Očima byznysu: Vítejte v 19. století. Ne, to je je jen typická německá banka

Italská banka UniCredit aktuálně vlastní okolo 40 % druhé největší německé komerční banky, Commerzbank. Plně ji chce ovládnout do začátku července. Co do objemu aktiv je sice technicky druhá DZ Bank, ale to je „jen“ ústřední instituce družstevního sektoru, nikoli standardní banka. Takže je v podstatě nemožné ji převzít zvenčí.

Německá vláda, odbory i představenstvo jsou zásadně proti převzetí Commerzbank. Snahy o převzetí ale jenom obnažují zásadní problémy německého bankovního systému. Ty ale v důsledku poškozují i české občany a firmy.

Německý bankovní systém totiž neustrnul ve století dvacátém, ale rovnou v devatenáctém či dokonce osmnáctém. Tehdy se objevila myšlenka, že banky by neměly sloužit jen bohatým, ale i běžným lidem. A že si tedy město nebo okres založí vlastní banku, která bude sloužit místním obyčejným lidem. A protože mnozí místní politici si myslí, že řídí své město lépe než politici z vedlejšího města, vznikl regionální princip: „My vám nebudeme říkat, jak máte řídit spořitelnu ve vašem městě, a vy nám nebudete říkat, jak máme řídit spořitelnu v našem městě.“ Regionální princip navíc říkal, že „vklady v našem městě se použijí výhradně na úvěry v našem městě“.

Hermann Schulze-Delitzsch a Friedrich Wilhelm Raiffeisen pak myšlenku rozvinuli: Co kdyby banky nezakládala města, rovnou občané? Obecní banka bude znát místní obyvatele lépe než velká banka se sídlem kdesi daleko. Díky tomu snáze rozhodne, komu úvěr poskytnout, a komu ne. Navíc nebude muset platit centrálu, takže úvěry budou levnější. Vklady budou poskytovat přímo místní občané, kteří získají vyšší výnosy, protože banku budou vlastnit oni, případně budou jejími členy.

Skvělý nápad z 19. století, ale v 21. století již funguje. Německý bankovní systém si s sebou toto břímě ale stále nese. Podle dat Deutsche Bundesbank působí dnes v Německu 1 252 bankovních institucí, přesněji „hlásících úvěrových institucí“. I když jsou mnohé z nich regionální a mají různé cílení, příliš mnoho hráčů vede, tak jako vždy, k velmi nízkým ziskům.

Výsledkem pak je, že každá z těchto bank má relativně malý počet zákazníků, kvůli čemuž není schopna generovat dostatečně zajímavý zisk a kapitál.

Dvě stě let staré vize byly, že každý region, v českém příměru „okres“, bude mít vlastní Sparkasse, Volksbank a Raiffeisenbank. A to nikoli ve smyslu pobočky, ale samostatné banky, která - a to je podstatné - nebude smět operovat za hranicemi svého regionu. Aby to bylo z pohledu Česka pochopitelné: Raiffeisenbank München-Nord je zcela jiná banka než Raiffeisenbank München-Süd. A fyzicky tam, kde přestává operovat jedna z nich, začíná operovat VR Bank München Land. Ta operuje výhradně v okrese, nikoli ve městě Mnichov. VR pak značí „Volksbank Raiffeisenbank“.

Stovky německých regionálních bank jsou tak odsouzeny k žití. I v místech, kde by to nedávalo smysl, musí existovat a bojovat o zákazníky. Díky tomu je pak mnoho z nich, z pohledu ziskovosti, velmi chudých. Pro představu: Zatímco třeba Air Bank je schopna si držet poměr nákladů k výnosům na úrovni 41,5 % a Fio banka dokonce 25,91, respektive 26,35 % (existují dvě možnosti výpočtu, banka samotný údaj neuvádí) za rok 2025, Sparkassen-Finanzgruppe reportovala podle Finanzbericht 2024 průměr za skupinu 56,3 % a v roce 2019 byl tento poměr dokonce 73,5 %. Ještě horší příběh je rentabilita vlastního kapitálu a rozdělování zisku. Podle McKinsey při zachování aktuálního vývoje se bude rentabilita vlastního kapitálu v roce 2030 pohybovat kolem nuly.

