Očima byznysu: Elektřina je, peníze jsou, ale chybí dráty. Šance i pro Česko

Evropa dnes umí vyrobit čistou elektřinu rychleji, než stíhá stavět vedení a úložiště, které by ji rozvezly a podržely na později. Nejlépe je to vidět na trhu, kde ve slunečné víkendy padají ceny pod nulu, zatímco večer a jinde energie schází. Brusel na to v prosinci zareagoval balíčkem na podporu sítím a začal oficiálně používat pojem „energetické dálnice“. Mají propojit místa, kde se energie vyrábí, s místy, kde se spotřebovává. Jde ale jen o půlku komplexního řešení. Tou druhou jsou baterie, a právě tady se otevírá největší příležitost pro české firmy.

Když se dnes na jaře díváme na spotové ceny, vídáme něco, co by ještě před pár lety nedávalo smysl. Výrobce, který platí za to, aby jeho elektřinu vůbec někdo odebral. Stačí, aby najednou svítilo nad Německem, Polskem, Maďarskem i u nás, poptávka byla nízká a všechny ty panely tlačily energii do soustavy ve stejnou chvíli. Abychom to zjednodušili: síť se „zaplní“, přebytek nemá kam odtéct a cena se propadne v celé propojené oblasti naráz. Vyrobená energie vždy nutně potřebuje odbytiště, dnes samozřejmý fakt, který neuniká nikomu. Kdyby ovšem u všech fotovoltaických elektráren stála úložiště, polední přebytek by se schoval na večer, kdy chybí. Takhle se z něj místo nadhodnoty stává problém, který je třeba řešit. Nejlépe je to vidět na Maďarsku. Fotovoltaické instalace rostly jako houby po dešti, mluvilo se o solárním tygru regionu. Kritickou slabinou celého maďarského fotovoltaického snu ale byla pochopitelně absence baterií, nebo alespoň jejich nedostatečně hustá síť. Vláda je začala dotovat až teď a hned první den se sešlo přes 70 tisíc žádostí, což vedlo k okamžitému pozastavení celého programu. Výsledkem je, že v poledne, když panely jedou naplno, nemá ta elektřina kam jít, a večer, když je potřeba, není. Postavit panely je ta jednodušší část. Bez něčeho, co tu energii podrží, je z velké části k ničemu, a na to Maďaři připraveni nebyli.

Odpovědí, na které se Evropa shodla, jsou právě energetické dálnice. Brusel tento pojem zařadil do svého prosincového balíčku k sítím zcela oficiálně. Jde o páteřní vedení, přeshraniční propojení a takzvané offshore huby, jejichž úkolem je spojit dva body, které se v Evropě stále více vzdalují. Energie se totiž nejlevněji vyrábí jinde, než se spotřebovává. Vítr v Severním a Baltském moři, voda ve Skandinávii, slunce ve Španělsku, v Portugalsku či Itálii. Spotřeba se přitom koncentruje v německém průmyslu, Beneluxu, Polsku a ve střední Evropě. Přenos na takové vzdálenosti mají zajistit především stejnosměrná vedení vysokého napětí (HVDC), která na dlouhé trase ztrácejí podstatně méně energie než běžná střídavá soustava.

Celá tato logika ovšem řeší jen jednu polovinu rovnice. Vedení dokáží přesunout energii v prostoru, tedy odtud, kde je jí nadbytek, tam, kde chybí. Druhou proměnnou je čas, a s tím žádné vedení nepomůže. Polední přebytek a večerní špička se často odehrávají na stejném místě, jen v jinou hodinu. Přemostit tento časový rozdíl dokáží pouze úložiště. Finance, respektive plán na ně, jsou připravené, Evropská komise počítá do roku 2030 s investicemi přesahujícími 580 miliard eur, tedy zhruba o 60 procent více, než kolik do přenosu směřovalo v minulé dekádě. Více než polovina vedení, které má do roku 2030 vzniknout, ovšem stále čeká na povolení a přibližně 80 procent členských zemí nesplní ani cíl propojení, který si Evropa sama stanovila. U fotovoltaiky dnes zdaleka netrvá nejdéle samotná montáž, ale povolovací proces a čekání na připojení. U přenosových dálnic platí totéž, jen v jiném měřítku a s frontou dlouhou řádově deset až patnáct let. Zatímco na velká vedení se bude čekat téměř celou dekádu, úložiště lze postavit prakticky okamžitě. Jde o tu část řešení, která je dostupná hned. Jak křehká dokáže slabě propojená síť být, ostatně připomněl loni na jaře rozsáhlý výpadek na Pyrenejském poloostrově. Baterie přitom nepřinášejí jen úsporu, dokážou soustavu během vteřin stabilizovat ve chvíli, kdy se rovnováha naruší.

Česká republika leží mezi Německem, Polskem, Slovenskem a Rakouskem, takže přes její území bude energie proudit tak jako tak. Samotný tranzit ovšem výhodou být nemusí, v určitých situacích může soustavu naopak zatěžovat. Skutečná příležitost spočívá v tom, co k této poloze dokážeme přidat sami, tedy ve flexibilitě, v akumulaci a v chytrém řízení spotřeby. Čím více kolísavé energie bude regionem proudit, tím cennější je každý, kdo ji umí na několik hodin uchovat a vrátit do sítě ve správný okamžik.

Právě zde zaznamenáváme na poptávce největší pohyb. Těžiště se přesouvá od panelů k bateriím, od domácích jednotek přes firemní instalace až po velká úložiště u průmyslových areálů a dále ke službám, které kolem nich vznikají, ať už jde o agregaci flexibility nebo řízení spotřeby. Nejnáročnější přitom dnes nebývá samotná baterie, ale zajistit pro ni místo s připojitelnou kapacitou. Jedná se o segment, do kterého má smysl vstoupit nyní, nikoli až bude celá evropská kostra hotová. Pro tuzemské firmy představuje toto téma největší otevřený prostor za poslední roky. Aby nedošlo k nedorozumění, nejde o argument proti jádru. Stabilní jaderný základ, jaký mají Francie či Česká republika, dává soustavě výrobu, na kterou je spolehnutí, bez ohledu na počasí. I jaderné zdroje ovšem musí svůj výkon někudy přenést do průmyslových center a vyrovnávat jej s kolísáním obnovitelných zdrojů, takže se bez dálnic ani bez úložišť neobejdou. Totéž bude platit i pro malé modulární reaktory, s nimiž se počítá po roce 2035.