeme, aby se o těchto tématech mluvilo. Veřejně, napříč médii i politikou. Ukazovat, že vyrazit s dětmi na kolo nebo si jít zaplavat, má smysl.
Každý pokles obezity v populaci o 10 % totiž podle odhadů znamená až 60 miliard korun úspor ročně. Investice do prevence se tak nevyplácí jen firmám, dává smysl i z pohledu státu.
Pokud chceme udržet zdravotní i ekonomický systém funkční, musí se stát k prevenci chovat jako k infrastrukturní investici. Je levná, účinná a návratná. Nová vláda teď slibuje změnu kurzu. V programovém prohlášení poprvé jasně mluví o motivaci zaměstnavatelů, spolupráci s pojišťovnami a začlenění prevence do každodenního života. Zda to zůstane jen u slibů, nebo se skutečně promění v konkrétní kroky, ukáže praxe.
Klíčové bude, zda nový ministr pro sport, prevenci a zdraví dostane jasné pravomoci a podaří se mu propojit resorty, pojišťovny i zaměstnavatele do funkčního systému. Jen tak může vzniknout koncepční přístup místo vágních formulací, s konkrétními opatřeními, která dají prevenci skutečný obsah. Máme před sebou šanci posunout systém, ulevit zdravotnictví, pomoci firmám i ekonomice a motivovat lidi ke zdravějšímu životnímu stylu. Teď je na nové vládě, aby ukázala, že takovou příležitost dokáže využít.