Hessenská Sparkasse už rozdělila v roce 2024 jenom 14 % ze svého zisku - přičemž zákon jim ukládá, že do rezerv stačí převést jen 33 % ze zisku, nemusí 86 %, jak to udělali. Sparkasse Chemnitz pak rozdělila doslova 0 % svého zisku. Většina šla do fondu na všeobecná bankovní rizika, 1,5 milionu eur pak do nerozděleného zisku. Důvodem, proč německé spořitelny nechtějí rozdělovat zisk, je to, že veřejnoprávní instituce mohou získávat vlastní kapitál jenom z nerozděleného zisku.

Z tohoto pohledu jsem nikdy nepochopil snahu PPF založit si banku v Německu. Pokud nejste na úrovni UniCredit, Revolutu nebo za vámi nestojí čínský megaholding Tencent, Allianz, Peter Thiel a singapurský národní fond (investoři do německé neobank N26), vstoupit na německý bankovní trh je čiré šílenství.

Každá z těchto malých a středních německých bank si pak musí „vynalézat vlastní kolo“: vlastní produkty, smlouvy, dělat vlastní marketing, mít vlastní web, implementovat IT systémy a regulatorní mechanismy atd. To představuje vysoké náklady, které se propisují do nízkých výnosů z vkladů a nízkých zisků pro banky. Aby nemusely banky „vymýšlet kolo“, snaží se využívat služeb sdružení. To za ně vytváří bankovní jádrový systém (např. OSPlus nebo Atruvia), produkty nebo digitální identitu. Každý, kdo se ale snažil koordinovat několik firem, si ale dokáže představit, jak vypadá koordinace desítek nebo stovek firem a kolik projektů zcela selže (jako např. německý Paydirekt).

Protože jsou banky malé, mají problém poskytovat velké úvěry. Musí je tedy syndikovat, což je drahé a pracné. Zcela nesmyslné je pak omezení, že banka nemůže investovat do úvěrů za hranicemi svého regionu. Co když určitý region má bohaté vkladatele, ale málo prostorů pro úvěry? Nemluvě o tom, že o světové projekty pak soupeří primárně velké americké a čínské banky - a Německu tak unikají zisky i vliv.

Důsledkem je i nedostatek inovací. Prosadit něco mezi 1 200 subjekty se blíží nemožnému. Na okamžité platby si musely německé banky počkat až na inovaci v rámci eurozóny (SEPA Instant) stejně jako na náhradu MasterCard a Visa (Wero), nikoli čekat, až se domluví mezi sebou. A v podstatě u každé celotržní inovace na německém bankovním trhu musíte počítat s tím, že generální ředitel banky pět kilometrů pod vámi a pět kilometrů nad vámi bude mít na věc jiný názor. Na druhou stranu, můžete v Německu „rozdat“ 1 252 titulů „generální ředitel banky“ - když už se ty šlechtické tituly neudílejí.

Inovace se špatně šíří i proto, že je nemůžete nabídnout zákazníkům bydlícím mimo váš region. Převedeno do českých poměrů, pokud byste bydleli např. v Berouně, pak byste si nemohli otevřít účet u Sparkasse, Raiffeisenbank nebo Volksbank v Praze. A pokud byste se do Prahy přestěhovali z Moravy a potřebovali něco vyřešit na pobočce, pak byste na pobočku museli jet zpátky na Moravu. U Sparkasse by to bylo zakotveno doslova v zákoně, v případě Raiffeisenbank a Volksbank v jejich stanovách a ujednání sdružení. Zcela přísně se zákaz vztahuje jenom na poskytnutí úvěrů občanovi z jiného okresu - ale prakticky se uplatňuje i na otevírání účtů.

