Hlavní obsah

Sedláček: Peníze ztrácí význam. Jsou tři důvody, proč i tak budeme šťastní

Foto: Profimedia.cz

Ekonomické debaty jsou jakýsi útěk od bolestnější reality, kterou nechceme nebo neumíme vyjádřit verbálně. Neumíme mluvit o smrti, o intimitě smrti, říká renomovaný ekonom.

Reklama

18. 3. 15:30

Už před několika lety jsem se sázel, že časem nás přejde potřeba hromadit tolik věcí. A pandemie ukazuje, že je skutečně nepotřebujeme, popisuje Tomáš Sedláček.

Článek

Kdyby takový propad jako dnes přišel před deseti lety, byla by nálada ve společnosti velmi pochmurná. To, že i v této kritické době příliš neklesá pocit štěstí, je důkazem, že ekonomie jako náboženství postupně slábne, tvrdí v rozhovoru pro Seznam Zprávy hlavní makroekonomický stratég ČSOB Tomáš Sedláček.

A podle něj nás to nepřejde ani v budoucnu, byť je jasné, že se náš blahobyt může, byť přechodně, snížit. „Jsou k tomu minimálně tři důvody. Jednak bychom už nešťastní byli, jednak už štěstí neměříme jen výdobytky a penězi, jejichž význam postupně klesá. A za třetí klesá naše potřeba hromadit věci, což pandemie umocňuje,“ vypočítává renomovaný ekonom, který přednáší na Univerzitě Karlově a Metropolitní univerzitě Praha.

Co nás tedy čeká v budoucnu? A proč je problém, že neumíme mluvit o smrti?

Když jsme spolu mluvili před Vánoci, sršel jste optimismem, že tento rok budeme povstávat jako Fénix z popela… Je březen, rok od prvního lockdownu, a my se potácíme ve čtvrté vlně pandemie a asi čtvrté uzávěře ekonomiky… nemýlil jste se?

Krátce řečeno, ano, mýlil. V té době jsem byl optimistický, protože to všude vypadalo, že vlna slábne a že z ní společnost vyjde zbavená zbytečností, odpočatá, vděčná za ty dary. Bohužel se to nestalo. Já doufám, že z korony vzejdeme lepší jako Fénix prošlý ohněm. Jsme přinuceni myslet jinak, vymanit se z rutiny, zamyslet se, udělat si v životě pořádek, zbavit se zbytečností. Třeba zbytečné byrokracie. Ať už státní, firemní, nebo osobní. Nebo i zátěže dopravní, protože část aktivit nadále necháme online, tím ušetříme spoustu času. Protože jsme se naučili, že místo abychom my chodili do práce, tak práce chodí za námi. Konečně je hrubý domácí produkt skutečně domácí, doma vyráběný. Stejně tak je to se školou. Takže povstávání z popela bude, jen bylo odloženo.

Jací budeme jako společnost, až tedy povstaneme?

Tahle krize nastartovala řadu změn. Přišli jsme o své božské schopnosti. Tím myslím například létání. Dřív jsme si „oblékli“ letadlo a přemístili se libovolně po planetě. Stejně tak autem jsme uměli být neskutečně rychle na druhé straně Evropy. To teď skončilo.

Najednou jsme poprvé byli přikováni na místo – do prostředí domova. Což bylo pro nás do této doby nepřirozené. Jakkoli absurdně to zní, že domov je pro nás nepřirozený. A my se s tím teď učíme žít. Konečně máme odpověď na otázku z naší hymny. Kde domov můj? Doma!

Nakonec z toho vyjdeme tak, že se mnoho věcí naučíme dělat jinak – nebojte se, ještě na tuto dobu budeme v mnoha oblastech vzpomínat. Vidím to třeba u svého 14letého syna, až se vrátí do škol, tak si stejně nechají online pátek. A totéž budeme chtít v zaměstnání. Nebudeme potřebovat v kancelářích, které se staly naším náhradním, leč zcela umělým domovem, trávit tolik času, protože se ukázalo, že to umíme i na dálku.

Což mimochodem dokládají i čísla. Ekonomika propadla měřeno hrubým domácím produktem jen o 5,6 procenta. Takže přes všechno, co bylo zavřené a omezené, byla schopna jet na 94,4 procenta. To je přece neskutečné.

Čím to?

Tím, že jsme byli donuceni udělat to, o čem mluvíme roky. Nebyly za poslední dobu volby, aby v nich strany neslibovaly digitalizaci. Posledních deset nebo dvacet let nebyla výroční zpráva velké firmy, která by nemluvila o větším a větším zapojení technologií a digitalizaci. A najednou jsme skokem digitalizovanější, než popisovaly nejbujařejší plány „komisí pro digitalizaci“. Nebylo zbytí, navíc se ukázalo, že, na rozdíl od nás, internet byl na takovouto krizi připraven.

To není nějaká česká výjimka. Většina ekonomik má za sebou propad pod deset procent. Zkrátka je neskutečné, kolik z našich ekonomických, vzdělávacích, ale i osobních činností bylo možno přehodit na internet. Nebýt toho, byl by s ekonomikou tuplem amen a my bychom řešili šílené dilema, smrt podstatné části lidí versus přežití ekonomiky.

Může tohle, co říkáte, být důvod, proč jako národ, jako celek se nadále cítíme být šťastni? Výsledky unikátního průzkumu STEM pro Nadační fond Šťastné Česko ukazují, že za minulý rok se pocit štěstí nevytratil, že se možná trochu propadl, ale čekal bych víc…

Taky mě to překvapilo. A možná ještě víc mě na tom zaujalo to, že naopak narostl pocit naplnění nebo smyslu života. Podle mého je to ve dvou rovinách.

Jednak covid mnohem víc spojil rodiny. Ať mě někdo opraví, ale myslím, že je to prvně v dějinách lidstva, kdy mají otcové tolik času se svými dětmi. Jednak máme více času pro sebe. Neběháme ze schůzky na schůzku. Zmizelo neustálé přemisťování. Já dřív snad nespal tři dny za sebou ve stejné posteli, jak jsem byl rozlítaný po světě. Teď se vše vyřídí z obýváku nebo pracovny.

A můžeme díky tomu více přemýšlet o sobě, o smyslu života, o tom, co je důležité.

Před covidem jsme své štěstí často poměřovali tím, co si můžeme dovolit, jaký zážitek si můžeme obstarat. Nepřijde rozčarování, až po tom nastartování, ve které stále věříte, zjistíme, že máme relativně méně? Ať už poklesem ekonomiky, nebo tím, že řada věcí bude muset zdražit, protože přetrvávající ochranná opatření prostě služby prodraží?

Nemyslím si to. A to z několika důvodů. Za prvé proto, že by ten pocit štěstí a neuspokojení z horší ekonomické situace už býval musel nastat. Vezměme si příklad ekonomické krize z let 2008 a 2009. Tehdy se ekonomika propadla skoro tolik jako dnes. A tehdy jsme to všichni hodně prožívali. Ekonomická nálada, ať už lidí, nebo firem, byla extrémně skleslá. Z toho výzkumu STEM vyplývá, že na ekonomiku tolik nedáme. Přitom na rozdíl od roku 2009, kdy, kdybyste nečetli noviny, tak ani nevíte, že nějaká krize je, je tohle naopak situace, která zasahuje opravdu každého. Snad poprvé v dějinách lidstva to jde úplně napříč celou společností a není nikdo, kdo by tomu unikl. To mimochodem lidi nesmírně spojuje. Tím jsme se skokově přiblížili způsobu fungování civilizace typu jedna, která je planetární. Protože teď zde máme stejný prožitek, synchronizovaný přes celou planetu, přes celé lidstvo.

Pardon, ale v tom průzkumu mimo jiné vyšlo, že vzrostla nedůvěra mezi lidmi…

To ale vnímám spíš jako dočasný jev. Samozřejmě že nedůvěřujeme ostatním proto, že jsou pro nás ve výsledku zdravotním rizikem. Straníme se lidí, bojíme se, aby nás nenakazili, ale to odezní s tím, až se podaří koronavirus zkrotit. Naopak ten pocit sounáležitosti, kdy vidíte, kolik lidí je ochotno navzájem spolupracovat, bude něco, co může přetrvat.

Víra v lidi vám nechybí. Tak zpět k důvodům, proč nepřijdeme o pocit štěstí. Mělo by to být za druhé…

Tím, jak jako společnost bohatneme, se stále zmenšuje skupina lidí, byť je pořád významná, která skutečně bojuje o přežití. Ale v celkovém pohledu postupně vyprchává imperativ 90. let neustále se hnát za více a více výdobytky nebo penězi. Postupně je pro nás důležitější volný čas a ten jsme s pandemií dostali v míře až příliš vrchovaté. Ve chvíli, kdy se vyváží, že budeme částečně v práci a částečně doma, nebudeme pociťovat méně štěstí.

A třetí důvod s tím souvisí. Už před několika lety jsem se sázel, že časem nás přejde potřeba hromadit tolik věcí. Já mám třeba obrovskou sbírku bílých košil, přitom jich stejně nosím jen pár. Jiní lidé mají třeba nepřeberný botník. Ale teď se ukazuje, že tolik bot nepotřebujeme, a když si zachováme částečně to ukotvení doma, tak ani potřebovat nebudeme.

Zase můžu použít příklad svého syna, který má k šatníku v zásadě až japonsky minimalistický přístup. Ale ve virtuálním světě her, které hraje, má naopak nepřeberné množství převleků. A když s ním a jeho kamarády zkouším takovou jako ekonomickou hru, jestli by byli raději za značkový svetr nebo mikinu v reálu, anebo třeba mít pět těch virtuálních převleků, volí virtuální šatník. Takže se dá předpokládat, že část našich hédonistických potřeb se přesune do virtuálního světa.

Když vás tak poslouchám, neztrácejí tradiční ekonomické veličiny jako HDP, státní dluh, který se ukazuje libovolně nafukovací, průměrná mzda… smysl při popisování stavu společnosti? Tedy toho, jak na tom jsme?

O tom v zásadě mluvíme celou dobu. Ty veličiny samozřejmě nepozbývají smyslu zcela, dají se měřit a ukazují trend, ale klesá jejich význam. Stejně tak jako ustupuje do pozadí náboženství ekonomie, které u nás vládlo od 90. let, ve světě to začalo trochu dříve. Modlou byl růst, vydělávání, ale postupně to ustupuje do pozadí.

To známe historicky. Díky příkladu zemědělství. To dřív bylo veličinou číslo jedna. Řešilo se jen, jak zajistit obživu. Na nic jiného se nemyslelo a ani nemohlo. Jak vnímat svět a co si o něm myslet, pak lidem říkali duchovní. A lidé to při kázáních bez dalšího přijímali, protože jim nezbývala kapacita na to, zaobírat se něčím tak nadbytečným, jako je smysl života a podobně. Vývojem technologií, modernizací a tak dále se ze zemědělství stala položka o ani ne třech procentech HDP. Neboli se nasytíme a zbytečně o tom nepřemýšlíme, takže se naše pozornost přesunula jinam. A totéž se pozvolna děje u ekonomiky jako celku. Jak roste bohatství a blahobyt naší společnosti, už je to jen jakýsi obslužný software. A je nám trochu jedno, jak přesně funguje, hlavně že jede.

Tím pádem můžeme zase hledat nový smysl nebo bod, ke kterému se upneme.

A co to bude?

No volba vždy může být dobrá, nebo špatná. Příklad té špatné jsme viděli někdy v letech 2015 nebo 2016. Přišla migrační krize a sociologové a politologové jaksi vyklidili pole, které měli zabrat právě v této debatě. A nastoupilo náboženství jakéhosi národovectví. Najednou jsme všichni začali bít na poplach a bránit křesťanské hodnoty. Jenže to byla obrana křesťanství v jeho nejhorší hnědé podobě, která mu v jeho základech absolutně není vlastní. Najednou jsme chtěli určovat, kdo kde má bydlet a žít. Kam kdo patří a nepatří.

Já chci věřit, že teď máme našlápnuto k lepší cestě. Že se právě z pandemie, na kterou budeme dlouho vzpomínat, poučíme v několika směrech. Jednak že práce není modla a jediné naplnění života. Jednak že řadu věcí jsme dělali zbytečně a trávili jsme příliš času v kancelářích, které pro nás skutečně nejsou přirozeným prostředím, na rozdíl od domova. Z těch ošklivých kancelářských center měst by se pak mohly stát znovu obytné čtvrti. Města nebudou tolik přecpaná, protože pro velkou část práce bude jedno, odkud ji děláte, a tudíž nemusíte bydlet blízko.

A poslední věc, že se ještě víc posuneme k té civilizaci typu 1. To je něco, o čem hovoří teoretičtí fyzikové už půl století. A jedná se o civilizaci, která umí komunikovat a dohodnout se nejen uvnitř entity nebo etnicity nebo národa, ale je schopná řešit planetární problémy společně. Bez konspirací, neb vše bude transparentní.

I po tom, co se při řešení této krize ukazují problémy na úrovni Evropské unie?

Jenže to je dáno tím, jak jsme si ji vystavěli. Celou dobu se klade důraz na její ekonomický rozměr. A tam se ukazuje, že to umí řešit velmi dobře. Bolelo to, ale dokázala udržet bankrotující Řecko i euro, a tak doteď můžeme platit ve Finsku i v Řecku jednou měnou, což je neuvěřitelné.

Jenže tohle kladení důrazu na ekonomickou spolupráci je i slabinou Evropské unie. Protože pak se její prospěšnost posuzuje jen třeba veličinami jako HDP. A když začne zrovna v rámci ekonomického cyklu klesat, tak se začne nahlas mluvit o tom, že je EU k ničemu.

Ve zdravotnické krizi se ukázalo, že se cestičky teprve musejí prošlapávat. Ale nakonec se to podle mého daří, a tak bude nasnadě přesouvat stále více věcí na nadnárodní úroveň. Ostatně je to nutné. Protože i kdyby jeden stát vymyslel nejlepší plán, jak krizi vyřešit, sám to nezvládne, protože potřebuje, aby to zvládly i ostatní země.

Když jste zmínil jednotnou měnu, tak mě ještě napadlo, jestli spolu s tím, že se zmenšuje význam veličin jako HDP a tak dále, nenastává i soumrak peněz jako takových…

Určitým způsobem význam peněz postupně klesá již delší dobu. A uvědomuji si, že pořád je tu velká skupina lidí, pro kterou mít, nebo nemít sto korun je propastný rozdíl. Takže peníze nezmizí, jen pro čím dál větší část společnosti budou méně významné.

Jedna cesta jsou kryptoměny, které se těží. Ale novější trend je, že se jakousi poloměnou stávají „lajky“. Hodnocení ve virtuálním světě sociálních sítí. To je třeba likecoin. Za kladná hodnocení svých videí dostávají blogeři kryptoměnu, která není závislá na těžení. A dá se s ní platit. Tohle je mimochodem přirozená cesta pro mladou generaci, která si za „lajky“ bude kupovat třeba právě ty virtuální převleky ve videohrách. A budou tak šťastní.

To štěstí, hlavně to, že se ani v takto kritické době významně nevytrácí, mi pořád vrtá hlavou. Řada z nás v uplynulých měsících přišla o blízké, o které přijít nemusela. To přece musí ovlivnit nejen pocit štěstí, ale celou společnost tím, že to nabourává víru v instituce, vědu, stát…

Ekonomické debaty jsou jakýsi útěk od bolestnější reality, kterou nechceme, nebo neumíme vyjádřit verbálně. Takže se upínáme k tomu, že se nám v pandemii zas tolik nezhoršila životní situace. A to popsat umíme.

Je to něco, na čem budeme muset jako společnost zapracovat. Zvykli jsme si totiž se upínat třeba právě k ekonomii proto, že ji máme dobře zpracovanou. Máme k ní obrovský slovní aparát, který popisuje děje, které prožíváme. Sami ale vidíme, že jen utíkáme od hlubší debaty a hlubších myšlenek k ekonomii.

Jako společnost neumíme mluvit o smrti, o intimitě smrti, o hloubce a smyslu, o poslání. Protilátkou na bolesti života není ekonomicky užitek, radost nebo štěstí, ale smysl. A je to poslání především pro duchovní, filozofy, básníky, umělce možná sociology a psychology. Zkrátka obory, které provádějí péči o duši, spíš než ekonomie, která má primárně na starost péči o tělo a je v tomto spíše přízemnější.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené