Hlavní obsah

Ekonomika se zhojí, největší jizvy budou na duši národa, říká expremiér

Foto: ČTK

Statistik Jan Fischer byl členem dvou úřednických kabinetů. V tom prvním byl premiérem, v Rusnokově byl ministrem financí. Mezitím v roce 2013 kandidoval na post hlavy státu, přes původní vysoké preference nakonec skončil před branami finále jako třetí za Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem.

Reklama

20. 3. 6:30

Jsem velice rád, že statistika dnes zažívá období, kdy ji lidé berou vážně, mají k ní jako disciplíně větší respekt, říká bývalý předseda vlády a také šéf Českého statistického úřadu Jan Fischer.

Článek

Už téměř rok tráví bývalý premiér a také exministr financí Jan Fischer většinu času na své chalupě v jižních Čechách. S rodnou Prahou je spojen spíše virtuálně. A to třeba v situaci, když distanční formou přednáší v angličtině zahraničním studentům na Vysoké škole ekonomické.

Jak jinak než o tématech, která souvisejí se statistikou. Jde totiž o obor, jemuž se sedmdesátiletý Fischer věnoval celý svůj pracovní život. Třeba v roli předsedy Českého statistického úřadu (2003 až 2010). Ve stejném oboru vynikal i jeho otec a pokračuje i starší syn Jakub, který na VŠE působí coby děkan Fakulty informatiky a statistiky.

Statistika v době pandemie covid-19 zažívá doslova zlaté časy. I obyčejní lidé každodenně doslova hltají data o počtu nakažených, hospitalizovaných či zemřelých, s toužebným očekáváním lepších časů. A statistika jako vědní obor vystavuje i vysvědčení vládám celého světa, nakolik úspěšně se jim v souboji se zákeřným virem daří.

Bývalý předseda úřednické vlády z let 2009 a 2010 je tomu rád, byť si stejně jako všichni ostatní už přeje, aby vše skončilo a mohl se vrátit k životu, na jaký byl zvyklý.

„Těším se, až se zase budu moci s lidmi normálně vídat, až budu moci jít do svých oblíbených kaváren. A taky, až se bude moci cestovat, nejen po Česku. Takhle dlouho zůstat zavřený, to už je opravdu na palici,“ neskrývá emoce bývalý premiér.

Sledujete v ústraní na chalupě všechny domácí a zahraniční „covidové statistiky“?

Můj vztah k tomu je takový spíše ambivalentní. Na jednu stranu se snažím pěstovat nějakou elementární informační hygienu, abych si uchoval duševní pohodu, a tak řadu dat a komentářů k nim raději vypouštím. Na druhou stranu jsem velice rád, že statistika dnes zažívá období, kdy ji lidé berou vážně, mají k ní jako disciplíně větší respekt. Ale my všichni, kteří to řemeslo děláme, si musíme dobře ohlídat, aby data byla co možná nejspolehlivější a také, aby nedocházelo k jejich dezinterpretaci.

Ale máte pravdu, že statistikou jsou dnes lidé doslova sprchováni od rána do večera. Až si někdy sám říkám, jestli toho není moc. Nicméně na čem jiném lze postup pandemie a její důsledky sledovat než na datech? Ať už jsou to data z „říše“ biomedicínské či z té ekonomické. K rozhodování a k modelování dalšího vývoje jsou prostě nezbytná.

Co v těch datech čtete, a přitom se o tom ani nemluví? Nebo jinak, co by vás osobně nejvíce zajímalo?

Nemyslím si, že bych věděl o něčem, co by bylo nějak zamlčeno. Samozřejmě jsou některé otázky, na které by bylo dobré si odpovědět. A to třeba, kolik lidí bylo už skutečně nakažených, do jaké míry je naše populace opravdu promořena. Když čtu některé odhady, je to jednou 3,5 milionu, jednou 4 miliony, někdo říká 5. V naší desetimilionové populaci je to obrovské rozpětí. Možná by na to šlo udělat nějakou kvalitní statistickou sondu a zjistit to s větší přesností. Je to totiž důležité i pro naši budoucnost, pro budoucí zvládání pandemií.