Navíc, protože německé spořitelny jsou vlastněny municipalitami, rozhodují o vašem jmenování a odvolání lokální politici. Takže je důležitější býti zadobře s lokálními politiky nežli vymýšlet nový Revolut.

Malé německé banky mají také problém přitáhnout kvalifikované pracovníky. Pokud jste šikovní a draví, pracovali byste raději pro nadnárodní banku v Londýně, nebo pro regionální banku ve vašem okrese? Malost bank ale způsobuje i to, že německé banky mají problém získávat globální zakázky a jejich zahraniční operace jsou extrémně drahé. Zákazníky tak místo nich získávají americké a čínské banky.

Mizivé zisky tak vedou k tomu, že drobný i institucionální evropský investor raději nakoupí akcie amerických bank, a vyvede tak peníze z EU. Byrokracie a syndikované úvěry vedou k tomu, že i pro německou firmu je náročné získat úvěr - a proto si mnoho německých firem jde raději půjčit do amerických bank.

Zpomalování německých firem je pak prvním negativním dopadem na české firmy. Pokud by se ale německé banky spojily, snáze by pronikly i na český trh a díky úsporám z rozsahu by nabídly zajímavé produkty a díky velkému kapitálu pravděpodobně i levnější úvěry a hypotéky v eurech.

Aktuální stav je takový, že vrcholem expanze Ostsächsische Sparkasse Dresden je pět reprezentačních kanceláří v českém pohraničí bez bankomatu. Mimochodem, do sousedního Lipska drážďanská Sparkasse samozřejmě expandovat nemůže.

Aby se německé banky dostaly ke světovým penězům, začaly vytvářet různá sdružení. Jenže tato sdružení jsou tak komplikovaná, že se jich mohou investoři bát, takže požadují vyšší úrok. Jejich komplikovanost je navíc drahá - německý střadatel za to pak platí nízkým úrokem. A tak raději pošle peníze přes oceán do amerických akcií.

Rakouští bankéři se projevili jako inovativnější. Vytvořili dvě přehledné skupiny - Raiffeisen Bank International a Erste Bank Group -, skupují banky po celé střední a východní Evropě a dceřiná společnost Erste, Česká spořitelna, si v Praze postavila mrakodrap. Mnichovský bankéř z VR Bank München Land láká nové střadatele na možnost vyhrát jednu ze tří grilovacích sad v hodnotě 150 eur.

Do toho přicházejí Italové, kteří chápou trh, jsou velmi konsolidovaní, a díky tomu mají dostatek kapitálu. Nejen UniCredit, ale třeba i Intesa Sanpaolo, která ovládla progresivní švýcarskou neobanku Alpian. Ta stejná banka nyní bojuje s Banco BPM o banku Monte dei Paschi di Siena. Tím by vznikla druhá největší bankovní skupina v eurozóně. Mimochodem, první by byla španělská Santander. Domnívám se, že většina Čechů by nepobrala, že Španělé a Italové jsou lepší bankéři než Němci.

Evropa si nemůže dovolit, aby se peníze utápěly v německých (nebo i jiných) byrokratických strukturách a roztříštěnosti. Peníze, které se v německém bankovním systému „propadají do jámy“, je vhodnější využít na zefektivnění fungování Německa a k přesunu kapitálu do vkladů akcií do Německa - což pozitivně pocítí celá Evropa.

Pokud si chtějí Němci zachránit trh, poskytovat levnější a lepší služby zákazníkům v Německu, ale i zbytku Evropy a světa a nečekat, až jejich banky začne někdo skupovat - a příště to nemusí být ani banka z EU -, musí začít odbourávat nesmyslná pravidla a spojovat se. Jsou na dobré cestě: V roce 2018 bylo na trhu 1 583 „hlásících úvěrových institucí“, nyní jich je 1 252. Ale je potřeba zrychlit.

Představa, že vám banka na Opatově odmítne otevřít účet, protože bydlíte v Říčanech - což zní z českého úhlu pohledu zcela nepředstavitelně -, do 21. století nepatří.