Očima byznysu: Čína dostala Gazprom do kleští. Kdo se může radovat?

Rusko přišlo o svůj nejvýnosnější plynový trh v Evropě a Čína mu náhradu nabídne jen za téměř likvidační cenu. Pokud se po skončení války někdy otevře debata o omezeném návratu ruského plynu do Evropy, nemusí už podmínky určovat Moskva. Referenční cenu může Evropě paradoxně nadiktovat Peking.

Druhého září 2025 podepsali na summitu Šanghajské organizace pro spolupráci šéfové Gazpromu a čínské CNPC memorandum o výstavbě plynovodu Power of Siberia 2. Moskva ho prezentovala jako důkaz, že deklarace o rusko-čínském partnerství „bez hranic a zakázaných oblastí spolupráce“ z února 2022 se konečně promítá do konkrétního projektu. Tím se měl stát přibližně sedm tisíc kilometrů dlouhý plynovod, který měl Rusku nahradit ztracený evropský trh. Necelý rok poté, v květnu 2026, přijel Vladimir Putin do Pekingu znovu. Tentokrát ale čínská strana ještě před jeho příletem tiše vzkázala ruské delegaci, aby téma Power of Siberia 2 na jednání vůbec neotvírala.

Tento vývoj rusko-čínských vztahů je vhodné sledovat také z pohledu dříve či později nevyhnutelné interní debaty o poválečném uspořádání vztahů mezi EU a Ruskem. Již od počátku ruské invaze na Ukrajinu se přitom objevuje myšlenka, že by energetika – konkrétně omezené, transparentně nastavené dodávky ruského plynu – mohla posloužit jako pojivo pro obnovení hospodářské spolupráce.

Vývoj kolem Gazpromu naznačuje, za jakých podmínek by k takovému jednání vůbec mohlo dojít. Vedou k tomu tři na sebe navazující skutečnosti. Ložiska budovaná pro evropský trh potřebují nový odbyt. Čína je ochotná plyn odebírat jen za podmínek, jež diverzifikaci fakticky znemožňují. Kromě fyzického odbytiště Gazprom nutně potřebuje příjmy, protože dotuje rozsáhlou domácí spotřebu. Z tohoto sevření pak může ruského plynárenského giganta vysvobodit právě Evropa.

Obří ložiska západní Sibiře a poloostrova Jamal – Urengoj, Jamburg, Bovanenkovo – byla po desetiletí rozvíjena mimo jiné s ohledem na evropský trh a s ním spojenou infrastrukturu. Tento trh se s koncem roku 2027 uzavírá úplně. Kapacita, kterou tato ložiska mají, ale nikam nezmizí – musí buď najít nový odbyt, nebo zůstanou nevyužita.

Druhá varianta přitom není zadarmo: zkušenost z let 2022–2023 ukázala, že omezování těžby v reakci na ztrátu evropské poptávky znamenalo reálné odstavování (konzervaci) vrtů, jejichž opětovné zprovoznění je pomalý a nákladný proces trvající měsíce až roky. Vytouženým řešením mělo být přesměrování na Východ.

Jednání o plynovodu Power of Siberia 2 uvázla na mrtvém bodě. Peking pro novou trasu požaduje cenu blížící se ruské domácí regulované sazbě. Požadovaných 5 až 8 eur/MWh by byl pouhý zlomek toho, co Rusku platí jeho ostatní zahraniční odběratelé. Například evropské ceny jsou v letošním roce několikanásobně vyšší, přibližně 45 eur/MWh. Pro Rusko je tento požadavek neakceptovatelný. Nyní už tak Číně dodává za nižší ceny, konkrétně za 21 eur/MWh v roce 2026. Čína proto dala ruské delegaci najevo, že o tématu za současných podmínek nemá smysl dále jednat.

Za tímto postojem stojí něco hlubšího než snaha o nejnižší cenu. Čína dlouhodobě odmítá stát se u strategických komodit závislou na jediném dodavateli, aby vůči žádnému z nich neztratila páky a zároveň se nestala jakkoli energeticky vydíratelnou. Proto v současnosti masivně investuje do vlastní výroby elektřiny z OZE a nadále buduje více uhelných než plynových elektráren.

Čína případné ruské dodávky plynu však neodmítá úplně, ale snaží se získat maximum možného od partnera, který potřebuje pomoct. Rusko se tak ocitá v roli prosebníka, jenž svůj přebytek plynu ze západní Sibiře potřebuje někam prodat a jediný srovnatelně velký odběratel mu bez uzardění diktuje fakticky likvidační cenu blízkou nule. Diverzifikace směrem na Východ, s níž Moskva počítala jako s náhradou za Evropu, se tím fakticky stává neuskutečnitelnou.

Ztráta Evropy a zablokovaná cesta k Číně by byly lépe zvladatelné, kdyby Gazprom dokázal fungovat s omezenými příjmy. To ale není jeho případ. Firma dlouhodobě dotuje rozsáhlou domácí spotřebu. Desetiletí fungovala na modelu, kdy zisky z evropského exportu umožňovaly udržovat regulovanou domácí cenu plynu uměle nízko. I po prudkém zdražení pro ruské domácnosti zůstává tento systém nákladný a Gazprom potřebuje vlastní příjmy, aby ho utáhl.

Souběžně klesají investice do rozvoje a údržby produkční základny. Pro rok 2026 schválilo představenstvo Gazpromu už druhé meziroční snížení investičního programu v řadě. Schodek mezi provozním a investičním cash flow kryje zisk ropné dceřiné společnosti Gazprom Něfť, ten ale nestačí a čisté zadlužení skupiny dále roste. Firma se tak ocitá v kleštích ze tří stran zároveň: ložiska bez plného odbytu, zablokovaná diverzifikace k Číně a nutnost financovat domácí spotřebu, k tomu ještě s klesajícím prostorem pro investice.

Právě z tohoto sevření vyplývá pro EU konkrétní a poměrně nezvyklá vyjednávací příležitost. EU by mohla vůči Rusku vystoupit s jasně formulovanou a transparentní nabídkou na odběr omezeného objemu plynu za cenu srovnatelnou s tou, kterou za týž plyn nabízí platit Čína. Šlo by o zásadní obrat oproti dosavadní logice, kdy byla Evropa dlouhodobě nejvýnosnějším trhem Gazpromu a fakticky spoludotovala ruský státní rozpočet. Nová nabídka by naopak stavěla na tom, že cenu, kterou je Rusko ochotné přijmout od svého jediného zbývajícího srovnatelně velkého zákazníka, může jako referenční benchmark použít i EU – tedy výrazně nižší cenu, než za jakou v současnosti nakupují evropští odběratelé zbývající objemy ruského nebo jiného plynu na trhu.

Rusko takovou nabídku samozřejmě nemusí přijmout – z politických důvodů nebo proto, že by ani tato cena nepokryla náklady na obnovu odstavené kapacity. Současný právní rámec ostatně ruské dodavatele z evropských nákupních mechanismů výslovně vylučuje a k jeho změně by muselo dojít politickým rozhodnutím. Pointa ale není v tom, zda Rusko nabídku přijme. Spočívá v tom, že pokud má vůbec někdy dojít k obnovenému jednání o dodávkách ruského plynu do EU, nemusí se toto jednání vést podle starých pravidel, kdy byla Evropa prémiovým trhem ochotným platit nadstandardní cenu za jistotu dodávek. Může se vést podle pravidel nových – s referenční cenou danou vlastní ruskou nouzí a s evropskou asertivitou, která jí předtím chyběla.