Další vážnou otázkou je, kolik kvůli pandemii ztrácíme lidských životů. Stále se vede debata, zda lidé umírají na covid či „jen“ s covidem, ale ono je stejně asi důležitější vědět, co se změnilo oproti předchozím letům a dlouhodobému průměru. A od statistiků jsme se už dozvěděli, že loni zemřelo asi o 17 tisíc lidí více než v roce 2019, což je asi 15procentní nárůst.

Kdo toto popisuje nějakou manipulativní formou nebo zlehčováním toho faktu, je slepý a snaží se zaslepovat i jiné. Nynější nadúmrtnost - úmrtnost vyšší než je obvyklá, dlouhodobě evidovaná, statisticky popsaná - to je prostě holý fakt. A nemusí to být samozřejmě jenom proto, že ti lidé byli nakaženi a diagnostikováni na covid. Nechci se přít o to, co způsobují komorbidity, to je někdy skutečně těžké rozlišit. Jde i o to, že lidé zanedbávají léčbu jiných nemocí, jsou odkládány operace atd. Ale je přesto naprosto nepochybné, že covid-19 je původce této zvýšené úmrtnosti. Ať už bezprostředně, nebo v nějakém přeneseném smyslu. A nikoho to neopravňuje k tomu, aby to zlehčoval a říkal, že o nic nejde.

Ztráty na životech se netýkají jen zemřelých. Statistiky z některých zemí už také dokládají, že ubylo i narozených dětí, třeba v Itálii porody poklesly o 20 procent. I to je jistě závažný výkyv, nebo ne?

Nepochybně, protože úmrtí a narození promlouvá do toho, čemu se říká demografická bilance. A může ve výsledku ovlivnit i dlouhodobé demografické projekce. A to bude vážná výzva pro statistiky, jak toto všechno teď ovlivní naprojektovaná data. Je to určitě obrovský zásah do těch tabulek, statistika tohle moc ráda nemá, ta má ráda trošku konzervativnější toky.

Když se zabýváme možnými dopady pandemie, pracuje se strašně špatně s veličinou, která je přitom naprosto zásadní. A to je čas. Jak dlouho to bude ještě trvat? Nikdo to s jistotou teď neví, ale ten čas má obrovské dopady. A jednoznačné jedinou cestou, jak to zkrátit, je dobře organizované očkování. Zatím nikdo na nic lepšího prostě nepřišel. Plus nějaké rozumně dávkované restrikce a rozumně dávkované rozvolňování.

Terapie ve špitále

Neumírají jen lidé, ale i mnohé firmy. Věříte, že se je ještě podaří je restartovat?

Já věřím, že v mnoha ohledech se ekonomika zase vzpamatuje. On je hodně zasažený sektor malých firem a živnostníků a ten má naštěstí jednu pozitivní vlastnost, jak to říká ekonomická teorie, je nejvíce adaptabilní a má největší schopnost se zotavit.

Myslíte, že většina těch hospodských a hoteliérů své provozovny zase rozjede?

Abych nebyl špatně pochopen. Ten sektor se zase určitě oživí, ale samozřejmě s oběťmi. To neříkám nijak cynicky, ale takhle to v té ekonomice chodí. Samozřejmě se budou moci postupně zotavit i velké firmy, třeba z oblasti letecké a jiné dopravy. Co ale zůstane, to jsou jizvy na tkáni jednotlivců i národa. To bude mnohem závažnější. Každý z nás z toho vyjde nějak poznamenaný.

Ten rozhovor jsem zatím neslyšel, ale určitě bych s profesorem Jurajdou souhlasil. A proto mluvím o tom zjizvení. Každý člověk si z toho odnese svou vlastní zkušenost, a v mnoha případech bohužel velmi špatnou, která jej prostě poznamená. A to zotavování na té individuální úrovni, na úrovni psychiky, stavu duše, stavu duše národa, to vůbec nebude jednoduché. To bude asi těžší než celá ekonomika.

Lidé jsou už zoufalí. Vezměme si, jak jsou naplněna psychiatrická pracoviště, kolik lidí propadá depresím a dalším psychiatrickým diagnózám. To jsou také bezútěšné statistiky. Každý z nás si z toho odnese, že mu zemřeli příbuzní, rodiče, přátelé, známí, někomu dokonce i děti. Já sám jsem posledních deset dnů obden dostával zprávy, že mi někdo blízký buď zemřel, nebo je v děsném stavu v nemocnici. A vzhledem k tomu, že to všechno trvá tak dlouho, berou za své i některé modely fungování solidarity ve společnosti. Směřuje to někam spíše k větší atomizaci a sobectví.

A odnesou si z toho lidé i to, že se na stát nelze spolehnout?

Odnesou si jistě mnozí, že nezafungoval tak jak čekali, že zůstal daleko, když jej nejvíce potřebovali. Řada lidí došla k názoru, že to, co stát dělá, začíná být od ďábla, že mu není radno věřit. Obnovování důvěry ve stát, to bude chtít od příští vlády velkou politickou zodpovědnost.

I ona nedůvěra ve stát se může projevovat v aktuálních statistikách, kdy i přes poměrně tvrdý lockdown se stále nedaří dostat čísla na únosnou mez. Vypadá to, že část lidí ta opatření stejně nerespektuje.

Já myslím, že mnohé z toho je i neblahým důsledkem působení lidí, kteří tvrdili, že to je jen „chřipečka“. A tito lidé ani necítí potřebu se omluvit. Mimochodem byly to často známé osobnosti s univerzitními tituly, ovšem v jiných oborech než je epidemiologie. Poškodili tím své univerzity i sami sebe. A ono to potom přešlo i do politického odmítání, také víme, kdo všechno se v tom angažoval, v tom „boji za svobodu“. Spíše se ukázalo, že si už neumíme nic odepřít, že ani v čase takové krize nejsme ochotni se nějak omezit.

To je prostě ono „žít a nechat zemřít“, nějaká pseudoliberální či jaká teze. Nejlepší terapií pro tyhle lidi by bylo poslat je na dvanáctihodinovou směnu do špitálu. Obléknout je do toho mundůru a nechat je to zažít. Něco málo o té situaci vím i od mladšího syna, který je ředitelem nadačního fondu Kapka naděje. On je v těch špitálech pořád. Ze strany zdravotníků j to opravdu neskutečné nasazení. A tady mají naši politici i velkou kliku, protože se ukazuje, jak opravdu robustní systém zdravotnictví u nás máme. Svým rozsahem, výkonem, vybavením…

Ale mimochodem už zmíněný profesor Jurajda právě toto označuje za jakési prokletí. Máme sice robustní systém zdravotnictví a vláda jej využívá na maximum, nicméně ve výsledku platí, že čím více doktorů, tím paradoxně více mrtvých.

Já tuto skepsi úplně nesdílím, ale samozřejmě může na tom něco být. Je fakt, že ta odolnost, robustnost a výkonnost českého zdravotnictví může mít za následek i to, že ti politici mohli delší dobu spát. A oni spali. Opravdu spali a to je ten největší problém, největší hřích. Všechno u nás přišlo pozdě.

Rozpočtová frivolita

Mimochodem, když někdo byl jako vy premiérem, musí si jistě říkat, zda by i v této situaci dokázal obstát. Zda by byl rychlejší než premiér Babiš.

Vždycky jste v nějaké situaci poprvé. I my jsme v letech 2009 a 2010 čelili řadě problémů a nebyly úplně triviální. Do pozice premiéra jsem nastupoval s prognózami - od našich institucí i od mezinárodních autorit - které pro rok 2009 indikovaly dvouprocentní růst, avšak první číslo ve Strakovce, které jsem z mého milovaného statistického úřadu dostal na stůl, byl odhad propadu HDP za první kvartál o 4 %.

Přitom tehdy ta filozofie byla úplně jiná, šlo o úsporné balíčky na národní i mezinárodní úrovni. Jen tím připomínám, že situace nebyla vůbec jednoduchá, byť už se na to zapomíná.

Jak bylo těžké přesvědčit lidi, že si v ekonomické krizi musí utáhnout opasky?

To byla i velká zásluha i Eduarda Janoty (tehdejší ministr financí, pozn. red.), naprosto nevídaný výkon. My jsme fakt sahali k ošklivým opatřením a šlo o to, že se to podařilo komunikovat. Přišly škrty v sociální a příjmové oblasti, v důchodech, všechno se krátilo, ale ti lidé to tehdy byli schopni nějakým způsobem vstřebat.

Dneska je to jiné v tom, že tu nepochybně nějaké intervence ze strany státního rozpočtu jsou nezbytné. Já jsem si toho rozdílu vědom, ale na druhou stranu, pokud si ministr financí a premiér zvykají na to, že je rozpočet „bezedný“, že si vždycky mohou pro nějaké peníze sáhnout, je to proti makroekonomické přirozenosti. Tahle rozpočtová frivolita, kterou si dokonce i Poslanecká sněmovna nechává líbit, když projednává rozpočet nadvakrát - nejdřív jej schválí napoprvé a potom schválí nehorázné zvýšení - je pro mě těžko akceptovatelná.

Jak jste jako bývalý ministr financí vnímal snížení daně z příjmů v souvislosti s rušením superhrubé mzdy, jak to prosadilo vládní hnutí ANO společně s opoziční ODS?

To je absurdita, naprostá absurdita. A ten dluh, který rychle naroste, bude samozřejmě muset někdo splatit. Zatím se splácí za příznivých okolností, ale to nebude trvat věčně. Paní kolegyně Zamrazilová, předsedkyně Národní rozpočtové rady, na toto správně ve všech debatách upozorňuje. A Národní rozpočtová rada by měla mít nějakou autoritu, ale je to jak hlas volajícího na poušti. To je až frustrující.

Do toho vidíme, že je tu spousta nevyřešených problémů, které jistě přetrvají, i když covid zmizí. Je to třeba problematika dekarbonizace, zelenání ekonomiky, a divím se, že tak dlouho můžeme třeba odkládat rozhodování o jádru. Délka toho rozhodovacího procesu je až neuvěřitelná, přitom to má také obrovské makroekonomické konsekvence.

Ptám se také, co budeme dělat s důchodovou reformou, jestli s ní chceme vůbec něco dělat. Jsou tu prostě strategické otázky, jedna za druhou, které marně čekají na řešení.

Cesta z pekla

Vrátím se na začátek. Tato doba je ale úžasně spravedlivá v tom, že právě s pomocí statistiky vystavuje každou vládu a každý stát nemilosrdnému srovnávání. Když třeba vidíme, že v Německu mají v přepočtu na obyvatele jen desetinu nakažených, nelze to asi úplně „okecat“ a překrýt pozitivním PR.

Máte pravdu a lidé si toho zrcadla také daleko více všímají. Nikdo se nevěnoval statistice a statistikám jako teď. Což je dobře.

A ještě jsem se chtěl zmínit o jednom pozitivu. Až do této doby nikdo tolik nevnímal, jakou nevšední roli má věda. A to je také obrovsky pozitivní efekt. Vezměte si jen tu schopnost vyvinout a vyrobit takový vějíř vakcín za tak neuvěřitelně krátkou dobu.

I vy jste už v kategorii 70+. Už jste se nechal očkovat?

Ano, mám za sebou první dávku a doufám, že očkování je naše cesta z pekla.

Jak se po tom roce na chalupě těšíte, až se vrátíte do obvyklého víru velkoměsta?

Samozřejmě moc. Jsem Pražák, to neskrývám. V Praze jsem vyrostl a s výjimkou dvou a kousku let, kdy jsem pracoval v Londýně, jsem se z ní dlouhodobě nehnul. Tady na vesnici blízko Blatné je krásně, mám to tu moc rád, všechno je fajn, ale těším se, až se zase budu moci s lidmi normálně vídat, až budu moci jít do svých oblíbených kaváren. To bude úžasné. A taky, až se bude moci cestovat, nejen po Česku. Takhle dlouho zůstat zavřený, to už je opravdu na palici.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované